Se rokh
Three Faces
3 tváre
3 Faces
3 Faces
3 Faces
Obsahy(1)
Filmová a televizní hvězda Behnaz Jafari obdrží jednoho dne zoufalé video od mladé dívky, jíž rodiče zakázali jít studovat herectví. Herečka okamžitě ruší natáčení a v doprovodu režiséra Jafara Panahiho vyráží do míst, kde video vzniklo. Snímek zručně kombinuje fikci a realitu. Oba protagonisté ztělesnili sami sebe v sofistikované, skromně humorné úvaze o svobodě, umění a respektu k herečkám, potažmo ženám obecně. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (8)
S tímhle filmem jsme se naprosto minuli. Několikrát omílané poselství, že v Íránu není pro ženu lehké být sama sebou a vzepřít se rodině a okolí, brzy omrzí a v jiných ohledech je tento snímek tak myšlenkově a emocionálně prázdný, až to bolí. A urputně sáhodlouhé promluvy postav třeba o tom, jak býk se zlatýma koulema je vzácné plemeno, nebo jak sušená obřízka otevře člověku lepší budoucnost, mě opravdu k intelektuálnímu uspokojení nedovedly. Mučivě dlouhé záběry, jak někdo někam jde po pěšině či silnici, se střídají se scénami s uřvanými a nesympatickými postavami. Nudilo mě to, otravovalo a nechalo naprosto chladným. [KVIFF 2018] ()
Jafar Panahi, k domácímu vězení nucený režisér snímku Taxi Teherán, opět dokázal natočit chytrý a nesmírně působivý film, jemně a přitom rázně kriticky reflektující poměry v současném Íránu, pouze ze svého automobilu a za minimálních prostředků. Tentokrát se v něm v roli sama sebe a za doprovodu populární herečky Behnaz Jafari vydává po vesnicích nalézt pravdu ohledně údajně zasebevražděné mladé dívky. Je to skvěle napsané i zahrané a strhující, přestože se pointa dá snadno odhadnout předem. Důležitější je navíc v tomhle případě ona cesta za tou pointou. Gratuluji a přeji mnoho nasolených předkožek. ()
Panahi opět za volantem, tentokrát sice na cestě do hor, přesto je návaznost na Taxi Teherán vidět. Jsou tu zase dlouhé záběry a pomalé tempo, žánrově je to ale tentokrát rozkročeno mezi detektivkou, road-moviem a psychologickým dramatem. ()
Na filmech Jafara Panahiho se mi opakovaně líbí ta obyčejnost, jež se jeho tvorbou i stylem táhne a na níž stojí výpověď, stejně tak silná atmosféra umocňovaná autentičností prostředí, záběrů a účinkujících. Zde se velká část děje opírá o hledání „ztracené dcery“ a pokud ji konečně hlavní postavy najdou, stane se to jakoby náhodou, až její opětovný vstup do děje zapůsobí jako rušivý prvek během cestování po horských stezkách a zástávkách u různých obyvatel. Přestože v centru pozornosti stojí slavný režisér a populární herečka, příběh se rovněž odvíjí od všedních starostí, v níž silně figuruje v mezilidské i celospolečenské rovině motiv jistého omezení. Reflexe politického režimu v íránské společnosti mě u Pananiho nepřekvapila, jako spíše netradiční paralela k omezování v rámci rodičovského vztahu. Kromě příběhu potenciální studentky herectví, u níž přísné konání matky částečně vychází již z postavení žen v Íránu, je malou zneklidňující perličkou scéna s telefonátem, kdy i proslulý režisér po víc než 20ti letech úspěšné a oceňované tvorby je v nevhodnou chvíli kontaktovaný ustaranou matkou, jíž musí přes telefon hlásit své plány a činnost. Z trojice doposud posledních Panahiho filmů ve stejném stylu (Taxi Teherán, Tři tváře a Medvědi tu nejsou) mi sice tento přijde nejslabší, stále si však udržuje vysokou zajímavost, včetně Panahiho přirozeného proplouvání mezi depresí, radostí a mystifikací se sdělováním různých zkušeností a zážitků ze života běžného i filmařského. [75%] ()
Zpracováním, výkony, dějem atd. je to čistý průměr. Ale když přidám to, co je za tím, tj. kulturní a vlastně civilizační střet vyostřený v oné íránské vísce... 53. KVIFF ()
Trošku zklamání. První půlka mi přišla ještě celkem povedená, s chytře napsanými dialogy, podmanivou (a lehoučce mysteriózní) atmosférou a byl jsem zvědavý, jak se vše vyvine dál, jenže pak se ta holka našla (nebudu spoilerovat v jakém stavu, ale popravdě se to dá logicky odvodit už jen ze začátku) a v tu chvíli celý film zpomalí a místo toho, aby byl nějak zakončen, přišlo mi, že se ho Panahi za každou cenu snažil natáhnout. Přitom mít o takových 20 minut míň a něco vystřihnout, asi by se nic nestalo. Takhle mi tu ale chyběl nějaký silný dojem a proto z toho ve finále mám pocity spíš zklamání - a to i navzdory tomu, že to má skvělou kameru (v rámci toho, v jaké situaci Panahi je) a hodně záběrů se mi moc líbilo, především z té jízdy autem. A ani mi nevadí to, že téma je stejné, jako asi u všech Panahiho filmů - přece jenom, on to vždy dokáže podat jinak, v jiném prostředí a vždy zajímavě. Zajímavé to bylo i ve Třech tvářích, ale upřímně, na Panahiho mám nároky docela vysoké a tohle v porovnání s jeho ostatními filmy bylo celkem slabé, nemůžu si pomoct... Lepší 3* ()
Jafar Pahani ve svém nejnovějším filmu předkládá smutnou zprávu o stavu svobod jednotlivce v Íránu. Právo umělce na volnou tvorbu, právo dívky zvolit si povolání či respekt k ženským umělkyním jsou v Evropy troufám si tvrdit dávno vyřešenými tématy, avšak v prostředí mnoha islámských zemí zdaleka ne. Pahani netlačí na pilu, neagituje, a o to jeho poselství naléhavěji promlouvá. Osobně mě fascinoval zřejmý rozdíl ve zvycích a mentalitě mezi Teheránem a íránsko-azerbajdžánským pomezím, kde se film odehrává. A ještě mnohem mnohem dále je to do Evropy. Tři hvězdičky. ()
Střet starý jako lidská civilizace sama: starý model života vs. ten nový. Navzdory 21.století tento boj v některých kulturách probíhá bez rukaviček. Zde konkrétně z obou stran, protože mládí už si nechce nechat věčně diktovat pravidla archaického života, a tak občas používá tvrdé prostředky. Děj je zasazený v malé izolované vesnici vysoko v horách na íránských hranicích s Ázerbájdžánem. Dobrý příběh, který vás drží přilepené na plátně. ()