Žena na válečné stezce

Film dle slov režiséra neobsahuje násilí, smrt a sex... Zato disponuje zajímavým příběhem, islandskou paličatostí, severským humorem a krásně nasnímanou nádhernou krajinou. A za zmínku určitě stojí i zajímavý hudební doprovod. Po snímku O koních a lidech přidává Benedikt Erlingsson další pětihvězdičkový kousek a tak budu netrpělivě vyhlížet další jeho snímky. Prostě a jednoduše film, který stojí za to vidět. (06.02.2019)

Tí, ktorí tu píšu o nejakej manipulatívnej hipsterskej zelenej agitke, zrejme nikdy nepočuli príbeh o istej Sigríður Tómasdóttir. Tá už v roku 1907 zabránila priemyselníkom, aby postavili vodnú elektráreň na rieke Hvítá a zachránila tak vodopád Gullfoss pred istým zánikom. Kto niekedy naživo videl Gullfoss, vie, že to stálo za to. Sigríður je považovaná za prvú ekologickú aktivistku v dejinách a jej príbeh je dôkazom, že aj čin jednotlivca niekedy zohráva kľúčovú rolu. Film o jednej novodobej ekoteroristke ma zo začiatku nejako nebavil a hlavne vsuvky s dychovou kapelou nezapôsobili asi tak, ako autor zamýšľal. Postupom času sa to však zlepšovalo až do grandiózneho finále, takže môžem len odporúčať. (27.01.2020)

Island o5 potvrdzuje, ze jeho kinematografia je maximalne fascinujuca. Patdesiatrocna zena bojuje za Planetu, vedie sukromnu vojnu s priemyselnymi firmami. ktore - a to nielen na Islande - idu tvrdo po zisku, mnohe seru an zivotne prostredie. Dobre, v Europe nie, ale v tretom svete je zivotne prostredie a jeho ochrana na okraji zaujmu . 100 % (23.02.2021)

Mám rád takéto filmy bez pseudohrdinstva a superefektov, pôsobia prirodzene a na mňa aj trošku psychologicky. Keď som tento film dopozeral, nejakú chvíľku som stál pri okne a pozeral von na tie všetky paneláky a lampy a cesty a rozmýšľal, či je možné ešte vôbec zničeniu Zeme ľuďmi nejako zabrániť. Hoci nie je filozofický a dôvody počínania hlavnej hrdinky sa takmer nijako nerozoberajú, spontánne privodí divákovi otázku: Kde sú hranice? Chvíľkou filozofie je akurát čítanie jej manifestu: „Sabotáž naší přírody, která způsobuje oteplování planety a okyselování moří, je zločinem proti veškerému životu na Zemi. Mezinárodní koncerny jsou hnací silou tohoto zločinu, kterou očividně nemůže zastavit už ani demokracie. Žádám všechny, kdo tohle čtou, aby povstali, aby použili svou vynalézavost a působili škody těmto koncernům. To je totiž jediný jazyk, kterému tyto bezohledné globální koncerny rozumí. Sami totiž touto metodou pracují. Škodí přírodě i společnosti. Existuje právo, které je nadřazené všem lidským zákonům. Nelze ho nijak obejít. Slouží k ochraně života a zajištění zdraví budoucích generací. Současná generace je velmi silná, ne-li nejsilnější, co kdy byla. A je také tou poslední, která může reagovat a zastavit válku proti Matce přírodě. Pro naše děti a vnoučata už bude pozdě, ty už nebudou moct změnit nic. Momentálně je to na nás, abychom konečně jednali.“ (03.11.2019)

Navenek spořádaná padesátnice, učitelka stojící v čele místního sboru, tajně vede ještě druhý život „zenové teroristky“. Stojí před dilematem, co bude pro záchranu světa lepší: jestli sabotáž věží vysokého napětí, nebo adopce ukrajinského sirotka. Komedie o tvrdé bojovnici proti průmyslovým koncernům ničícím krajinu získala hlavní cenu sekce Týden kritiků na festivalu v Cannes 2018, cenu Lux od Evropského parlamentu pro nejlepší film roku 2018 a její hlavní aktérka Halldóra Geirhardsdóttir, známá již z předešlého režisérova titulu či ze seriálu V pasti, byla nominovaná na nejlepší evropskou herečku. Skoro se chce říci akční herečku. Protože Geirhardsdóttir má své nejsilnější okamžiky v bezmála bondovské akci, kdy se groteskně maskuje, odhodlaně leze po střechách, operuje s lukem a šípy opatřenými lanem či s řezným kotoučem, kryje se před vrtulníkem pod drny i mezi ovcemi, brodí se ledovou řekou pronásledovaná psí smečkou – načež se usměvavě postaví před svůj pěvecký sbor a zavelí k „jarní písni pro zahřátí duše“. Scénář, na němž se vedle režiséra podílel Ólafur Egilsson, jí nepokrytě fandí, přestože v jejím spravedlivém fanatismu nechává zaznít jak sobectví, tak stihomam ze sledování; mobil třeba uklízí zásadně do ledničky. Trochu připomíná hrdinku díla Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, i když je navenek méně výstřední, zato však doslovnější po stránce agitace. Na řadu přijdou vláda, expandující čínská firma, veřejné mínění vinící sabotérku rozvoje domácího průmyslu z hrozícího zdražování, televizní záběry živelních pohrom i detaily adopce ukrajinské holčičky, která ve válce ztratila celou rodinu. Mimo to Ženu na válečné stezce vlastně nelze považovat za komedii, přestože zábavně hravou, leč postupně únavnou funkci tu plní folklorní kapela zjevující se podél hrdinčiny pouti. Spíše by se dalo mluvit o sluníčkářské satiře, do níž zapadají ohkaté symboly: jak policii podezřelý samotářský cizinec objevující dosud nedotčené přírodní krásy ostrova, tak hrdinčina sestra mířící právě za meditačním sebepoznáním do Indie. Geirhardsdóttir si zahrála obě sestry, avšak v dvojroli neobjevila výraznější odlišnosti jejich podob ani povah, což je škoda. Neboť právě mezi osamělými ženami se ve finále rozhoduje, co je v životě opravdu podstatné. A příliš se nabízí zhmotnění hesla, že kdo zachrání jednoho člověka, spasí celý svět. Zkrátka Žena na válečné stezce ztrácí sílu všude tam, kde se uchyluje ke slovům, tezím, k abstraktním polemikám. A třebaže závěrečný zvrat přináší chytrou přesmyčku, obsahuje rovněž příliš okaté sdělení. Ale na druhé straně filmu sluší nádherné tiché obrazy, které se nikde jinde pořídit nedají. Mystický Island má tu výhodu, že pokaždé uhraje pár bodů navíc. (18.04.2020)