Šťastný Lazzaro

„Nemáš strach?“ - „Z čeho?“ - „Z toho, že jim lžeš, a že to zjistí.“ - „Lidé jsou jako zvířata. Dáš jim svobodu, a uvědomí si, že nejsou pány svých osudů. Odsoudíš je k utrpení. Teď sice strádají, ale nevědí o tom.“ Do hledáčku se mi snímek dostal hlavně kvůli Albě Rohrwacher, od jejíž sestry-režisérky jsem ovšem dosud nic neviděl, čehož zpětně i trochu lituju, neb má očekávání ohledně Šťastného Lazzara byla jinde. Film má své vnitřní kouzlo, které mě nutilo se zájmem sledovat zdánlivě obyčejné dění kolem „čisté duše“ Lazzara, navíc se děj jeví jako docela nevyzpytatelný, což platí po celou jeho dobu. Ovšem to kouzlo se pro mě osobně začalo pomalu vytrácet od chvíle „zvratu“ (cca po hodině). Sice se pak otevřely dveře divákovým vlastním interpretacím, ale pokud publiku nic neříká např. František z Assisi (a jeho různé obdoby), u některých věcí bude nejspíš tápat (např. ohledně jeho vztahu ke zvířatům a hlavně vlkovi), já navíc bojoval i s tím nedůvěryhodným časovým posunem u ostatních postav. Trochu zklamání, celkově hodnotím lepšími 3*. (10.11.2019)

Filmové podobenství o tom, jak prostý lid vykořisťoval nejdříve feudalismus a teď v podstatě to samé dělá i kapitalismus, jen dřív byli lidé alespoň propojeni s přírodou vnímajíce čas skrze cyklické střídání ročních období a nyní jsou zavřeni do špinavých smradlavých měst. Tím vším prochází ústřední postava prosťáček boží, který nestárne, nejí a nekadí... Film mne bavil ve své první polovině, zhruba do příletu policie, celkem originální realistické sociální drama, když se pak překlopil do alegorické části a žezlo převzal magický realismus, začal jsem se trochu nudit. Škoda, že autorka měla potřebu být tak hyperumělecká... (11.04.2019)

Originální! Vtipně nápaditý a přitom emocionálně silný a myšlenkově hluboký. Cena za scénář z Cannes zcela právem. (12.09.2018)

Alice Rohrwacher je moje nová hrdinka. Tolik života, přirozenosti, magie, to se jen tak nevidí. Scéna v tabákovém políčku, nebo ta s vlkem mezi auty v závěru filmu - čirá radost, čiré (filmové) zázraky! (12.04.2019)

Lazaro bol možno šťastný, no film o jeho šťastí je vyznením neveľmi slastný. Na zobrazenie toho, že príchodom do mesta sa ľudia odcudzili prírode a príšerne zostarli v protiklade s prirodzeným plynutím práce, rodiny a prírody, netreba takéto "premyslené" vlčie, mysticko-magické alegórie. Respektíve treba a veľmi, no bez poklonkovania vládcom. V druhom pláne totiž film naznačuje, že ľudia túžia po ovládaní, len nech sa tak deje v prostredí lahodiacom oku, v čistom vzduchu, bez priemyselnej infraštruktúry. O čom inom bol vstup Lazarusa do banky? No predsa o obetavej (krvavo obetavej!) prosbe za obnovenie feudalizmu v ich komunite. Squatovacie nádeje prechádzajú spochybňovaním. Ach-jaj. (07.02.2021)

Štěstí má pro každého jinou příchuť. Lazzaro šťastný je a má tu nádhernou schopnost naučit to i ty druhé. Ohlédnout se za nelehkou minulostí a bez obav jít vstříc neznámé budoucnosti. Pro své nejbližší naivní prosťáček, ale i ti poslední z posledních dokážou změnit svět. Už jen tím, že jsou a mají radost z toho tu být. Lazzaro si však ten svůj kousek štěstí užil naplno a že ostatní tak zcela nerozpoznali jeho poslání, to už je jen a pouze na nich. (17.01.2023)

Asi nejmagičtější film poslední doby, navíc ostře reflektující nespravedlnosti třídních rozdílů. Alice Rohrwacher mě znovu učinila šťastným cinefilem. (31.03.2019)

Příliš přímočaré podobenství, z nějž v divákově mysli nakonec zůstane hlavně souhlasně soucitný pocit a pár pěkných obrázků. Jestliže se coby filmař pouštíte do podobných projektů, tj. alegorických příběhů, musíte se snažit, abyste na diváky nepůsobili příliš konejšivě. Pokud se nad filmem tohodle druhu kritika ve svornosti rozplývá, a spokojené diváctvo blaženě pomlaskává nad emocionální silou a myšlenkovou hloubkou, přičemž k závěru uroní slzu, tak je něco špatně. Ovšem na druhou stranu, talentovaná Alice Rohrwacher rozhodně je. (14.03.2019)

Toto ma dostalo na lopatky pekne nepripraveného! Každú chvíľu nečakaný zvrat! Pre najlepší filmový zážitok osobne doporučujem skočiť do toho bez akejkoľvek znalosti obsahu. (14.03.2019)

Neo-neorealizmus so štipkou mystiky a nejakých tých súčasných sociálnych problémov Európy. Taliansky Forrest Gump nemá to šťastie, že by sa stretával s prezidentmi krajín alebo hral stolný tenis v Číne, napriek tomu je, ako aj názov napovedá, šťastný. Diváka tak primeje popremýšľať nad podstatou šťastia, čo samozrejme nie je nič nové, ale vždy to poteší, najmä v takto originálne poňatej sociálnej dráme. Film sa skladá z dvoch rozdielnych polovíc a platí, že je najlepšie si vopred nič o zásadnom zvrate v polovici nezisťovať, mohlo by vám to zásadne znížiť zážitok tak, ako ho pre nás načasovala a naplánovala Alice Rohrwacher. Ako bonus tu máme Sergia Lópeza v netradičnej úlohe, je to skutočne všestranný herec. (12.05.2020)

Pozoruhodná a svým způsobem fascinující směs realistického sociálního dramatu a víceúrovňového podobenství s prvky magického realismu, která je uprostřed zřetelně rozdělena na dvě části, jež sice dohromady vyprávějí jeden příběh a vystupují v nich tytéž postavy, ale jinak se od sebe v mnohém odlišují. Film se ve své první polovině soustředí na sociální aspekty života rolníků-nevolníků, pracujících v izolované feudální komunitě na tabákových plantážích (v prosluněných a na pohled líbivých záběrech letní sklizně), leč ve druhé polovině se přerodí v naturalističtější a špinavější společenskou kritiku (snímanou v šedivějších a depresivnějších odstínech ponuré zimy), která najednou ztvárňuje stejné postavy v jiných kontextech a za odlišných podmínek a vybízí k zamyšlení nad četnými vrstevnatými sděleními a nemalým množstvím společenských, náboženských a environmentálních interpretací. Srozumitelný děj, koherentní způsob vyprávění a konzistentně vyzrálá režie pak zaručují velice divácký snímek, emocionálně silný, příjemný na dívání, nepředvídatelný a zábavný. Cení se i odvaha neváhat v polovině pohřbít veškeré dosavadní dění a na jeho základech budovat dál, s pozůstalým pojítkem ve formě netradičně pojatého dobrosrdečného hlavního hrdiny, jehož předčasně ukončený mentální vývoj snímek převádí i do vizuální podoby a utíná jeho vývoj i po fyzické stránce, v rámci neobvyklého zvratu, který má šanci rezonovat o něco déle než přemíra mnohdy až příliš doslovných významů a poselství. (04.03.2019)

V Cannes chtěli evidentně ocenit alespoň jeden film natočený režisérkou a zbylé dva byly ještě slabší. Jenže zrovna cenou za nejlepší scénář? Není to trochu výsměch zbytku soutěžních filmů? Vždyť scénář je (zejména ve druhé polovině filmu) jeho nejslabší částí. (06.07.2018)

Ten Lazzaro bol pridobrý. Pre oba svety. Takí dlho neprežijú. Prvá polovica výborná, v druhej ma bavili jednotlivé postavičky. 3,5* (27.10.2019)

Mysteriózní prvky! Ono by to jinak nešlo takhle udělat. První polovina se životem v horách je DOKONALÁ. I ta postava zmetka rozmazleného markýze je nakonec ryze pozitivní! Proti tomu, co přijde v druhé půlce, ta už zdaleka tak působivá a pěkná není. Od cukrárny se dá tušit, jak to dopadne. Tyhle trochu střelené filmy co mají pevný a kvalitní základ, mám ale rád, podobný film je i Borgman. (13.07.2020)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)

Film je to nevšední a zvláštní. Důvěřivého dobráka všichni zneužívají. A přijímá to přirozeně, beze zloby, stejně jako celý svůj pobyt v zaostalé nevolnické komunitě. Pak se vytvoří zajímavé teenagerské spojenectví. Aristokrat si hraje na rytířské sbratření, nádeník za něj cedí krev. Když je otrokářská komunita objevena, příběh se náhle láme. Objeví se mystický prvek časového zázraku. Venkovskou idylku střídá šedá periferie moderního velkoměsta. Se sociální linkou film poněkud zlevňuje, ale dál mu zajišťuje kouzlo postava zdánlivého prosťáčka tak čistého a spravedlivého, až je nepohodlný všem a všude; včetně kostela. Zdálo se mi to chvílemi dokonce napínavé, zábavné a emočně účinné. Film získal nějakou cenu v Cannes a měl tuším čtyři nominace na Oscara za evropský film a myslím, že i nějakou proměnil. (15.04.2020)

Markýza Alfonsina de Luna (výborná Nicoletta Braschi) už dlhé letá vykorisťuje prostých obyvateľov uzavretej talianskej d-e-d-i-n-k-y Inviolata. Pre nič, za nič, určite nemá prezývku: „kráľovná cigariet“ ... Postava Lazzara je jedným z vyciciavaných občanov. Tancredi de Luna je synom vykoristovateľky, pričom je pravé opozitum svojej panovačnej maminy, čiže sa z neho onedlho stáva rebel s príčinou. Skamaráti sa s Lazzarom, vzoprie sa matke, zinscenuje svoj únos, a k tomu zavýja, ako vlk. Jedného dňa sa z čistého a jasného neba zjaví helikoptéra, keď hlavná postava zažije (prežije) krkolomný pád, a po prebudení sa, zisťuje, že všetci sú zrazu preč, zatiaľ čo on báda, čo sa vlastne stalo, počas toho stretáva ľupičov, že o nemalú chvíľu sa práve s nimi presúva do M-E-S-T-A, kde stretáva „starých-známych” . Zaujímavé je najmä to, že medzitým ani o deň nezostarol, keď ostatní zostarli o oveľa viacej rokov, než je vôbec prípustné. Dospeláka Tancrediho by v súčastnosti sotva spoznal, nebyť toho, že Herkules na malý moment zaštekal. Skôr Antonia bude dobre vedieť, odkiaľ vietor fúka. Býva v akomsi „bungalove” pri železnici spolu s ďalšími, medzi ktorými je i “krpatý” Pippo. A nedá sa povedať, že by si extra spokojne nažívali, ešte lepšie, ako predtým, ba naopak ! _ SESTRY Rohrwacherové, keď jedna hviezdi pred kamerou, druhá zase za kamerou, spoločne nakrútili pomerne vážny a realistický snímok, ktorý sa vo svojej druhej polovici pretaví až do akejsi fantasknosti, v ktorej zakaždým automaticky vyčnieva protagonista LAZZARO, a ten je vždy rovnaký. Jeho predstaviteľ Adriano Tardiolo je strašne zvláštny, ale iniciatívny. Úprimne : nevravím, že 2/2 je slabšia, než 1/2, a na moje počudovanie, majú toho obidve veľa spoločného, ale z môjho hľadiska bol film až príliš zahľadený do hrdinu Lazzara. (11.10.2019)

Prvá polovica filmu je dokonalá, druhá akoby nevedela čo chce. Večná škoda. Lepší priemer. (01.05.2021)

Všichni by asi chtěli znát šťastného Lazzara, ale nikdo by jím nechtěl být. Postava z minulosti, čistá, prostá, laskavá s naprostou samozřejmostí. Já brala i pomalé tempo filmu, výkony herců, kteří svou upřímností působili jako neherci, podivné soužití lidí na venkově jakoby vypadlém z jiné doby, ale když nastal mystický zlom, tak už se pro mě film stal příliš artovým a festivalovým. Příliš dlouhý na málo děje a epizody, ze kterých se skládal, začaly najednou působit příliš nesourodě. SHRNUTÍ: Když se toužíš vrátit tam, odkud jsi sám utíkal. (16.04.2019)

Zvláštní film, který se - zcela vědomě a úmyslně - dělí na dvě poloviny. Ale i vnitřně má několik vrstev. Jedno z nich je dořečení úpadku italské šlechty, naznačené v románu a posléze filmu Gepard. Kam až ty první změny nakonec dospěly. Pak je zde rovina člověka a jeho sepětí s přírodou - lidé v první polovině sice otročí na políčkách zadarmo a jsou vykořisťováni, aniž by o tom věděli, ale na druhou stranu jsou šťastní, smějí se, dělají si legraci. Ve městě bez přírody (s jen jedním stromem a mizernými plodinami podél zdi, které jen tak tak že rostou) se vlastně jen hádají, kradou, podvádějí, lžou si, a nežijí jeden pro druhého jako kdysi. Což je další rovinou příběhu - lidská pospolitost. Dokážeme být šťastní i v mizérii, když jsme jedna velká rodina. Ale jak se začneme hádat, je pospolitost rozbita, společenství nefunguje, nejsme, jak se říká "jedno tělo". Ano, je to církení termín, ale to je zase další (a velmi silná, vzhledem k vlkovi a závěrečné scéně) rovina příběhu - ta o víře. Neříkám náboženská rovina, protože náboženství je politikum se všemi klady, ale především zápory, ale o víře v Boha a o jeho otiscích v přírodě, o lásce. Proto postava prosťáčka spíše než idiota (ať z Dostojevského, nebo od Saši Gedeona) připomíná svatého Františka, který žil v chudobě, v onom sepětí s přírodou a děkoval za vše. Lazzaro neboli Lazar zde má funkci nejen štístka (jako tomu bylo ve filmu I na kamenech rostou stromy), ale i lásky a jakéhosi svědomí. Je poslán, aby připomněl svému lidu ty pravé hodnoty. A jak je to v Novém zákoně, "přišel ke svým, a nepřijali ho". Dokonce je vyhnán i z kostela. Ale hudba jde za ním, jde za čistým srdcem. Nedávám plný počet, protože některé scény jsou zbytečně dlouhé, a ne vždy je vyprávění konzistentní a drží se dané linie. Ale ten kontrast čistého srdce s realitou je velmi silný a má hodně co říct. (14.02.2020)