The Hen and the Sexton
Kamera:
Jan RothHudba:
Jan KaprHrají:
Otomar Korbelář, Jiřina Štěpničková, Vlasta Burian, J. O. Martin, Josef Bek, Bohumil Machník, Vladimír Řepa, Stanislava Seimlová, Eduard Muroň, Ota Motyčka (více)Obsahy(1)
Asi nejostudnější film Vlasty Buriana vznikl jako poválečná propustka k jeho další filmové práci. V této obskurní, neumětelské taškařici ztělesnil prostoduchého moravského vesničana, kostelníka, jenž se nechá vesnickým kulakem přesvědčit, aby se podílel na záškodnické činnosti. Vinou svého zmatkářství je však odhalen, takže pracovití družstevníci mohou v klidu oslavit dožínky. S jihomoravským nářečím, v němž je celý film mluven, Burian těžce zápasí, nevzbuzuje ani tak smích jako soucit, vlastně se za něho stydíme.
Prostoduchý kostelník Kodýtek se nechá přemluvit vesnickým boháčem k záškodnickým akcím. Má také šířit pomlouvačné letáky. Zásluhou hospodáře Pěknici však jeho činnost s ostudou ztroskotá.
(oficiální text distributora)
Recenze (65)
Film je volnou adaptací stejnojmenné Zrotalovy vesnické veselohry, která z dobového průměru vyčnívala snad jen postavou pokrokového faráře (což autorovi dala kritika řádně sežrat) a celkem příjemně uhozeným humorem, který ve filmu dal příležitost dočasně omilostněnému Burianovi k několika hezkým situačním rozpustilostem. Přesto je smutné tuhle Burianovu sebekritiku pozorovat, protože většinou úděsně vaří z vody a devalvuje své komediální schopnosti v hlušině scénáře. Všechny ostatní stránky Lipského a Strejčkova snímku jsou v dobové normě – lidový humor, alegorické traktory, agitace za blahodárný vliv JZD. To vše prokládané střípky lidového folklóru a dotvořené bodrým slováckým nářečím. Slepice a kostelník se odehrávají v době fašangu (masopustu) a jsou výmluvným důkazem infiltrace ideologizované nové mytologie šťastné budoucnosti se všemi úderníky, plány, závazky a dalšími newspeakovými pojmy do vesnické tradice, jejího přetváření a re-interpretace. Trochu mě mrzí, že vypadla scéna s fašangovskými maskami, které tvoří výhradně tovární brigádníci, měla v sobě hodně výmluvnosti. Z hlediska nezaujatého diváka nemá tahle veselohra nic zvláštního, nic oslnivého, nic, co by mohlo zaujmout a zanechat hlubší dojem. ()
Optikou černého humoru výborné. Jinak nemocné. ()
Filmové JZD sice plní plán na 114,5 procenta, nicméně film samotný ho splnil s odřenýma ušima na padesát. Vlasta Burian, ať se o jeho angažmá říká cokoliv ("asi nejostudnější film," tvrdí distributor), je hlavním důvodem, proč Slepice a kostelníka vidět. Z obyčejné a doopravdy "za trest" role směšného záškodníka dokázal vykřesat docela štědrou dávku humoru a to se cení. Pokrytecké by také bylo nepřiznat, že celý film, ačkoliv bídně napsaný, je alespoň zručně natočený. Jinak samozřejmě jde o agitku se vším všudy včetně velkých portrétů Gottwalda a Stalina, brigádničení, stavby vodovodu a závěrečného přípitku na rozorávání mezí. ()
Zvrácená oslava družstevnické zlodějiny. Pak nemám být hrdý na svůj rozvracečský, kulacký původ. ()
Spisovatel Jaroslav Zrotal se podepsal pod řadu komunistických agitek. Pod jeho perem vznikly náměty k filmům Železný dědek, Slepice a kostelník, Frona a Tažní ptáci. Sám vyrůstal v chudým poměrech, studia musel několikrát přerušit kvůli nedostatku financí, jednu dobu byl i nazměstaný. Snad právě zde vnikla touha po zajištění živobytí a jeho sympatie s ideou socialismu. Jeho scénář dostali do rukou dva mladičcí režiséři - jeden divadelní a druhý začínající. Vidíme tu dvojí Slovácko, to pravé s cymbálem u kterého srdce poskočí a to hrané v podaní českých herců. Kdyby soudruzi schválili na svou propagaci barevný materiál, měli bychom dnes velice cenný archivní materiál a nejeden folklorista by poskočil nadšením. Ta pestrá přehlídka slováckých krojů v doprovodu známých lidových písniček by měla větší cenu než kostrbatý příběh.Takhle máme jen podprůměrný film s tragickou postavou kostelníka, kterou po dlouhém hereckém půstu milostivě obdržel Vlasta Burian. Netřeba víc dodávat. ()
Jasně není to žádná bomba a možná, že moje hodnocení není úplně adekvátní, protože na komedii jsem se moc nenasmál, ale smát se musím nad oficiálním obsahem distributora. Ať každej říká co chce, tak Vlasta je borec i v budovatelský komedii a jeho záškodník neumětel strká svým projevem suverénně zbytek osazenstva do kapsy a, že v tom hrál bych mu nevyčítal tak jako někteří chytráci tady. Proboha vždyť to byl herec a tímhle se živil, tak co měl jako podle vás dělat? Jít se pást? Takže se zavřenýma očima to průměrný hodnocení nakonec dám.50% ()
Měl jsem dva důvody, proč jsem se chtěl na tento film podívat, i když jsem tušil, že to nebude nic moc. Jednak to byl první snímek Vlasty Buriana po druhé světové válce, kdy mu bylo milostivě umožněno zahrát si ve filmu a druhak tímto snímkem debutoval můj oblíbený tvůrce českých komedií Oldřich Lipský. Bohužel ani jeden z jmenovaných nedokázal změnit nic na tom, že se jednalo jen o hnusný agitační film poplatný své době, a sice, že kolektivizace zemědělství je to nejlepší na světě. Je zajímavé sledovat, jak se později odvíjely osudy obou osobností tohoto filmu. Zatímco Vlasta Burian si už s výjimkou pohádky Byl jednou jeden král v žádném kloudném snímku nezahrál, nejlepší časy Oldřicha Lipského měly teprve přijít (ale museli jsme si ještě pár let počkat). Tento film opravdu přílišnou kvalitou neoplývá, takže jeho zhlédnutí doporučuji spíš jen pro zajímavost nebo zapřísáhlým příznivcům kolektivizace zemědělství. ()
Možná si to takové hodnocení nezaslouží, ale když jám mám Vlastu Buriana rád; a zde je mi ho navíc i trochu líto. ()
„Jarošova skupina svážá a mlátí.“ Nářečí víceméně přesné, až na to, že v téže obci se v 3. plurálu sloves vyskytuje koncovka –ijů i –ijá. Burian svou mluvou připomíná lesnického adjunkta Vilju Déžiho z Vyšních Vlkodlak v mnohem pozdějším Lipského filmu. Krom toho krátí dlouhé slabiky, čímž např. u některých sloves dělá z 3. osoby plurálu 1. osobu singuláru, u feminin zase z instrumentálu akuzativ. Jinak vzácné setkání generací: král parodie začíná jako kurva, král komiků jako kurva končí. Toto je jeho první film poté, co ho bolševici vzali na milost (vlastně první od r. 1942), kdežto pro Štěpničkovou je to film poslední před desetiletým kriminálem, když padla do estébácké pasti fingované emigrace; někteří její kolegové žádali trest smrti; prvním jejím filmem po vyjití z vězení bude Kohout plaší smrt – asi role za předčasné propuštění (dostala 15 let). Pokud jde o obsah Slepic a kostelníka, nejvýstižněji ho shrnul J R C Pecuchet, nejlépe zhodnotil Stejšn a Marthosovi dík za svědectví dobové kritiky, které i tohle všechno bylo málo. Stejně to ale musely být krásné časy, když zbudovat v obci vodovod bylo něco jako zabít draka a vysvobodit princeznu. Pozoruhodné je v tomto filmu mnohé, ale zvláště to, že anonymní letáky proti JZD jsou démonickou trestnou činností, kdežto letáky s falešným podpisem jsou chvályhodné. Upřímná bezostyšnost soudruha "kanonýra" Korbeláře je zde obdivuhodná. „Abysme nakonec neprosili, aby nás do družstva vzali.“ „Víš Tonku, my do družstva nikeho nenutíme.“ ()
Je to propagandistická agitka až na půdu, co si budeme říkat, nebýt Buriana, dám ruce pryč hned po přečtení první věty obsahu. Po technické stránce je to ale celkem slušně natočené, a to mě dost překvapilo. ()
V dalších dvou letech však došlo na naší vesnici k radikálním změnám, největším od dob zrušení nevolnictví. Vždyť nyní má být odstraněna bída, dřina a zaostalost. Družstevní myšlenka, o níž se v roce 1949 jen diskutovalo, došla uskutečnění v tisícerých Jednotných zemědělských družstvech a nyní se zakládají i četná družstva socialistického typu. Také smýšlení člověka se postupně mění, dochází k četným společenským a osobním konfliktům a je na našem umění, aby pokračovalo v tradici dnes už předstiženého Vzbouření na vsi. Zejména je třeba se vyrovnat s kazimírem, třídním nepřítelem - vesnickým křupanem, tímto nekulturním, hrubým zástupcem buržoasie v lidově demokratickém světě, tímto zuřivým odpůrcem pokroku. Musíme přesvědčovat i nedůvěřivého, rozkolísaného středního rolníka, že JZD jej nepřipraví o majetek, nýbrž učiní jej spolumajitelem velkého, bohatého družstevního podniku. Naše umění musí posilovat družstevníky v jejich boji za vyšší životní formy, za blahobyt všech. A proto se nám zdá, že humor tohoto nového filmu je humorem veselohry starého typu a dále, že pohled na novou vesnici není dost realistický. Naši umělci si musí stále a stále uvědomovat, že bez dobrého, ideově správně postaveného scénáře není možno vytvořit dokonalý film, jaký naše společnost potřebuje (Kino 6, str. 210). Giganti prvorepublikového filmu Vlasta Burian, Jiřina Štěpničková a Otomar Korbelář v kolchoznické agitce, která byla nedůstojná pro všechny tři. ()
Nikdy by som nemal záujem o túto boľševickú agitku, keby v nej nehral Vlasta Burian. Niekdajší kráľ komikov bol po znárodnení v nemilosti komunistov a nesmel hrať. Keď mu ponúkli postavu dedinského záškodníka, okamžite ju prijal, lebo jeho túžba po filme bola príliš silná. Postava kostelníka bola dehonestujúca a ponižujúca, nie pre samotnú postavu, veď niekto musí hrať aj záporné úlohy, ale pre súvislosti. Pochopiteľne, Burianova postava bola najlepšia, jeho komika navzdory smutnej dobe prevyšovala ostatných, hoci to už nebolo ono. K samotnému filmu sa nemienim vyjadrovať, lebo som slušný človek. ()
Slepice a kostelník je klasický budovatelský film s tanci a zpěvy, který má jednoduše dva účely. První je agitace moravského, izolovanějšího a bohabojnějšího venkova k družstevnictví a to zjevně v reakci na to, že zřejmě před družstvy varoval Vatikán (je to ve filmu několikrát zmíněno). Tím pádem se zde celkem nevybíravě útočí na klér, zda zastupovaný prospěchářským kostelníkem, ačkoli celkem překvapivě film obsahuje i pokrokového kněze, protože jinak by to u cílové skupiny asi nezarezonovalo. Tím, že se film odehrává na moravské vesnici během dožínek tak může obsáhnout nejen idylické výjevy usměvavých rolníků a rolnic při sklízení pod žárem slunce, ale i následné slavnosti a tradice, aby dal najevo, že je v těchto případech kolektivizace nijak neohrozí ("Vždyť vodovod je lepší než pořád chodit ke studni. A do kostela ti také nikdo nezakazuje chodit."). Třídnímu nepříteli pak nezbývá než se proti svazáctví bránit sabotážemi a manipulováním dítěte americkou brakovou literaturou ("To máš z těch svých Arizón!"). Druhým účelem bylo konstantní a intenzivní ponižování Vlasty Buriana jako zástupce prvorepublikové komedie a následného kolaboranta, což z filmu dělá skutečně nepohodlnou podívanou. Burian v ní totiž využívá stejný herecký rejstřík roztržitého zmatkáře, jakým se proslavil před válkou, nýbrž jej aplikuje na slizkou, diverzantskou, hloupou a sobeckou postavu, která působí nepříjemně a nepřirozeně pokrouceně až exploitativně. ()
V anotacích k tomuto snímku se můžeme z několika zdrojů dočíst, že jde o nejostudnější film s Vlastou Burianem. I když se může toto označení na první pohled jevit jako relativní, neboť aniž bych někomu vnucoval svůj názor, vůbec nejsem obdivovatelem československé prvorepublikové kinematografie a filmů s Vlastou Burianem nevyjímaje, po absolvování tohoto snímku je skutečně zřejmé, že nic horšího už Burian natočit nemohl. Má jít o komediální a odlehčený pohled na vznik a rozvoj vesnického JZD a o sametové vypořádání se s těmi, kteří si užitečnost družstva uvědomili až pozdě. Výsledkem je však taškařice s neuvěřitelně se pitvořícími herci, v čele právě s Vlastou Burianem, kdy úsměv na tváři vyvolává leda úroveň a výsledný efekt tohoto díla, nikoliv už samotný obsah a záměr tvůrců vytvořit vtipnou komedii. Režisér Oldřich Lipský naštěstí svou reputaci napravil pozdějšími komediemi, které se u nás staly kultem, pokud však jde o pomocného režiséra Jana Strejčka, který bývá uváděn jako spoluautor, ten se posléze ještě prezentoval pouze režijním podílem na televizním filmu z roku 1971 „Svatba Krečinského“ a pak se zcela po zásluze ztratil neznámo kam. Ale u filmu jsem se bavil výtečně, né že né:-) ()
Přísnej bolševickej brainwashing. ()
Klasická komunistická propaganda. Dnes už je zcela jasné, že Burian se nemohl vrátit v typicky jiné roli, než je tato. Je ale velkou chybou považovat tento film za odpad. Naopak, je potřeba na něj nahlížet z historického hlediska a vzít si z té doby ponaučení. ()
Smutná družstevní křeč. 1) Tož pane velkostatkářu, já su člověk duchovní, povídá 59letý Vlasta Burian po osmileté filmové odmlce (švec, hodinář a kostelník Kodýtek v jedné osobě). Bohorovní družstevníci se radují a divákovi je smutno a stydno za vlastní dějiny. 2) Taky sa plkoce, že výstižný koment tentokrát dal Adam Bernau. ()
Tenhle film doporučuji zkouknout jen proto, že chcete vidět všechny filmy Vlasty Buriana. Jediné plus je možná za prostředí a folklor, ale příběh (jestli se to tak dá nazvat) nestojí za nic. Nic se tu v podstatě neděje a když už, tak hned poznáte, z jaké doby to je. Takže radši ruce pryč. ()
slaby priemer - smutné takto vidieť V.Buriana :( ()
Lipskeho debut se skutecne nepovedl, jeho filmy mam spojene s vetsi davkou humoru. Situaci kolem Buriana hodnotit nebudu. Film jako takovy je strasne nudny, herecke vykony slabe a nareci filmu take nepomaha. ()