Pan Jones

Gareth Jones měl nedávno úspěch v podobě interview s Hitlerem, a když je propuštěn ze své pozice v kanceláři ministerského předsedy Lloyda George, rozhodne se na vlastní pěst odcestovat do Moskvy a vydobýt si jako "ten Welšan, co mluvil s Hitlerem," rozhovor se Stalinem. V Moskvě jsou novináři drženi ve zlaté kleci, tak jako dnes při návštěvě Severní Koreje, a Gareth navrch zjistí, že jeho přítel, novinářská hvězda, byl zavražděn. Od mladé americké novinářky pak zjišťuje, že byl pravděpodobně odstraněn pro svoje reportování o něčem na Ukrajině. Gareth se tak pod záminkou kontroly sovětské obranyschopnosti západní hranice lstí dostane mimo dosah svých sovětských strážců a na vlastní oči (a žaludek) zažije stalinský hladomor. Agnieszka Holland zpracovala materiál slušně, ale téma filmu je pro někoho možná málo akční, a zdá se, že i proto byl v poslední době trochu prostříhán. Divák snese jen určité množství hladového Jamese Nortona brouzdajícího se sněhem a později čekajícího, zda mu někdo doma uvěří. Pro některé diváky byl očividně stěžejní až titulkový závěr, ve kterém se divák dozví o smutném Jonesově osudu, a který je dohnal k slzám. Já jsem viděl již jen 119 minutovou verzi... [Rakkautta&Anarkiaa 2019] (01.10.2019)

Agnieszka Holland se v tomto případě nesoustředí pouze na samotný ukrajinský hladomor, ale dává nahlédnout do novinářského zákulisí, kdy zahraniční žurnalisté jsou na ruku jak Stalinovi, tak svým vládám, které cítí v SSSR možnosti investic a výdělků. Zavírání očí tu patří k jakémusi bontonu. To se mi líbilo. Svůj účel splnilo i vylíčení hrůz na Ukrajině. Film se sice spíš vyhýbá naturalistickým záběrům na vyhublá těla, ale o to otřesněji působí scény, které nabízí. O vozíku a plačícím dítěti se mi nejspíš bude zdát. A spokojený jsem i s herci s výborným Nortonem na čele. Nejspíš se tomu dá vyčíst určitá sterilita a někomu se může zdát, že samotné utrpení Ukrajinců působí až příliš decentně, ale z mého pohledu film svou sílu má a říká přesně to, co říkat má. Spokojenost a je ostuda, že naše kina film ingnorovala. 80% (13.03.2020)

To sa nám tak jedno waleské trdlo vydalo do Ruska, lebo mu Stalin nedvíhal telefón. A keďže s Hitlerom už rozhovor urobil, nič iné mu neostávalo, len nasadnúť na vlak a pre skrátenie chvíle si pribaliť aj drumbľu, aby nám mal čím brnkať na nervy. Postupom času mu došlo, že čísla akosi nesedia a vôbec, že je to celé nejaké divné a tak sa vybral na strastiplnú cestu za hľadaním pravdy. Naivné a jednoduché ako sám hlavný hrdina, ale zopár zaujímavých momentov sa predsa len nájde. (16.09.2019)

"Je jen jedna pravda..." Životopisný snímek Agnieszka Holland o britském novináři Garethu Jonesovi, který odhalil pravdu o hladomoru na Ukrajině, není ani zdaleka jen o oněch tragických událostech (ač třeba scéna, kdy je Jones konfrontován s kanibalismem zdejších lidí, je hodně silná). Spíš jde o nadčasovou výpověď o tom, jak lze manipulovat s fakty. V Rusku se lhalo před víc jak sto lety a lže se i dnes. Dnešní praktiky šíření fake news přitom nejsou vlastně nic jiného než, o co se sovětská propaganda snažila již před víc jak sto lety. (06.10.2022)

Krásný, palčivý film s přesahem tak aktuálním, že z toho jednomu není dobře po těle... Příběh Garetha Jonese, jeho cesty cizince do srdce temnoty stalinské říše a zpět - do světa, který hrůznou pravdu o hladomoru na Ukrajině nechce slyšet nebo ji přizpůsobuje vlastním zájmům a ideologiím - má velkoformátový rozmach Leanova Doktora Živaga a naléhavost thrilleru. Při putování hladem umírající zemí pak přechází v čistokrevný horor (záhrobní koleda malých sirotků mi v hlavě doznívala hodně dlouho). Orwellovský rámec, do kterého Agnieszka Holland svůj film zasadila, je dnes, v době vzestupu totalitarismu a dezinformačních médií stejně mrazivý jako v roce 1933. Ve 141 min. verzi promítané v Lucerně v rámci festivalu 3kino nebyla, alespoň pro mě, jediná minuta, jediný záběr, navíc. (23.10.2019)