Tři spory

Pokud si dobře vzpomínám, jedná se o další z vrcholných Dietlových tekevizních scénářů z roku stého výročí obnovy a slavnostního otevření Národního divadla. Akademická samozřejmost historicistické budovy na nábřeží největší české řeky i stejně jistě působící skvělá výtvarná úroveň interiérů nic nevypovídají o velkých bojích zapomenutých estetických revolucí předminulého století. Architekt Zítek, osobnost, která víc než plodně zasáhla do podoby nejen Národního divadla, ale i jiných českých měst, je ve skvostném Munzarově podání - zřejmě jedné z jeho vůbec nejlepších hereckých kreací - výstižně podán jako tvůrčí člověk klopýtající o někdy i velmi sterilní postoje prestižních mužů, kteří sami o sobě nebyli ani zanedbatelní, ani výrazněji anachroničtí. Portrét předního muže výrazné profese i po čtvrtstoletí strhává silou kresby, hloubkou vhledu i nadčasovostí příběhu a života, který by jinak byl - nepochybně neprávem - zcela zapomenut. Rozmluva přes staletí je i dnes plně současným rozhovorem. (26.08.2007)

Předlistopadové podceňování Dietlovy tvorby in toto bylo vždy problematické. Při vší představitelné nevyrovnanosti Dietl byl a zůstává gigantem české televizní tvorby a vlastně nejen národního, ale i světového seriálu. Dramatický triptych, psaný ke 100. výročí otevření Národního divadla, přiblížil v míře laickému posluchači či diváku obvykle jen málo dostupné tři špičkové osobnosti z počátků moderního českého divadla. Hana Kvapilová, půvabná princezna Pampeliška pohádky svého manžela, žila až do své předčasné smrti naplno. Samozřejmost umělecké výsostnosti se tu projevuje jako doslova vtahující napínavý příběh postihující všechny klíčové reálie a souvislosti doby i obsahu svého námětu. Jana Hlaváčová v titulní roli odvádí jeden ze svách nejklepších výkonů. Je velká škoda, že tento divácky vděčný skvost české dramatické tvorby nebyl již dávno přenesen na DVD nosiče. (25.08.2007)

Další skvělé dílo mimořádného triptychu ukazuje osobnost, kterou známe nanejvýš ze spojení se slovy NAŠI FURIANTI. Ladislav Stroupežnický, tato předčasně odšedši špičková osobnost našeho divadla, stojí za vzestupem umělecké úrovně orvního období naší zlatokapličkové scény. Strhující mimořádný výkon herce z milosti boží, jak lze rovněž bez nadbytečné nadsázky charakterizovat Jaromíra Hanzlíka, sukovitpu a uhrovitou osobnost Stroupežnického přibližuje až důvěrně. Jako bychom byli jeho současníky, účastníky jeho trápení duševních i tělesných, fyzických. Jaroslav Dietl odešel, Jaromír Hanzlík zůstává a jako čerstvý šedesátník má stáe mnoho před sebou. Těším se na to. (26.08.2007)