Wiener-Dog

Film je tvořen čtveřicí povídek více méně bez nějaký spojitosti. První povídka bylo akorát neustálý blábolení matky se synem o smrti. Nějak mě to nebavilo a navíc mi to ani nepřišlo nijak vtipný snad kromě historky o psovi jménem Mohamed. (2 hvězdy) Ve druhý povídce se objeví Dawn Wienerová, která byla hlavní postavou ve filmu Welcome to the dollhouse. Na to jsem se hodně těšil, protože v tom původnim filmu byla taková správně asociální a cynická. Tady je naopak milá, hodná, přátelská. Prostě pravej opak. Spíš mě víc pobavil Kieran Culkin. Jako najdou se tu i nějaký vtipný momenty, ale zároveň žádnej zázrak. Nenadchne, neurazí. (3 hvězdy). Třetí povídka mi přišla rozhodně nejlepší. Danny DeVito hraje jakýhosi neúspěšnýho scénáristu a profesora na filmový škole. Tady jsem se během těch cca 25 minut několikrát zasmál. (4 hvězdy). No a poslední povídka mi přišla celá nějaká zhulená. (2 hvězdy) Celkově jsem od toho teda čekal víc... (12.11.2017)

4 poviedky, ktoré spájal hlavný protagonista - malý jazvečík. Všetko sa to nieslo v takom depresívno-ironickom rytme plnom beznádeje, proti čomu nemám žiadne výhrady. Akurát, že každá z poviedok dosahovala inšie kvality. Mne osobne sa najviac páčila hneď tá prvá poviedka, najmä tie dialógy medzi mamou a synom nemali chyby. Tie ostatné už boli tak trochu priemerné, hoci aj tam sa vyskytovali sem-tam veľmi dobré dialógy, ktoré tomu dodali svižnosť. Ale po scenáristickej stránke som čakal predsa len niečo lepšie. (21.11.2016)

Celých 10 rokov bol Solondz popredným tvorcom amerických "drám vzťahových kríz", ktoré boli pozoruhodné predovšetkým blahosklonnosťou k tým najbizardnejším ľiudskýn slabostiam a úchylkám. Po prepadáku Život počas vojny, som veril, že sa vracia do starých koľají. On ale prehodil výhybku a posúva sa smerom, ktorý ma znepokojuje. Celý film som mal pocit, že za z neho stal americký Seidl, lenže ten aspoň udržuje zdanie opravdivosti vo svojej tvorbe. Na rozdiel od Wiener-doga, ktorý je zle vybudovanou, pseudokritickou pózou a celý čas poučuje diváka. Neveril som postavám, ešte menej dialógom. Kladne hodnotím iba prvú poviedku. (01.09.2016)

Zajímavý film se zajímavými postavami, které jsou spojeny tím, že se do jejich přítomnosti dostal jeden jezevčík, podle kterého se také celý film jmenuje. Kolem jezevčík se motají herecké veličiny i mladé naděje, všichni ukazují, že tenhle film o lidech je velmi fajn. Finále je pěkně drsné, stejně jako je drsný život. (08.09.2016)

“We’re all going to die.“ Todd Solondz natočil další ze svých hřejivých komedií o depresi, samotě a rakovině, jejíž hrdinové se marně snaží vyhovět normě pozitivního přístupu k životu a navzdory paralyzujícím pochybám o vlastní existenci dosáhnout amerického snu. Na důkaz toho, jak málo mu záleží na postavách tentokrát učinil hlavní hrdinkou vyprávění jezevčici, která je pro jednoho z páníčků „motherfucker“, pro jiného „Doo Dee“ („like shit“) nebo „Cancer“ (ale oproti opravdové rakovině není nezničitelná). Na feně režisérovi ve skutečnosti také moc nesejde. Podobně jako osel v Bressonově A co dále, Baltazare, mu zvíře slouží k reflexi lidské (ne)schopnosti empatie. Na jedné straně jsou postavy, kterým citová vazba k jezevčici způsobuje bolest, na druhé pak lidé citově otupělí. Pro obě skupiny je zvíře katalyzátorem, který je přiměje vyjádřit jejich potlačovanou frustraci z manželského života, obavy z vlastní smrtelnosti nebo postoj ke společnosti. Osobní štěstí, kterého by měl každý v duchu rozjásané reklamní přestávky (a mnoha jiných debilizujících produktů popkultury) dosáhnout, je prchavé a po každém okamžiku radosti přichází trest. Třeba v podobě život ohrožujícího a parkety znehodnocujícího průjmu. Díky různému věku postav zároveň vidíme, že se situace s přibývajícími roky nelepší. S tím, jak stárneme, máme – optikou Solondze – akorát více zdravotních problémů a výčitek z učiněných rozhodnutí, jejichž důsledky nelze zvrátit. Zmenšuje se akorát naše pochopení pro druhé. Například pro ambiciózní mladé filmaře s potřebou vyjádřit se, ačkoli nemají co říct. Vyjma štafetového vyprávění, které ovšem kromě Bressona dříve (a s jiným efektem) uplatnili i Richard Linklater (Slacker) nebo Steven Spielberg (Válečný kůň) a které tudíž není tak radikálním odklonem od konvencí klasického vyprávění, jaký jsme viděli v Palindromech, jde o klasický Solondzův film s dlouhými statickými záběry, ironickým užitím klasické hudby a úderně pointovaných dialogů (-What’s in Ohio? -Crystal meth). Pravidla toho, co smí být v americké komedii s ohledem na přecitlivělého, pejsky a jiná zvířátka více než lidi milujícího diváka řečeno a ukázáno, porušuje stále stejným způsobem, ale stále ne tak předvídatelně, aby vás nedokázal párkrát rozhodit (např. do detailů zacházející historkou o agresivním psovi jistého jména, který znásilňoval i veverky). 80% (05.09.2016)