A Private War
A Private War
Režie:
Matthew HeinemanScénář:
Arash AmelKamera:
Robert RichardsonHudba:
H. Scott SalinasHrají:
Rosamund Pike, Jamie Dornan, Stanley Tucci, Tom Hollander, Corey Johnson, Alexandra Moen, Hilton McRae, Jeremie Laheurte, Raad Rawi, Natasha Jayetileke (více)Obsahy(2)
Ve světě, kde jsou novináři terčem útoku, je Marie Colvinová (Rosamund Pikeová) jednou z nejuznávanějších válečných zpravodajek naší doby. Díky své nebojácné a vzpurné povaze se vrhá do předních linií konfliktů po celém světě, aby dala hlas přehlíženým členům společnosti, zatímco neustále balancuje na tenké hranici mezi statečností a šílenstvím. Od té doby, co byla na Srí Lance zasažena granátem, nosí charakteristickou pásku přes oko, a ve společnosti londýnské smetánky si počíná stejně nenuceně jako při konfrontaci s diktátory. Colvinová obětuje své milostné vztahy a její osobní život se postupem času rozpadá, neboť si všechny hrůzy, které za svou kariéru viděla, začnou vybírat svou daň. Přesto nepolevuje ve svém poslání ukázat skutečnou cenu války a společně s uznávaným válečným fotografem Paulem Conroyem (Jamie Dornan) se vydává na dosud nejnebezpečnější misi v obleženém syrském městě Homs. (HBO Europe)
(více)Recenze (64)
Moc se mě líbila ta složka filmu, která řešila psychický dopad práce na Marii, tyhlety procházky peklem co tam podnikala a z mého vnímní úplně zbytečně, protože stejně s tím nikdo nic dělat nebude, dneska už snad v Evropě ani v USA nejsou politici, ale jen kupy zkorumpovaných hoven z nichž část tam je kvůli prachům, druhá se opijí mocí, příbývají jen zbvytečné instituce, komise a další a další, co nás den co den vypluchujou tunou slovních sraček a prázdných keců, no a svět jde stále blíž a blíž peklu, ale my máme velký placatý TV, bouráky, wellnesy a především nekonečné debaty o všem, protože všichni všemu rozumíme nejlíp na světě a výsledek je naprostá neschopnost a neochota něco se světem dělat. Já vím je to cynický možná, ale Marie zemřela úplně zbytečně její práce by měla smysl pokud by planeta řídili lidé z odpovědností a k úctě k lidským životům. Nicméně jako film skvělý. U Matthew Heinemana je vidět že je původem dokumentarista a tomu filmu ten dokumentaristický ohoz sluší. ()
,,POKUD PÍŠETE O VÁLCE, MUSÍTE JÍT NA MÍSTA, KDE VÁS MOHOU ZABÍT, NEBO KDE JSOU ZABÍJENI JINÍ.…“ /// Jaký to je bejt válečnej zpravodaj… (hele, trochu jinej…). Takže takovýhle to je… hmm… Dobrovolně zvolená ruská ruleta, kde vítěz bere slávu, všelijaký psychický syndromy a touhu po dalším adrenalinu. A poraženej… Tož, to je takový otřepaný (ale pravdivý) klišé. Hodně o Marii a jejím soukromým životě, o novinářských sólokaprech a zase jejím soukromý…, filosofování o válce a lidech (a tak podobně). A vyvrcholení musí zákonitě patřit „návštěvě“ Homsu v roce 2012. Vobčas pobaví i ten její život, ale důležitý (bych řekl) jsou ty výjezdy. Záběry na lidi trpící válkou, umírající ženy a děti… Když vono je to celý takový chladný. Pike je fajn, chápu, že díky Colvin se svět dozvěděl o …, ale stejně mě to nestrhne. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 2.) Magazín Vanity Fair, kde novinářka Marie Brenner vydala v roce 2012 „Marie Colvin's Private War", nečtu. 3.) Válka je pro mě závislost. 4.) Thx za titule „vasabi“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * ()
Film má dva hlavní problémy a oba se jmenují Matthew Heineman. Heineman je ryze dokumentární režisér, který má přirozený talent pro vedení filmu se skutečnými lidmi, kteří mají vypovídající hodnotu sami o sobě a nemusí cokoliv předstírat, natož být správně korigováni od režiséra jako právě herci. Točí navíc styl dokumentů, které nejsou úplně doslovné, ponechává v nich divákovi určitý prostor pro vstřebávání informací a utváření myšlenek, třeba jen se zdánlivě nepodstatnými záběry a scénami. Podobný přístup bohužel zvolil i tady, ale u hraného filmu to zkrátka nefunguje, pokud nejste Spielberg, protože divák nesleduje realitu, která nepotřebuje přikrášlovat, ale umělou inscenaci. Heineman neodhadl, že filmový divák je úplně jiného ražení než divák dokumentární, kterého zná jako vlastní boty a ví jak mu příběh prodat. Zkrátka spoléhal na fakt, že ústřední postava je natolik zajímavá a světoznámá, že sama o sobě odtáhne celý film, i když ji v tom nechá de facto samotnou, protože papírově perfektní scény vůbec nezvládl prodat. Druhým problémem je, že Heineman si z dokumentární tvorby přinesl i faktickou přesnost, takže se snažil natolik přesně vystihnout charakter Marie Colvin, až kontraproduktivně způsobil, že Rosamund Pike působila studeně a nesympaticky, což je problém, když celý film stojí jen na znázornění jejího profesního i soukromého života. Sečteno a podtrženo, zcela zásadně zde chyběl tvůrčí cit na cílového diváka a zjevně i zkušenosti s točením hraných filmů, protože plynulost děje mi přišla každou chvíli jiná, což všeobecně nevadí, ale když se mění po každé druhé scéně, už je to moc. Nic z toho ale z Heinemana nedělá diletanta (Země kartelů nebo Město duchů jsou velmi zdařilé dokumentární filmy), jen nezvládl svůj hraný debut a bohužel pro něj neodboural návyky z jiného žánru. Na jeho místě bych na hrané filmy zapomněl a spíše se soustředil na obor, který umím. Nutno také podotknout, že ani jemu moc nepomohl až překvapivě špatný scénář, který se mohl snadno upravit a přitom sdělit to samé, ale působit díky změně trochu svižněji, uceleněji a především atraktivněji. 60 % ()
Chápu, že určitá prázdnota a pocit zbytečnosti může být pro mnohé odrazující, ale nakonec právě v tom, že navzdory nejistotě vlastního počínání v něm hrdinka pokračuje a nám dovoluje přemýšlet o tom, jaký to má smysl, spočívá jádro filmu. Je to poměrně nekompromisní s odhodlání zůstat při zemi, proto hrozí, že se to stane přízemním filmem - ale já z toho dokázal načerpat dost zážitku. ()
Na válečných zpravodajích stojí velká zodpovědnost, čelí těžkým volbám. A občas zaplatí tu nejvyšší cenu. Marie Catherine Colvin zasvětila život novinařině. Neseděla ovšem za stolem, nepopíjela kávu a nezdrojovala telefonicky své články. Proslula nebojácnými výpady do válečných oblastí, na které dopadaly dělostřelecké granáty a ve kterých umíraly malé děti. Patřila mezi protřelé matadory, svědectví ze zásadních konfliktů přinášela dlouhá léta. Zohavená těla, opuštěné děti a plačící ženy pochopitelně leccos udělaly i s její psychikou, což úchvatně vykreslila Rosamund Pike, která po Fincherově Zmizelé znovu přitahuje pozornost. Její výkon nicméně tak nějak koresponduje s tím, jak vyznívá celý film: místy je naprosto brilantní, jindy nesmírně tlačí na pilu. To samé platí i pro vyznění řady scén. Některé jsou zajímavé, jiné dost mizerně uchopené, snad až teatrální. Ani finální videoreportáž z roku 2012, kterou informovala přední světová média o aktuální situaci v syrském Homsu, nemá sílu, jakou by mohla mít. Režisér Matthew Heineman se dosud prezentoval coby dokumentarista, syrskému válečnému konfliktu se nevěnoval poprvé. Nejednou mu chyběla tvůrčí jistota i tah na bránu a osobně si mě nezískal. ()
Fantastická Rosamund Pike dostala v Soukromé válce svoji zatím nejlepší roli, srovnatelnou například s rolí Dian Fossey pro Sigourney Weaver v Gorilách v mlze. Výrazná a silná hrdinka, postava, která skutečně existovala, stoprocentně uvěřitelná. Nevím, jak vy, ale já o Marii Colvin asi nikdy neslyšel, nicméně film mě s ní hravě seznámil (určitě zásluhou jinak dokumentárního režiséra, který to tady od ostatních bůhvíproč schytává) a několikrát mě doopravdy překvapil. Je zkrátka poznat, že tohle není příběh vycucaný z prstu, tohle se opravdu stalo. Mělo smysl to točit a má smysl to vidět. ()
"YOU'RE NEVER GOING TO GET TO WHERE YOU'RE GOING IF YOU ACKNOWLEDGE FEAR. I THINK FEAR COMES LATER WHEN YOU'VE - WHEN IT'S ALL OVER." -------------- Do spísania zhrnutia minulého roka som čakal na zhliadnutie tohto filmu, pretože som očakával, že sa v ňom objaví. Všetko nasvedčovalo tomu, že sa bude jednať o masívnu bombovú jazdu. Producent, ktorý sa podieľal na oboch filmoch Sicario, trilógii o zabijakovi menom John Wick, mrazivom Wind River a mnohých ďalších akčných lahôdkach, úvodné tóny ako vystrihnuté z filmov Taya Sheridana, Rosamund Pike, Stanley Tucci a prostredie vojnového Iraku? Za takým filmom bežím s otvorenou náručou. Nakoniec z toho nebola žiadna jazda, ale príbeh právom psychicky zmrzačenej Ženy z toho, čo všetko videla a čím všetkým si prešla (áno, niečím, niečím zdrvujúcim, nie tými vašimi sračkami typu nechal ma priateľ, manžel ma podviedol s mladšou a krajšou, vyzerám ako trichechus, smiali sa mi v škole, poznámkami ma obťažujú šerední muži, príp. aj situáciami, ktoré sa neuskutočnili), s občasnými odbočkami do vojnou zmietaných oblastí s vysokým rizikom nebezpečenstva. Ale nebolo to ani zďaleka tak nudné, ako som to opísal. Z pozitív musím vyzdvihnúť zaujímavo spracované flashbacky, dobrý strih, zvuk, hudbu a kameru vo vojnových oblastiach (hlavne Líbya vyzerala fantasticky), kde každá z nich mala svoj look a určitý vizuál, ktorý ich od seba odlišoval, či už to bola Srí Lanka, Irak, Afganistan, Líbya alebo Sýria. Rosamund sa tento rok ocitla vo vojnovej vrave ešte v jednom filme a aj keď sa mi Beirut lepší nezdal, práve ona mi tam padla lepšie. Aby som to uzavrel, nedostal som síce čo som chcel, spokojný ale aj tak som. ()
Veľmi nepríjemné sklamanie a slabučký debut dokumentaristky, ktorý neprekvapil vedením hercov a celým dramatickým oblúkom filmu. Nedaria sa mu ani časové prechody, to som takto ešte v žiadnom filme nevidel a to je treba zdôrazniť. Žánrovo je to psychologická dráma, ale chcelo by to tam ešte poriadne niečo dohrať. Rosamund Pike tú ma veľké sólo a je sexi aj ako prefajčená kiklopka. Ale Tom Hollander je nemastný neslaný. Trochu zamŕza, že trochu väčší priestor nedostal Dornan a hlavne skvelý Tucci. Diváci sa na toto nepohrnú a pre mňa je to sklamanie, ktoré aj zavádza. Snaží sa prekrútiť veci, ktoré sa vo vojne odohrali a Marie Colvin bola len jedna hnusná (vyjebaná) liberálna presstitútka. Dúfajme, že Rosamund Pike bude hrať už len kladné postavy. ()
Soukromá válka má dva problémy. Jednak jsem po ní sáhl omylem chtěje koukat na Soukromou válku pana Wilsona (omyl jsem poznal až po 20 minutách filmu, kdy už jsem se rozhodl to dokoukat) a pak a to je hlavní - mne to nebavilo. Rosamundu Pike mám rád, lecos jsem s ní viděl, ale tady mi celkově nesedla ta předloha Marie Colvinové. Určitě to bylo točeno v nejlepších úmyslech zanechat jakýsi pomník Marii i drsné válečné novinařině. Zvěrstva viděná na vlastní oči, která žerou duše vojálků, žerou stejným způsobem i psychiku war novinářů. Možná o to více, protože voják je k boji cvičen a s umíráním musí tak trochu v tomto povolání počítat. Válečný korespondent nikdy neví co ho čeká a asi ty první kontakty s nějakým pěkným etnickým masakrem musejí zcela jistě zanechat stopy. Já jsem si ke konci filmu kladl otázku proč to všechno... Zápaní novináři pronikají do lokáních konfliktů zemiček, které dlí mnohdy ještě ve středověku aby odtamtud přinesli jako jediní echtovní zprávy. Riskují životy a za několik let po nich ani vládcích těch zemiček mezitím zavražděných neštěkne ani pes... K čemu jsou dnes zprávy o Kaddáfím? Byl to diktátor, jasně že zabíjel oponenty, mstil se na civilistech... Blízký východ, Afghán... Mělo to smysl točit tam echtovní reportáže a umírat při tom? Co to ovlivnilo? Co se změnilo díky tomu? Obávám se, že nic. Dobrá jedno krásné ráno jsme si v pohodlí domova u bávovky a kafe přečetli, že tam a tam našli masový hrob. Že ten a ten hodil na to a to město sarin. Afghán... Lidi si tam zvolili Taliban. Nechtějí naši importovanou západní demokracii. Ani by to tam nefungovalo. Možná v Kábulu chodí lidi v džínách se slunečními brýlemi, ale sto kiláků odtamtud už mají vesnice vládce jako ve středověku bez ohledu na nějaké volby a vládu v Kábulu... U filmu jsme si uvědomil, jak drsná válečná novinařina je. Na stranu druhou jsem si řekl, zda má vůbec případ od případu samozřejmě - smysl. Obzvláště dnes v internetové elektronické válce. Komu věřit, komu ne. Je ten reportér opravdu na místě? Nebo natáčí z hotelu věci z doslechu..?. Jak to ověřit? Mám mu věřit? Kdysi kdosi napsal, že první obětí války je pravda. To je přesné. Jak říkám , film mne nebavil. Bohužel. Dva jen za satelitní přenosy. * * ()
Maria bola občas na prefackovanie! ()
"A Private War" rozhodne rozpráva zaujímavú story a má hlavnú hrdinku, ktorá je fascinujúca, no miestami som mal pocit, že film bol na môj vkus trošku ťažkopádny a mal pár hluchejších miest, ktoré ma trošku nudili. Nemám pocit, že by film ako taký bol zlý, no možno mohol skúsiť nájsť spôsob, ako mi podať túto story trošku inak, aby som bol ešte viac zaháknutý. Nie som veľkým fanúšikom Rosamunde Pike, no keď sa dostane do dobrej role, tak ponúkne skutočne skvelý zážitok. A v tomto filme rozhodne má priestor na to, aby ukázala svoj talent. A v tomto filme jej to ide dobre. Jamie Dornan môj obľúbenec tiež nie je, ale takisto potrebuje zaujímavú rolu na to, aby dokázal ukázať svoj talent. A tu to funguje schopne. Veril som mu tú rolu a je tu dobrý. Ostatní sú tu tak trošku do počtu a nemajú čas toho moc ukázať. Tom Hollander alebo Stanley Tucci mi prídu dosť nevyužití a je to škoda. Ale na druhú stranu sa film sústredí na to, na čo sa sústrediť má. Marie Colvin bola rozhodne zaujímavá osobnosť a je smutné, že ju nakoniec jej práca stála život. Ale na druhú stranu asi zomrela tak, že sa stala hrdinkou. Fascinujúci film, no trošku ťažkopádny. Za pozretie určite stojí a môžem ho aj odporúčať. Hodnotenie: B+ ()
Private War je tvrdý pronovinářský postoj. Je to inteligentní a sofistikované. Film se nesnaží porozumět politice války, ale lidské stránce. ()
Skutočný príbeh o novinárke Marie Colvin a treba uznať, že Rosamunde to s jedným okom pristalo viac než pravej Colvinovej aj s očami dvoma. Podporujem investigatívnu žurnalistiku všetkými desiatimi a všetku česť dávam tým novinárom, ktorí nestranne píšu o hrôzach vojny. Lenže čo je nestranné na americkej novinárke, ktorá ukazuje síce strašné veci, ale zabúda, že jej armáda je tá, ktorá tam ten celý bordel spôsobila. Čo sa týka filmu samotného, má svoje pasáže, ktoré naplno využijú fanúšikovia zívania, pretože len tak sa dajú niektoré dialógy úspešne prekonať. Celkovo ale nehodnotím zle, pretože hoci tam bola jasne stanovená proamerická línia, osobnosť Marie Colvin bola ukázaná so svojimi neduhami, vrátane arogancie a alkoholizmu ()
Horečnatě natočený příběh novinářky z bojových linií. Hlavně ze začátku ostré střihy rychle prokmitávají její život na bojišti i v londýnském zázemí. Film nevysvětluje do detailů, spíš poskytuje portrét, kdy místo prudkého tahu štětce, několikavteřinovými záběry maluje osobnost odvážné, umanuté a problematické ženy. Bez těchto vlastností by však nemohla být ve své práci úspěšná. Vidíme i její odvrácenou tvář a pro mě mnohdy zarputilost, která překračuje hranice normálního rizika k dobrovolnému vystavení se smrti. Možná s přehnaným pocitem vlastní nezranitelnosti, možná s přijmutím skutečnosti, že svět takto krutý a bezmyšlenkovitě zabijácký prostě je. SHRNUTÍ: Atraktivní profese válečné zpravodajky ukázaná i se stinnými stránkami. ()
Jedno oka kráska, tedy dříve ve filmu plných válečných ne akci, zvláštní příběh který dvakrát nebavil bohužel. ()
Pokud člověk vidí tolik hrůz a není sadista, zákonitě se musí potácet na hranici příčetnosti a mnohdy i daleko za ní. Tohle chápu a Rosamunde Pike slouží ke cti, že tuhle polohu zvládla s bravurou. Jenže když na pět minut bojů přijde dvacet minut deprese, je toho zkrátka moc a je úplně jedno, že je to deprese oscarová. A když se k tomu přidá mesiášský komplex, je hlavní hrdinka občas na zabití. A to je škoda, protože pokud byl film pod palbou, tak se bylo na co dívat a našly se tu i fajn novinářské sekvence. Jenže soustředění se na vnitřní démony převládalo a podle toho to dopadlo. 55% ()
Zajímavé téma, ale je zpracováno dost povrchově. Heineman se snažil nacpat téměř celou kariéru Colvinové do nějakých 100 minut a u žádné z jejich reportáží se příliš nezdržel. Je to z velké části pohled do jejího osobního života společně s řadou zahraničních misí, kterých se zúčastnila a celkově to nedělá nějaký velký dojem. ()
Příběh je to silnej a Pike je v tom strhující.. ()
Poučné a nudné. ()
Nic proti Marii, ale _ _ Presstituti ženoucí se za každou cenu za velkou senzací .. pracující na objednávku, konkrétní zakázku od svého chlebodárce.. A kde se nic nenajde (nedá ani najít), tam se prostě něco zaranžuje, následně přidá nějaká scénka s hystericky přehrávajícími místními neherci, aby to jako získalo ještě větší pozornost a celý vyspělý západní svět si mohl dojetím poplakat (začít střílet) - a hlavně: obhajovat neobhajitelné - posvětit své nezákonné akce na cizím území, proti suverénním státům - a samozřejmě následně vyhlásit nějaké ty sankce ... Hnus (!) ()