ひそひそ星
The Whispering Star
Šepkajúca hviezda
Obsahy(1)
Sion Sono je známy príbehmi plnými bizarných úletov, radikálneho audiovizuálneho štýlu a mixovania viacerých žánrov. Šepkajúca hviezda ale predstavuje jeho tvorcu v polohe, ktorú ukazuje veľmi zriedkavo a ktorá stojí doslova v opozícii voči väčšine jeho tvorby. Navyše, slovami samotného režiséra, ide o jeden z jeho najosobnejších príbehov, ktorý napísal ešte pred 25 rokmi. Nespútanú divokosť vystriedal jemný nevtieravý humor a lyrická kontemplácia. To všetko v príbehu o androidke, ktorá v bližšie nešpecifikovanej postapokalyptickej dobe po zániku Zeme osobne doručuje balíčky ľudom roztrúseným po celom vesmíre. Jej cesta je nám predkladaná v krásnych čiernobielych záberoch, s dôrazom na kopu malých detailov v obraze. Podobne ako viacero filmárov pred ním, aj Sono v tomto filme využíva žáner sci-fi zasadzujúci príbeh do budúcnosti na opis súčasného sveta s jeho plusmi i mínusmi – film sa napríklad čiastočne nakrúcal aj v oblasti Fukušima, postihnutej v roku 2011 jadrovou katastrofou. (Art Film Fest)
(více)Recenze (8)
Pastva pre oči. Minimalistické ale s presahmi. Sono sa znovu vybral do Fukušimi a v troskách natočil svoje meditatívne sci-fi. Nie je tu zápletka, je tu len séria pomalých záberov odrážajúcich jednoduchosť. Hlavná postava s tvárou Megumi už nepôsobí sexuálne, ale skôr ako stratený vynález plynúci priestorom. Je tu niekoľko doslova dokonalých scén - scéna na pobreží - scéna na bicykli - scéna v tieňohre. Pričom to pomaly odkrýva premyslené detaily, dotvárajúce svet hlavnej postavy. Šepkanie je tu kľúčové a je tu nádherná práca s hudbou a so zvukom. Je to netradičný Sono, ale o to viac som rád, že takýto film natočil. Ukazuje nám to jeho inú stránku. Citlivejšiu, meditatívnejšiu a v určitom smere aj krásnu. ()
Tvorba japonského režiséra Šiona Sona má vícero podob. Jednou z nich jsou i tyto pomalé černobílé snímky s uměleckým vizuálem a silně pocitovým dějem až na hraně psychedelického zážitku, čehož se mi dostalo už u jeho „meditativní gangsterky“ Heya. Film s tak krásně poetickým originálním názvem Hiso hiso boši se mi nejdřív chvíli jevil i přes jistou invenci až lehce monotónním, jenže poezie černobílých záběrů (v případě první návštěvy Země i zesilněna jedinou barevnou scénou!) vytvořena z pomyslné rutiny galaktické kuriérky cestující s balíčky za různými lidi napříč planetami mě stále něčím upoutala a moje pohlcení jenom sílilo. Podmanivých zážitků ústřední robotky (tedy zážitků alespoň pro diváka, necítí-li robotka asi víc než naprogramovanou práci) stále přibývá a každé přistání s krátkou návštěvou planety a splněním poslání je zpracováno originálním a jiným způsobem. K nejsilnějším pro mě patřilo to druhé, v němž sledujeme chlapíka na kole v postapokalyptickém světě. Jeho chůze s plechovkou pod botou dotváří až magický rytmus chodu právě navštíveného světa a Sonovi se daří vykřesat úžasně magickou poezii i z naprosto nevzhledného, zapadlého a zničeného světa. Za vrchol a snad nejikoničtější scénu této skromné japonské „Vesmírné odysey“ kinematografie 21. století však považuji závěrečnou procházku podchodem stínoher. Celý film je vizuálně, zvukově i postupným rozbalováním poselství o hledání a vnímání pozitivních stránek světa navzdory jedné tváři reality kolem doslova vypiplaný, ale zmíněná dlouhá předposlední scéna znamená ještě takový samostatný bonusový zážitek navíc. Šion Sono opět potvrzuje tezi, že nejzajímavější současné filmy jsou často ty, které v televizi neuvidíte. [90%] ()
Problém s tímhle filmem je, že téma "sní androidi o robotických ovečkách?" už tak nějak zpracovali jiní před tímto snímkem, a řekl bych, že o dost líp. Takže příběh robotí/androidí doručovatelky balíků po hvězdách Mléčné dráhy mě zase tak nebral. (Zvlášť když si tempo jejího doručování nezadalo s tempem doručování u České pošty.) Takže dějově mne bavilo jen to, že - podobně jako já v mládí - dělala prostě pošťačku. Což na celý film tak nějak nevystačí. Jako ano, snaží se podobat lidem, sama neví, kolik jí zbývá času, ale to vše známe odjinud. Na druhou stranu to má slušnou atmosféru (i když ta její "kuchyňka" mi připomněla německý seriál o Ijonu Tichém, ale tam jde o vědomou parodii) na těch různých postapo planetách, kde člověk je vymírající druh, jen je to tak nějak na každé planetě pořád nemlich to samé - jako v postapo Japonsku. Potěšil mne záběr jejího "prozření" (ostatně šlo snad o její první misi, pokud jsem dobře sledoval výrobní čísla robotek během povídání na kotoučáku (!)), který jediný snad obsahuje hudbu a barevný obraz - to mělo jako přelom něco do sebe. Nepochopil jsem můru (jak se tam ostatně dostala?), kapající kohoutek (v hinduismu je to zkouška trpělivosti a naladění se na poklid vesmíru, sledovat pozorně kapku po kapce několik minut, ale v Japonsku hinduistické vzory nějak nečekám), proč se musí šeptat všude, ne jen na poslední planetě, ani proč si počítač pořád vymýšlel neexistující překážky a úhybné manévry (asi se nudil?). Ale jinak ano, je to podmanivé, ano, je to o tom, že i ta nejvšednější věc má v životě člověka velké a pevné místo a může nám časem sakra chybět, avšak přece jen bych ocenil poněkud větší tah na branku. ()
Moc si v poetických filmech nelibuju ba naopak, ale toto mě pohltilo. Moje amygdala vrněla blahem i u tak emočně oploštělého filmu jakým je tento. Jeho smysl sice nechápu, jenže to, že jsem od něj nemohl odtrhnout oči a hltal jsem každý ždíbeček je nesporné plus. Zajímavé je propojení chátrající Fukušimy, znak pro jednu z největších lidských hrozeb dnešní doby (když nepočítám samotnou přírodu), a téměř vyhubenou populací ve filmu. Androidka Juko napříč galaxií doručuje lidem balíčky, které by si sice mohli nechat doručit domácími teleportéry za zlomek sekundy, nicméně si pár let klidně počkají, což je taky trošku zvláštní. Její rutinní život mi připomíná samotné japonce, kdy často obklopeni vnitřní samotou pracují jako roboti. Nicméně netuším, jestli to má nějkou spojitost. Jinak po audiovizuální stránce je to taky bomba. Ví někdo proč ve filmu celou dobu šeptají? Kdyžtak zprávy, díky ;) ()
Když člověk přetrpí úvodních 25 minut, které jsou dost nudné a pouze o tom, že hlavní hrdinka, robotka, dělá rutinní věci. Pak se to ale naštěstí vzchopí, každou minutu je to stále lepší a zajímavější a nakonec z Hiso hiso boši vypadne dost povedený film, který nejen že je dost poetický (přičemž na té poetice stojí především), ale má i dost co říct. Může se zdát, že je to bez děje, ale celé je to o tom, co dělá člověka člověkem, že je pro co žít i ve zničeném světě a že žijeme hlavně z drobností, které nám v životě dělají radost a pomáhají nám překonávat každodenní problémy a nudnou rutinu. Nemusí se to při tom extra pomalém tempu znát, ale kupodivu tam odkazů na tyhle myšlenky je víc než dost a posouvají tak tu poetiku někam výš. Já se totiž ze začátku dost bál, že to bude stát jen na ní a o nic víc nepůjde, ale jsem rád, že jsem se mýlil a že mě Šion Sono i na podruhé dokázal mile překvapit. Sice zkrácení by tomu pomohlo a funkčnost celého toho vesmíru zůstává velkou záhadou (ale o její budování tu ani nešlo), ale jinak mi to fakt sedlo. Včetně toho promyšleného vizuálu, který zručně pracuje s různými prvky (plechovka), do jisté míry i s hlavní postavou a umí i vyprávět pouhým obrazem. Už jen proto se mi nejvíc líbila ta předposlední scéna, která mě naprosto dostala a přišla mi dokonale zpracovaná filmařsky i vyzněním. Nejen tady je vidět, že Sono talent prostě má, protože takhle povedenou filmovou scénu jsem už celkem dlouho neviděl. A hodně mě bavilo i to cestování po planetách, protože v tom mi to zase maličko připomnělo Wandera... Btw vlastně až teď mi dochází, že tohle je přesně ten styl space opery, jaký jsem vždycky chtěl vidět. Tak se mi to konečně poštěstilo :-) A dotáhnout to určité mínusy, asi bych si ten film fakt hodně zamiloval. 4* ()
Ještě se mi nestalo, že bych v kině usnul, tady jsem upadl snad dvacekrát do mikrospánku, ale vůbec nevadilo, ba právě naopak. Před filmem nás pozdravil Sono, poděkoval za pozvání, ohodnotil své filmy za vždy trochu bizarní, šeptající hvězdu za nejbizarnější. Opak je však pravdou, anebo jinou pravdou je (jak chcete), že jest to Sonův film nejnormálnější, space odyssey, krásná Japonka, meditativní, tiché, smutné, komediální, povznášející... jako byste umřeli, ale přitom pořád žijete - přechod je plynulý. ()
ŠEPTAJÍCÍ HVĚZDA...Ke konci filmu se dozvíme, že jde o Zemi, kde se musí jen šeptat, protože zvuk nad 30 dB zabíjí. Kouzelná meditativní atmosféra černobílých pomalých záběrů (a nádherné práce se zvukem) s robotkou rozvážející zásilky speciální raketou ve tvaru dlouhého domu, přebírají je na zemi starší lidé. Sugestivní pasáž ke konci, kde za jdoucí roznašečkou se v průsvitných scénách pohybují stíny lidí doprovázena hudbou parafrázující staré mistry.....Film, který svým zvláštním naladěním vtáhne. (70%) ()
Kvapkajúci vodovodný kohútik, nočné motýle za krytom lampy a palubný počítač s dizajnom 80-ročného rádia, to všetko v maringotke s tryskovým pohonom. V skutočnom Sci-Fi filme by mi takéto absurdity silne prekážali a autorov by som kvôli nim znosil pod čiernu zem. Ale tu mi neprekážali, pretože toto vôbec nie je Sci-Fi, ale silne ukľudňujúci, ba priam že terapeutický film. Alebo je to akási meditačná pomôcka, ktorá aj veľkého nerváka privedie za 10 minút do hladiny alfa a udrží ho tam celý zvyšok filmu. Len si treba dať pozor, aby z toho nebol obyčajný spánok. ()