Stockholmský syndrom

Přidat pár kaček, stáhnout to na dvě hodiny a mohlo to jít klidně do kin. Takhle film působil přeci jenom trošku rozplizle, což platí zejména pro druhý díl, který v jistých momentech vykrádal ten první. Nicméně děj byl uvěřitelný, práce policie působila realisticky a navrch tu bylo výborné obsazení na čele se Švehlíkem, který momentálně patří k nejlepším hercům v našich luzích a hájích. Co mě ale rozčilovalo, a platí to de facto pro všechny tuzemské kriminálky, bylo vykreslení záporáků. V podání našich tvůrců působí až na malé výjimky jako karikatury, které jsou tak zlé, že by je i peklo vyplivlo. Copak Vondráček, ten by ještě ušel, ale dvojice jeho nohsledů byla silně nedůvěryhodná. Navíc si občas počínali jako Pat a Mat. I tak se jedná o slušný kousek a je fajn, že je na ČT v tomto ohledu spoleh. 70% (21.01.2020)

Asi bych váhal i nad čtvrtou hvězdičkou, samosebou s přihlédnutím na dlouhotrvající úpadek českých scénářů, ale ten konec... Je pravda, že udělat dobrý konec je snad ze všeho nejtěžší a v Hollywoodu by mohli vyprávět, to však neznamená, že půjdeme v amerických stopách, kdy si natočí několik konců a rozhodne producent na základě diváckého vzorku. Ten přehnaný a zcela nevěrohodný závěr, který měl vyvolat napětí, působil kontraproduktivně. Rozhodnutí, že velký hrob je potřeba rozšířit, dodělá to oběť, místo zastřelení varianta s upálením atd. To celé bylo zcela markantní. Scénárista si tím vytvořil situaci, kdy se mohl Viktor osvobodit proti dvojnásobné ozbrojené přesile. Linda s rodinou se jdou podívat na pohřeb svého únosce, trýznitele a potenciálního dvojnásobného vraha jen pro scénáristův plezír s překvapením identity nebožtíka. Úplný konec mohl končit už kontrapunktem obnovené rodiny a zklamané Heleny. Místo toho obligátní nájezd na nic neříkající detail Davida Švehlíka. (20.01.2020)

Vzhledem k tomu, že paní Spáčilová se o tomto snímku vyjádřila celkem pozitivně, což u ní není častým jevem, čekal jsem rozhodně lepší podívanou, než se mi dostalo. Stockholmský syndrom sice boduje v popisu veskrze odporného prostředí obchodu s bílým masem a je silný zejména ve zobrazení devastujících účinků degradace lidské bytosti na zboží, selhává však paradoxně tamtéž v podobně až karikaturně vyznívajících členů gangu. Když k tomu přidáme jejich ne příliš zdatné herecké dovednosti i dost přehnaný závěr, vychází ze Stockholmského syndromu až podprůměrná záležitost, aspirující na zahozenou šanci roku. Škoda, protože ústřední čtveřice Švehlík, Finger, Mauréry a Maximová byla celkem dobrá .... (01.02.2020)

Mám pochybnosti o tom, že se stockholmský syndrom vztahuje na pouto, které mezi sebou měli Klára Osecká s Lukim. O tomto jevu se obvykle mluví v souvislosti s únosci a jejich rukojmími poté, co spolu strávili nepřetržitě dlouhou dobu. Tihle dva to spolu ale měli jinak, Klára Lukiho nemusela vidět možná roky. Stačil jsem si taky všimnout chybek, které mi kazily celkový dojem. Například Osečtí se rozhodnou prodat chatu. Kláře se ještě ani nestačily vstřebat modřiny a chata už je prodaná- Osečtí vytahují před Mojžíšem z igelitky balík bankovek. Jindy zvoní vrah u dveří a paraplegik Osecký, který do té doby sledoval z pohovky televizi, najednou sedí v kolečkovém křesle v předsíni. Nebylo to špatné, bavilo mě to, ale kriminálky, které považuji za výborné, jsou kvalitativně trochu někde jinde. (19.01.2020)

Po pěti letech zdrhla z Holandska pasákům. Drželi ji násilím, pod drogami, prodělala několik potratů. Domů se jim vrátila zlomená troska. Dvě rodiny, které před časem spojila nešťastná náhoda, se po letech znovu potkávají. Jeden z aktérů zlomového okamžiku se vrací z vězení, druhý je do konce života na vozíku. A k tomu roky pohřešovaná dcera, okolo které zůstává opar trvalého ohrožení. Bavila mě stálá bezmoc rodičů, bavili mě herecké výkony „těch dobrých“ – Mauréry, Švehlík, Finger – i arogantního mafiánského poskoka Vojtěcha Vondráčka, který vše umně prodává strachem ze všeho a především z nevyzpytatelnosti vlastního chování. Ostatní grázlové jsou spíš karikaturami, Elizaveta Maximová se snaží nahlédnout do duše zraněného člověka, ale mě nepřesvědčila (mimochodem v takovém stavu by rozhodně neodešla k rodičům do domácí péče). A pak jsou tu ty malé i větší přešlapy a berličky, kterými si tvůrci pomáhají. Švy příběhu jsou místy hodně na vlásku, neúspěšné opakované pokusy o likvidaci svědkyně jsou úsměvné, závěr v podobě hrdina proti přesile je na tom podobně (zase musel někdo udělat pár školáckých chyb). Kriminálky na veřejnoprávní televizi zrovna zmáknuté nemám, ale chápu, že se tenhle vděčný žánrový kousek diváctvu mohl líbit. Tři hvězdy jsou každopádně až až. (23.01.2020)