Tři spory

Profesor Josef Zítek (1832 – 1909) je označován za nejvýznamnějšího českého architekta 19. století a rovněž patří k nejznámějším architektům naší kulturní minulosti. Zásluhu na tom má především jeho podíl na stavbě pražského Národního divadla. Události, které nakonec vedly k tomu, že byl Zítek nucen vzdát se plánované rekonstrukce divadla po jeho požáru na konci srpna 1881, popisuje velmi přesvědčivě první epizoda tohoto volného cyklu televizních inscenací režiséra Ludvíka Ráži. Volba, kdo se stane představitelem tvrdého a neústupného architekta, padla na Luďka Munzara, který zas a znovu potvrzuje, jak vynikajícím hercem je. V menších, i když výrazných rolích se zaskvěli ještě Václav Voska, Rudolf Hrušínský, Eduard Cupák či Marta Vančurová, která sehrála roli Berty Lippertové, Zítkovy německé manželky. (10.12.2016)

Hana Kvapilová (1866 – 1907), žena, která byla stejně jako Eduard Vojan nazývána symbolem moderního českého herectví. Psali pro ni nejlepší čeští autoři té doby, byla první Zeyerovou Mahulenou, ale i první českou Norou. Její profesionální i soukromý život sleduje Dietlova televizní hra od okamžiku, kdy se poprvé v angažmá Národního divadla vzepřela – kvůli finančnímu ohodnocení i kvůli umělecké práci. V jejím osudu se pak zrcadlí úroveň české společnosti té doby. Protože jak umělecký, tak i soukromý život se úzce proplétají. Hana Kvapilová přišla do Národního divadla ještě za Šubrtovy éry, v době, kdy zde převládal stále ještě novoromantismus a historismus s patetickým deklamačním stylem na jedné straně a salonní komedie na straně druhé. Kvapilová byla už ovšem herečkou nové doby – se smyslem pro životní detail a poezii. Proto se v dalším repertoáru prosazovala jen stěží. Jako manželka dramatika a režiséra Jaroslava Kvapila, který byl členem nového vedení Národního divadla od roku 1900, pak byla zase vystavena tlaku z druhé strany – podezření z toho, že se repertoár staví jen na ní. Závěrečná epizoda televizního triptychu v režii Ludvíka Ráži odkrývá pozadí i podhoubí těchto sporů, jejichž nesmyslnost velmi často stavěla Hanu Kvapilovou do pozice nenáviděné herečky. Jana Hlaváčová se své postavy zhostila se vší uměleckou suverenitou, tvrdě a neústupně i prostřednictvím nezanedbatelného citového zabarvení vytvořila po boku vynikajícího Petra Kostky jednu ze svých nejvýraznějších televizních rolí. Zadostiučinění, kterého se Haně Kvapilové dostalo vlastně až po její předčasné smrti, svědčí o vrtkavosti a zaslepenosti těch, kteří tehdy stáli v řadách jejích kritiků i obdivovatelů. (05.06.2016)

Složitá a dodnes fascinující osobnost Ladislava Stroupežnického (1850 – 1892), prvního dramaturga pražského Národního divadla, tvoří jeden z nosných pilířů této mimořádné televizní série, tím spíš, že ukazuje tohoto nesmlouvavého fanatika jako člověka nepochopeného a vysmívaného. Poté, co Stroupežnický díky neuváženému činu z mládí přišel o svou největší zbraň, přirozenou krásu a charisma, musel najít jiný způsob, jak ukojit svou touhu po obdivu. Odpověď našel v umělecké tvorbě. A protože všichni podvědomě toužíme po nějaké formě obdivu, jde o univerzálně platné téma, na které se dokážeme napojit i dnes, po mnoha letech, která od událostí kolem premiéry Našich furiantů uplynula. Hanzlíkova mistrovská psychologická studie zásadového sršatce ovšem nezůstává osamocena, neméně skvělé jsou herecké výkony dalších zúčastněných – Libuše Havelkové, Josefa Kemra či Vladimíra Brabce v roli Františka Adolfa Šuberta, prvního ředitele Národního divadla, muže nadmíru diplomatického a vlídného. (10.12.2016)