poster

Proxima

  • Francie

    Proxima

  • Slovensko

    Proxima

  • Velká Británie

    Proxima

  • Austrálie

    Proxima

  • Nový Zéland

    Proxima

Drama

Francie / Německo, 2019, 108 min

Režie:

Alice Winocour

Scénář:

Alice Winocour
(další profese)

Komentáře uživatelů k filmu (45)

  • Matty
    ****

    Film o cestě do vesmíru, ve kterém musejí postavy největší vzdálenost překonat ještě na Zemi, kde je dělí třeba jen tlusté sklo. Zatímco Gravitace se Sandrou Bullock vyprávěla příběh (znovu)zrození, Eva Green v Proximě před letem do kosmu podstupuje náročnou prenatální přípravu (zastoupenou řadou vizuálních metafor). Namísto objevování nových světů se v několika fázích odpoutává od Země a dcery (nejdřív jen nácvik v rámci dětské hry, potom zkušební rozlučka s mloky vypouštěnými do potoka, pak komunikace pouze na dálku...). Namísto nástrahám hlubokého vesmíru čelí tlaku společnosti skeptické vůči tomu, zda jako matka může podobnou profesní výzvu zvládnout, zda je od ní zodpovědné opustit její Stellu. Napětí není vyvoláváno životu nebezpečnými situacemi, ale snahou vybalancovat ve vymezeném čase mateřskou roli s fyzicky i psychicky náročným, krok za krokem zaznamenaným výcvikem. Žádný sentiment (Sakamotova hudba je využívána vzácně), nýbrž procedurální věcnost a důmyslné (a dojemné) využívání paralel mezi situací matky a dcery (obě se sžívají s cizím prostředím, seznamují se s novými lidmi a jsou nucené používat jiný jazyk než svou mateřštinu). Tělesná a rodičovská autonomie jdou ruku v ruce. Právě na pocitu nezávislosti je založena katarze během úžasné scény se stádem divokých koní, které Stella zřejmě vidí poprvé v životě a konečně je tak blízko tomu, o čem dosud jen snila. Pokud se neodpoutáme, svých snů nedosáhneme. 80%(31.7.2020)

  • castor
    ***

    Běhala patnáct kilometrů denně, pod vodou či v nepřetržitém a neměnném pohybu prošla intenzivním výcvikem, procvičovala si sledování světa hlavou dole, i knihy nebo filmy četla/sledovala obráceně, sžívala se se skafandrem, lékaři proklepli všechna její možná zdravotní rizika, vnímala různé vůně a chutě, jakoby to mělo být už naposledy. S Rusem a Američanem stráví Francouzka Sara rok tam nahoře. Hlavně se tak loučila se svou malou dcerou, kterou dlouhé měsíce neuvidí. Nebude součástí řady věcí, které se dcerka za tu dobu naučí, nebude u problémů, které bude muset překonat. Jejich společné scény mají sílu, jinak mě ale nejvíc napadá slovo „obyčejný“. Prostě nijak vybočující snímek s minimem vzrušení nebo dramatu, který má eso v rukávu v podobě tradičně velmi dobré Evy Green, pro kterou mám roky slabost. Hraje poměrně málo, ale když už na něco kývne, její oči a sex-appeal zaručí mnohé.(29.5.2020)

  • D.Moore
    ***

    Proxima určitě není špatný film. Myšlenka, že kromě gravitace musejí astronauti (astronautky) překonávat na cestě do vesmíru ještě jinou sílu, se mi velmi líbí, no a Eva Green je v hlavní roli víc než fajn. Bohužel příběh je horší. Je takový obyčejný, ničím extra nepřekvapí... A když překvapí (neuvěřitelným nočním "výletem"), je to spíš k zlosti.(7.7.2020)

  • JitkaCardova
    *

    Proxima sice ilustruje něco z náročných fyzických příprav, přervávaných rodinných vztahů a tmelení týmu, čili z toho všeho, co tak bohorovně odignorovali a popřeli v Gravitaci, kde o sobě astronauti na společné misi uvnitř jedné lodi nevěděli víc než náhodní známí na jednu noc, ale i tohle je jen pohádkově naleštěný a načančaný film o tom, jak se stačí snažit a vydržet a všechny - i ty největší - sny se vyplní, i holčičkám. Všemožné komplikace samy mizí a všechno jde nakonec všem hladce jako po másle, všichni jsou báječní a skvělí klaďasové, pot jim zásadně sluší, vymknuté kotníky stačí zatajit a ony se samy potichu zase vemknou, nehojící se a stále bolavější infekce nikoho nevzrušuje a zapomenutá někde stranou v poslední den asi otráveně vyšumí, z machistického kolegy se vyklube největší správňák, dyslektická, dyskalkulická a dysortografická dcera jako zázrakem v nové náročnější škole po jakože horším rozjezdu a ještě bez mámy všechno báječně zvládá a navrch si k tomu stihne najít kamarády, naučit se bruslit a jezdit na kole a nerozhází ji ani ruka v sádře, ženská, která denně běhá 15 km a absolvuje ve dne v noci nejnáročnější fyzické tréninky, má ve sprše celé tělo hebké, vláčné a bílé jako porcelánová panenka, bez jediného vyrýsovanějšího svalu, bez jediné otlačeniny, modřiny nebo šrámu ze všech těch fyzických masakrů, bývalý manžel, který je v úvodu představen jako laxní týpek, se najednou chová jako ten nejzodpovědnější, nejchápavější a nejlepší chlap a táta pod sluncem, dva týdny v předodletové karanténě se snadno vynahradí pomatláním lahvičkou Betadine, všichni jsou fotogeničtí a cool a empatičtí a navzájem jim na sobě záleží - všem na všech, do poslední uklízečky, takže prostě nikdo nic nezkazí a všechno je pořád jenom lepší a lepší, až je to pak úplně nejlepší a supermatka odlétá s úsměvem od usmívající se superdcery ke hvězdám a zkrátka: vydržte, noste mejkap i do skafandru, konverzujte s úsměvem plynně ve čtyřech jazycích o poezii a nic se nepodělá, co bylo podělané, se spraví, ani nebudete vědět jak, a všechno bude fááájn. ***** Ještě bych to nějak skousla, i diváci filmů á la "Bejby nebude sedět v koutě" mají nárok příběh o kosmonautce, ale dopálily mě ty autentické historické snímky ženských astronautek, co si od dětí odskakovaly do vesmíru v průběhu minulých desetiletí, jimiž jsou proloženy závěrečné titulky - těmi totiž Proxima vstupuje do úplně jiné disciplíny společenské kritiky reálného světa. *** Dokud to byl jen melodramatický naivní kýč o tom, jak umanuté děvče vlastní snahou dokáže, co si usmyslí, a svět mu půjde na ruku, dalo se nad tím mávnout rukou, prostě jenom nejsem cílová skupina. Ale film, který takto (pozor, sarkasmus) nemilosrdně odhaluje krutou pravdu o exkluzivních trablech astronautek ve službě světu, je ignorantskou fackou do tváře všech rodičů bez podobných privilegií, opouštějících své děti na mnohem déle než jeden rok, protože je potřebují uživit, všech migrantů za prací, klimatických a válečných uprchlíků, samoživitelů bez vzdělání a zázemí, lidí, kteří odcházejí od svých dětí třeba i na většinu jejich dětského života a dospívání a posílají z ciziny jen obálky s penězi - aniž by si mohli vybírat? Zdaleka nejen otcové, ale houfně i matky odjíždějí třít bídu a prodávat své životy v ponižujících agenturních zaměstnáních, v živoření po ubytovnách ve vzdálených státech s vyšším ekonomickým statutem, mnohdy i na jiném kontinentě (třeba takoví Vietnamci v Babišových otrokářských drůbežárnách a ohavných ubytovnách, Ukrajinci v našich či německých nemocnicích, v západních uklízecích a pečovatelských firmách, dělníci, skladníci, prodavačky, přidavači atd. etc.)? Co váleční migranti, kteří své děti posílají nezajištěné do neznáma pro špetku naděje, že nepřijdou alespoň o zdraví nebo o život, když už přicházejí o všechno ostatní? A tak dál a tak dál. - Za mě je Proxima zkrátka především velice snobský a povrchní počin, po formální i obsahové stránce štítivě vydezinfikovaný a anestetický, a vlastně ve mně svou ignorancí komplexního reálného světa a opovrhováním hlubšími souvislostmi vyvolává jen stud. *~(8.8.2020)

  • dr.horrible
    ****

    Aký to úžasný vek v ktorom žijeme.(29.6.2020)

  • Slarque
    ****

    Je málo filmů, které pojímají práci astronautů zcela realisticky, nikoli jako sci-fi. Tohle drama filmaři natočili ve výcvikovém středisku ESA v Kolíně nad Rýnem, Hvězdném městečku u Moskvy a na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Zcela přirozeně se v něm hovoří francouzsky, německy, anglicky i rusky. Ale hlavní je filmový vztah mezi matkou (Eva Green) a dcerou (Zélie Boulant), na kterém ostatně celá tíže filmu leží. Tenhle film je totiž o tom, že žena, která na rok opustí vlastní dítě, nemusí být špatnou matkou. Jestli se vám to zdá málo, není to film pro vás. (Noční opuštění karantény v Bajkonuru beru jako uměleckou licenci a nehodlám kvůli němu snižovat hodnocení.)(8.7.2020)

  • Anderton
    ***

    Psychologický film o tom, ako sa pripraviť na život na najbližšie mesiace až roky bez dcéry. A plus k tomu akýsi polodokument o tom, ako prebieha príprava na let do vesmíru. Nič viac, nič menej. Akékoľvek napätie tu absentuje a v podstate aj dej je osekaný na minimum, prekážky smerom do cieľa, respektíve na palubu rakety, scenár postavám nestavia. To je len suché konštatovanie, určite nie kritika. Vážne nejde o žiaden zábavný produkt o ceste do vesmíru, čo môže pre veľkú časť publika predstavovať problém premietajúci sa do nudy. Ale zase ako často natrafíte na film odohrávajúci sa vo hviezdnom mestečku v Rusku a na Bajkonure v Kazachstane a v jeho okolí. Záverečné titulky s fotkami reálnych kozmonautiek s ich deťmi ma -skoro- rozplakali.(15.6.2020)

  • Stanislaus
    ****

    Filmů o putování do/ve vesmíru je mnoho, ale těch, jež mapují situaci před opuštěním Země, moc není, čímž se Proxima řadí mezi tematicky neokoukané snímky. Film věrohodným způsobem přibližuje situaci mezi matkou a dcerou, které čeká roční odloučení, a přitom poskytuje (informačně bohatý a autentický) pohled na náročné přípravy na vesmírnou misi, která je pro hlavní hrdinku velkou výzvou, snem i těžkým životním rozhodnutím zároveň. Zpočátku mě sice Proxima moc nevzala, ale v závěrečné třetině začala nabírat na obrátkách a nabídla mi silný příběh o odloučení mezi matkou dcerou. Eva Green podala velmi přesvědčivý výkon, který je povšimnutíhodný, a věrně ji sekundovala Zélie Boulant v roli její dcery.(8.7.2020)

  • Jirka_Šč
    ****

    Film věnovaný všem kosmonautkám-matkám, které to s přípravami a odloučením mají vždy těžší, než muži. Vystihl to F. Fuka https://www.fffilm.name/2020/07/recenze-proxima-70.html(26.8.2020)

  • silentname
    ***

    "Proxima" zlyháva kvôli jednému zásadnému problému. Keď máme príbeh o astronautoch, tak väčšinou máme chvíľku tréning a potom prejdeme k tým zaujímavejším častiam, kde už odlietame do vesmíru. No Alice Winocour sa rozhodla ísť cestou originality a miesto toho nám pripraviť 100 minútový úvod a odlet na posledných 5 minút. A nemôžem povedať, že by tu neboli zaujímavé momentky, alebo časti, kde by som chcel vedieť čo sa bude diať. No počas sledovania som mal hlavne pocit, že film iba donekonečna naťahuje čas. A viem, že film v skutočnosti nemal byť o ceste do vesmíru. Viac sa mal zamerať na nájdenie rovnováhy medzi rodičovskou láskou a splnením svojho sna. To je fajn. Lenže potom si film zaslúžil trošku viac scénok, kde by sme mohli vidieť vzťah medzi matkou a dcérou. Lebo nemám pocit, že by nám toho film ukázal dostatočne. Záverečná časť pôsobila, že by sa reálne mala vyvinúť trošku inak. Neviem či by sa skutočne podarilo Sarah to, čo tam urobila bez toho, aby na to niekto neprišiel a nebol z toho problém. Nebudem vysvetľovať, no pochopíte o čom hovorím keď to uvidíte. Okrem toho celý film pôsobí ako keby nikto nechcel dať do filmu nejakú reálnu energiu alebo niečo, čo by to urobilo zaujímavejšie a silnejšie. Mnoho momentiek vychádza úplne do prázdna a nezapôsobilo na mňa tak ako malo. Myslím si, že je to pozerateľné, niektoré scénky sú zaujímavé a takisto vidieť Evu Green ísť na dno svojich síl je celkom dobre spracované. No film nevie vyťažiť zo svojho konceptu a z jednotlivých scénok ako takých. A potom je to hlavne nuda. Hodnotenie: C(26.8.2020)

  • Lacike
    **

    O triedu lepší film ako Lucy in the Sky, ale napínavé a strhujúce je to zhruba podobne. Čiže pre mňa kurevská nuda. Film v ktorom Eva Green neukáže svoje prednosti a nikoho nechce ojebať za veľa nestojí. 4/10.(8.8.2020)

  • bart_
    ****

    Zdá se mi, že vesmírná epopej 'Gravitace' od Alfonse Cuaróna vzbudila nový zájem a etablovala subžánr vesmírných snímků odehrávajících se v kosmický vysočině, jejichž klíčovým prvkem je především jistý existenciální kontext (viz. bravurní adaptace knížky Marťan, Nolanův Instalatér, či předloňský First Man, anebo loňská Ad Astra), a které se snaží hrdě kráčit ve šlépějích takových ikonických žánrových klasik jako Tarkovského 'Solaris' či Kubrickova 'Odysea', do předních příček filmových hitparád, což se jim kupodivu víceméně daří (pokud nepočítám Lucy in the Sky) - no a nejnovější příspěvek do této unikátní sbírky 'Proxima' samozřejmě není sporadickou výjimkou.... Akorát nečekejte turistickou destinaci MilkyWay - než o typicky exemplární kosmickou opulentní jízdu jde spíš o sugestivní sondu, která netradiční formou intimně pojednává o vztahu mezi matkou a dcerou a jejich vzájemném odloučení, které se z prvotní separace posléze expanduje do řádků milionů kilometrů. Snímek velice autenticky reflektuje preparaci kosmonautů na jejich osudový methodos, a zároveň lukrativně kombinuje francouzské, ruské, německé a anglické znění. Vše ovšem inherentně stojí a padá na excelentním hereckém výkonu Evy Green a její individuální reidentifikaci charakteru - no a prvořadí fanoušci určitě nebudou strádat, protože jejích náramných vnadů je zde vskutku požehnaně.... Ve výsledku jde určitě o pozoruhodný počin, jemuž ale chybí exponenciální spád, partikulární interpretace dílčích leitmotivů a celkově atraktivnější koncepce - např. konflikt mezi protagonisty, který je zprvu načrtnut kradmě, a proto je zcela nulový - což platí i pro finální katarzi. Celý film je následně věnován všem matkám kosmonautkám, a přesto není závěrečný tribute nijak feministicky vtíravý, zato trefně dojemný.... VERDIKT: 7,4 Gagarinových bratrů z 10(31.7.2020)

  • hygienik
    **

    Francúzi buď nevedia ako, alebo ani nechcú natočiť zaujímavý film. Je možné, že im táto nuda pripadá zaujímavá, mne žiaľ nie.(28.5.2020)

  • filmfanouch
    ***

    V posledních letech se vždy objeví minimálně jeden film, který se tématice ohledně cestování do vesmíru věnuje tak trochu jinak a soustředí se spíše na vyrovnávání se s cestováním do vesmíru, odloučení od svých blízkých za účelem vědecké výpravy či většího dobra nebo počátečním psychickým problémům. Z roku 2019 se dá to této kategorie řadit drama Proxima, která se celá věnuje první fázi výpravy do vesmíru, tedy té přípravné. Konkrétně příběh sleduje samoživitelku Sarah, která se musí vyrovnat s tím, že pokud odcestuje do vesmíru tak se musí odloučit od své milované dcery. Film je tak v jisté formě psychologická sonda do duše ženy, která vstříc kariéře bude muset na rok opustit svou dceru i přesto, že jí to mrzí. Celý film jasně stojí na výkonu Evy Green, která bravurně ztvárňuje matku, která je poprvé v životě pořádně odtržena od svého milovaného dítěte a musí zdolávat při přípravě na let fyzické i psychické překážky přičemž jí hrozí, že pokud selže v obou případech tak přijde o svůj sen a nikam neodletí. Green zde má zajímavou postavu a bravurně sehrává emocionální scény a především je mezi ní a představitelkou její dcery Zélii Boulant naprosto parádní vzájemná chemie, která síle těchto motivů mezi matkou a dcerou strašně pomáhá. Bohužel Proxima krom parádního hlavního výkonu a několik skvěle emočně vyhrocených momentů vlastně zase tak moc neohromí. Ten film nepřekvapí, protože pořád jede ve svých zajetých kolejích. Celou dobu sice hrozí, že může být Sarah při selhání při testech nahrazena, co se týče děje jde ale ve finále skutečně jenom o přepínání scén kdy se Sarah strašně snaží dosáhnout vrcholné formy a kdy se vyrovnává s odcizením od své dcery. Jsou tu sice voice-overy skrz dopisy, které Stelle píše nebo též videonahrávky, které naopak Stella posílá jí, krom těchto emočních scén je ale ve skutečnosti bohužel Proxima až smutně prázdná. Krom oddělení od své dcery hlavní hrdinka nedostává žádné pořádně překážky a ani od faktu, že je Sarah jediná žena napříč muži se nevystaví žádný zajímavý dějový oblouk. Všichni jsou na sobě až podezřele milí a Sarah skutečně nic perného nečeká. Ze začátku je sice naznačeno, že fyzické testy ve skutečnosti zas tak moc nezvládá, i tohle je ale ve finále urovnáno k poklidné cestičce na které je jen problém ohledně mateřství. Stejně tak se vlastně nikdy nedozvíme proč se Sarah a otec Stelly Thomas v podání celkem sympatického Larse Eidingera odloučili i přes fakt, že si očividně stále rozumí. Z lehce naznačeného vztahu mezi hlavní hrdinkou a její zesnulé matky se taky nic nevystaví a celkově je Proxima plná potencionálně zajímavých komplexních podzápletek, které ale ve skutečnosti fakt nikam nedojdou. Pořád je to chvílemi velmi slušné rodinné drama a kameraman Georges Lechaptois nadělí několik pěkných záběrů, ve finále to ale nestačí k ničemu víc než oukey jednohubce, která ale rozhodně měla potenciál být něčím víc. A též trochu více využít Matta Dillona. Oukey jednohubka, která má silné momenty a v rámci možností je opravdu slušnou sondou, ve finále je ale jen fajn a nebude mít velkou důvod se k ní ještě někdy vracet i přes famózní výkon Evy Green, která dokázala, že je něco víc než jen pouhá hezká tvářička.....(7.7.2020)

  • Houbiczska
    **

    Čekal jsem hutné drama, které se bude diametrálně lišit od ostatních vesmírných sourozenců upozaděním astronautské stránky filmu, ale zato výrazným vyzdvižením emocionální stránky a pouta matka-dcera, ale bohužel ani tohle mě tady nijak neoslnilo. Eva Green je šikovná a ačkoliv moc nehraje, její tvář si divák pamatuje (po tomhle filmu i více než jen tvář) a výkon podala dobrý, ale nic víc film prakticky nenabídne. Našlo se pár zajímavých scén výcviku (scénáře pádu záchranné kóje do vody/do přírody, zkoušky stavu bez tíže nebo vyprošťování kolegy v simulacích pod vodou), ale jinak je to tak strašně nevděčný, pomalý a táhlý film, že to velké procento diváků doma u obrazovky vzdá, přetočí nebo rovnou vypne. Celé je to strašně uloudané a s místy nevšedními záběry, ale bohužel nevýraznou emoční stránkou, která na mě vůbec nezapůsobila a to i přesto, že by to měl být hlavní tahoun Proximy. Škoda. (KVIFF 2020, cinestar Praha)(7.7.2020)

  • kajas
    ***

    "Proxima" není žádné sci-fi, nepřirovnala bych ji ani k žádnému filmu o cestě do vesmíru z posledních let (a že jich bylo). Jedná se o intimní a komorní drama, ve kterém nenajdete žádné akční sekvence - pouze několik scén z výcvikového střediska a samozřejmě start raketoplánu. Podstatné jsou totiž úvahy ústřední postavy o tom, jak moc budoucí dobrodružství naruší její rodičovskou úlohu. Některé momenty zaujmou více (psaní "povinného" dopisu pro dceru), někdy je vyprávění trochu rozvláčné. Každopádně chválím snahu podívat se na cestu do vesmíru z úplně jiného úhlu pohledu. Skoro 4*.(20.7.2020)

  • atomn
    **

    nevim, nejvíc banální film roku? a to byl mustang svěží právě v tom, jak ta klišé bořil-(29.7.2020)

  • dubinak
    ****

    Letošní varský výběr se silně nesl v duchu ženské režie a ani Proxima není výjimkou. Citlivě uchycené netradiční téma, které vlastně ještě v kinematografii v podstatě nevzniklo, tudíž zaujme svoji originalitou a hlavně zajímavým výcvikovým prostředím. Je to sice jen takové oduševnělé, ženské drama, ale je natočeno výborně a bez amerických klišovitostí. Evu Green úplně nemusím, ale tady mě zaujal její ladný přirozený výkon a jsem ráda, že jsem tento film mohla vidět. Neminul mě ani emocionální závěr a zážitek to byl prostě nadprůměrný. (TADY VARY)(2.8.2020)

  • tuntavala
    **

    Reklama na Bajkonur.(5.8.2020)

  • Martrix
    ***

    Proxima je ženou napsaný a ženou natočený film o jiné ženě, která si chtěla splnit svůj sen a letět do kosmu. Resp. je to o kolizi tohoto snu s tím, že je matkou. Takže v jedné rovině sledujeme přípravu, kterou musí absolvovat; nejednoho diváka asi překvapí, jak zastarale a civilně vše působí...prostředí i vybavení je nahony vzdálené americké načančanosti a to třeba včetně bezpečnostních protokolů. A souběžně sledujeme, jak s dcerou i matkou lomcuje dlouhé odloučení během přípravy i vidina mnohem delšího odloučení, až matku vystřelí do vesmíru. Winocour se k poukazování na genderovou diskriminaci moc často neuchyluje a když ano, tak ty její občasné pokusy moc nefungují. Soustředí se spíš na to, že Sarah musí zvládnout nejen co chlapi, kteří se soustředí jen na sebe, ale současně to musí ustát i coby matka. Mě osobně takto vykonstruovaný příběh moc neoslovoval a hlavou mi táhly myšlenky, že podobné věci řeší tisíce žen, které upřednostnily kariéru před rodinou a že je to věcí osobní volby. Takže jakožto maskulinní hovado jsem nebyl se Sarah schopen soucítit. A to i navzdory tomu, že ...Eva. Nicméně k uvedení do kontextu postačilo setrvat do závěrečných titulků, kde se objevily fotografie skutečných astronautek-matek. A že jich nebylo málo! Takže mi docvaklo, že ten příběh není vykonstruovaný a že Alice Winocour natočila film, který má být poctou všem ženám, které zvládají být nejen matky a manželky, ale také naprosto rovnocené kolegyně i v takových oborech, jako je astronautika. Takže i když jsem pořád to muskulinnní hovado, tak jo...před těmi ženami smekám a tuhle oslavu ženství žádnými výhradami a šťouráním, kazit nebudu.(14.8.2020)

<< předchozí 1 2 3