Zapomenuté dcery Číny

Mrzí mě, že ten film není líp natočený - míněno ryze technicky. Je v tom velký potenciál a podařilo se zachytit nesmírně silnou a komplexní situaci, jen jsem musel z takto prezentovaného materiálu všechny ty věci dolovat tak moc, že mám pocit, jako bych ty čtyři hvězdy dával spíš sobě než tomu filmu. (22.01.2019)

Když koncem 70. let zavedla čínská vláda politiku jednoho dítěte, miliony rodin se ocitly v neřešitelných situacích. Děti byly odkládány do sirotčinců, ale v horším případě i usmrcovány. V rurálních oblastech bylo možné po první dceři mít ještě jedno dítě. Když se tak Fengxia narodí jako druhorozená dcera, je odložena v naději, že se rodině narodí chlapec. Muž jakožto symbol síly, který bude celý život manuálně pracovat a později se postará o stárnoucí rodiče, což je v Číně absolutní povinností vyplývající nejen nedostatečného penzijního systému, ale také hluboce zakotvené úctě ke starším (např. celý život prarodičům vykáte). Tvůrcům se zde podařilo zachytit co do zvratů výjimečně pestrý příběh ženy, která hledá své biologické rodiče skrze dobrovolnickou organizaci./// Nečekaně otevřený dialog mezi adoptivním a biologickým otcem, kteří po oslavách Nového roku sdílejí jednu postel, je tím nejjímavějším a zároveň nejbolestivějším, co jsem za dlouho dobu viděla – a pasáži nechybí ani humor. Filmaři nikoho netlačí k detailním zpovědím, byť je zřejmé že sami protagonisté cítí, že když je kamera pozoruje, je třeba něco říci, což je občas zjevné. Technicky se jedná o solidně zvládnutý dokument, který se nesnaží být sociologickou sondou do čínské společnosti, neboť se nedozvíme nic o současné situaci (muži mají problém si najít partnerku, protože zkrátka nejsou) a bokem zůstává i postoj vlády k aktivitám neziskovek (film se v Číně promítat smí) či rozbor toho, proč se politika v posledních letech změnila (pokud jsou vaši rodiče jedináčci, můžete mít děti dvě, vše se ale liší včetně trestů provincii od provincie)./// Ocenit je třeba také fakt, že ač je to tematika dosti depresivní a převažují příběhy spíš smutné než šťastné (jen minimum rodin se shledá), tak v tomto případě se nejedná o žádné misery porn, ale příběh, který dává určitou naději, byť si Evropan může jen těžko představit, co protagonistka zažívá a jak se cítí, když si s matkou kvůli jazykové bariéře nemůže pohovořit ani o jídle, natož o podstatných tématech. Emoce tak vycítíme z mimiky a stydlivých objetí. Jak nestandardní z dnešního pohledu onen zavedený systém byl, nejlépe popíše malý synek protagonistky, který jej vůbec nechápe./// Dodám osobní poznatek. Mluvila jsem s řadou Číňanů kolem třicítky, kteří si už na nařízení vlády zvykli a propaganda se pro ně stala normou natolik, že ani oni – konkrétně příslušníci vyšší střední třídy, nechtějí mít druhé dítě... Uvidíme, jestli bude nová generace jiná. [Jeden svět, 2019] (11.03.2019)

Mohutně rezonující téma se silným příběhem. Režisér se rozhodl sledovat z původních pěti osudů žen život jedné z nich. Příběh otevírá velká morální dilemata a mj. i otázku ne/důležitosti pokrevní vazby - jsou mými rodiči ti, kdo mě vychovali, nebo moji biologičtí rodiče? Film přibližuje problematiku politiky „jednoho dítěte“, kterou je však zajímavé vnímat v kontextu celé čínské kultury. Důsledek této politiky je takový, že je v dnešní době čínská společnost rapidně nevyvážená co do počtu muži-ženy. Zatímco v minulosti byly ženy nuceny k interrupcím, dnes jsou paradoxně v některých oblastech Číny podporovány k tomu, aby otěhotněly… Tím, že si režisér zachovává odstup a zvolil formu „pozorování“, je dokument o to silnější. I přesto, že je hlavní protagonistka z odlišné kultury, není často těžké nacítit některé její emoce, které nejsou důsledkem kulturní podmíněnosti, ale jsou ryze lidské. A právě o dotknutí se lidskosti v tomhle filmu jde. (10.03.2019)