Jeden den velkokněžny (útržek ruský) (E03)

Co to bylo za chlapa, co šel odtud? – Kněžna Jelizaveta Nikolajevna Nižnina. – Ta má teda ránu! Byla-li někdy nějaká země plná absudit a podivenství, pak se celkem bezpečně jednalo o širou matičku Rus. Bez výjimky nás o tom ostatně přesvědčuje další Daňkův útržek, jež se tentokrát zaměřuje na aklimatizaci budoucí carevny Kateřiny II. Veliké. Ta z podivu nevychází po celou dobu nepřetržitých návštěv, které tak elegantním a roztomilým způsobem končí na bočním schodišti neexistujícího kněžnina pokoje a kde klíčovou roli hraje sklenice na stole. Do excelentního hereckého koncertu se tu, jak jsme již zvyklí, spojují jednotlivá mistrovská unisona Zuzany Bydžovské, Jaromíra Hanzlíka, Václava Postráneckého, Vladimíra Brabce, Jiřího Štěpničky a dalších, kteří své role pojali s pověstnou gogolovskou nadsázkou. Dějiny mohou být někdy i fraška. (26.08.2011)

po tížívějších útržcích jeden oddychový, žertovný. I když jen zdánlivě, ono být tehdy v kůži velkovévodkyně rozhodně moc oddychové natož žertovné být nemohlo. Ostatně ono nemohlo být snadné být kýmkoli na carském dvoře neboť každá pozice, včetně obyčejného komorníka, se mohla velice rychle ukázat jako velice vratká. Jak je tradiční v Daňkově cyklu, všichni zúčastnění herci jsou výborní. Jen jeden drobný detail - mezi skokem z okna na schodiště a do záchranné plachty je sakra rozdíl. Skok po zádech na schody by myslím nerozchodili ani bratři Orlovové. (28.02.2016)

Neprotestuji, nikdy a ze zásady neprotestuji … Čí to je sklenice ? Moje. Já jen, aby z ní nepil nějaký komorník. (Komorník pil rovnou z karafy) Já bych vás za taková slova hnala na Sibiř. Ale vy nejste carevna . Ale budu !! Dějiny mohou býti někdy fraška bohužel, nebo bohu dík ? (18.08.2011)

Kdo byl nejlepší hráč mezi všemi ? Kateřina, všichni k ní chodili všichni ji podceňovali a všichni ji věřili že ze sklenice krom ní samotné nikdo Nepil. Tedy v kostce celé poselství této inscenace. Ano Kateřina měla štěstí ale dovedla ho skvěle vytěžit i s Orlovem když ji přerůstal přes hlavu zatočila. Tato inscenace ukazuje že Kateřina hrála i s nízkými kartami jak to šlo. (16.01.2022)

Hříčky jsou ve svých špičkách velmi vydařený (byť ne vyrovnaně dobrý) projekt a ruský útržek je podle mne jedním z nejlepších, jakkoli špičkou je Královnina smečka psů. Je to Tv produkce bez i středních investic, nejde o dekorace a mohutné jízdy krajinou, ale o herecký koncert. Skoro celé to stojí na Zuzaně Bydžovské, která je podle mne úžasná, ono přesazení z poměrně malého a chudého německého rodu do ruských poměrů (navíc ke zcela nemožnému manželovi následníku trůnu) musel být neskutečný problém. Potenciál osobnosti Kateřiny Veliké je zde ukázán i na malé ploše a v místy mírně komediálních souvislostech perfektně, skvěle sekunduje Jaromír Hanzlík, velmi dobře i Václav Postránecký v době kdy hlavně hrál a méně se snažil dělat komedii. Nechci polemizovat s žádným měsícem žádné planety, ale podle mne očekával něco jiného a pak už nevzal linii Oldřicha Daňka. Děj podle mne vůbec není nudný, naopak velmi pěkně (i když nikoli akčně) ukazuje poměry u dvora, složitost orientace, problém v tom komu a zda vůbec někomu věřit a i onen kulturní šok mladé dívky při přesunu. Dekorace mi nechyběly, i když souhlasím, že jsou velmi velmi úsporné. A jako výuka dějepisu je tohle podle mne mnohem lepší než mluvící hlavy ve stadardních dokumentech, na které se ostatně dívá málokdo. (08.06.2011)