To The Night
To the Night
Režie:
Peter BrunnerScénář:
Peter BrunnerKamera:
Daniel KatzHrají:
Caleb Landry Jones, Eleonore Hendricks, Abbey Lee, Jana McKinnon, Alan Rowe Kelly, Christos Haas, Bodhi Mitchell, Hudson Mitchell, William L. Schaefer (více)Obsahy(1)
Norman se nikdy nevyrovnal s následky požáru, který ho v dětství připravil o všechny blízké. Niterný smutek i pocit viny mu brání v tom, aby mohl začít nový život s přítelkyní a synem. Oheň mu kdysi sebral vše, nyní se pro něj stává cestou, jak se s traumatem vypořádat. Nadaný režisér Peter Brunner umocňuje téměř fyzickou intenzitu diváckého prožitku promyšleným začleňováním nevyřčených náznaků i obrazů, které spíše než na racionální vědomí útočí na asociativní procesy podvědomí. V hlavní roli příběhu o touze po traumatem nezatížené existenci, který postupně přechází v zároveň spektakulární i syrově intimní studii raněného jedince, exceluje podmanivý Caleb Landry Jones. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (9)
Málokomu se to bude líbit, je to opravdu síla. Ve sledu nevysvětlených, často bizarních a nechutných obrazů trápí Brunner Caleba Landryho Jonese až na hranici jeho možností. Není to příjemné ani jednoduché pokoukání, ale zároveň tu vidíme poměrně realistický obraz posttraumatické stresové poruchy. Nevyrovnanost, úzkosti, absence smyslu života, neschopnost fungovat, to všechno k téhle diagnóze patří a hlavní "hrdina" to zobrazuje velmi dobře. Příběh zřejmě vyžadoval i absurdní postavy kolem něj, aby se vůbec něco dělo, takže se budeme divit jeho neuvěřitelně trpělivé partnerce i podivným kamarádům; ale právě ve vztazích k druhým lidem se Normanovo trauma a celoživotní postižení ukazuje nejvýrazněji a nejtragičtěji. Těžký, nepřátelský film, který mě ale svou syrovostí a snahou jít až na dřeň přece jen trochu okouzlil. ()
No tyjo! Utrpení na druhou, vážně. Vždycky se snažím dávat filmům šanci a do poslední chvíle na nich najít cokoliv dobrého, ale tady je to vážně nad moje síly. Ok, herecké výkony jsou asi skvělé, tedy pokud jejich vyznění Peter Brunner takto zamýšlel, ale co zamýšlel s celým filmem, fakt netuším. Sto minut nelineárního vyprávění o jednom divném týpkovi na drogách, kterého bůhvíproč milují dvě ženy, které s ním mají spoustu trpělivosti (a děti), se neskutečně vleče, příběh se vůbec nikam nevyvíjí, nikam nesměřuje, celý snímek je zmatený, jednotlivé části příběhu splývají do sebe... Jediná emoce, kterou snímek vyvolá, je zlost, kterou máte na sebe, protože jste na ten film šli. Vážně netuším, jak se takové snímky mohou dostat do distribuce nebo dokonce na festivaly. Za mě nejhorší film 53. karlovarského festivalu. ()
Emočně náročný a vyhrocený film, který je dosti nedějový, takže jde spíš o takovou psychologickou studii lidí, kteří jsou psychicky totálně na dně. Norman svádí marný boj se svými démony a je nenávratně poznamenán krutým traumatem z dětství. I když má kolem sebe lidi, kteří ho milují, není schopen se vymanit z marasu, ve kterém se nachází, a tak se propadá do těch nejtemnějších hlubin lidské mysli. Hlavní devízou filmu je tedy excelentní herecký výkon Caleba Landryho Jonese – přesně ten typ destruktivního hereckého výkonu, při kterém si představitel sáhne na absolutní dno svých možností. Jones nastínil už v mnoha svých předchozích vedlejších rolí, že v něm dříme obrovský talent – tady dostal velkou šanci ukázat, co v něm je a tuto příležitost chytil za pačesy. Bohužel se ale na tento film bude vzpomínat právě jen kvůli jeho hereckému koncertu, než že by šlo o nějaký zásadnější film, na který bychom vzpomínali ještě za mnoho let. ()
Fakt ne, C.L.Jones sice poctivě cedí soply a jednou z něj určitě něco bude, ale tohle u mě spolu s komoušským muzikálem Tima Robbinse soutěží o nejhorší projekci KVIFF 2018. Na první pohled atraktivní, ale zcela prázdné a ve výsledku nijak úchvatné obrazy a zejména neschopnost předat jakoukoli emoci, samozřejmě i kvůli hrdinům, k nimž jakýkoliv soucit, pochopení či jen prostý zájem o jejich osud hledat těžko. Artistně romantická linka pak jen dále oddaluje možnost pochopení a karikuje skutečnou tragédii, kterou dané konstrukce chování bývají v běžném životě. Není to šokující, je to navoněná manýristická zdechlina, u níž jsem se už ke konci při scéně s vanou musel upřímně smát, což jistě nebylo účelem. ()
Trpěla jsem. Takový pocit by byl možná legitimní v případě, že bych chápala Normanovu bolest, litovala ho a přála mu, aby se konečně zbavil tragických vzpomínek. Jenže jsem bohužel litovala všechny, kdo museli s touhle odpudivou lidskou troskou přijít do styku a místo ve šťastný konec jsem doufala spíše v to, aby Norman jeden ze svých podivných experimentů nepřežil a nikdo si na něj ani nevzpomněl. Porozumění příběhu mi nijak neulehčoval ani výběr dvou typově podobných hereček do hlavních ženských úloh. Měla jsem opravdu velký problém s jejich odlišením a během projekce jsem například strávila několik minut přemýšlením nad tím, proč se N. ksakru vyspal na barových záchodech s kamarádkou svojí ženy, když ho ta samá osoba v předchozí scéně seřvala na tři doby a vyhodila z domu (samozřejmě spal se svou ženou, ale vážně jsem to nepoznala). Sešlo se tu zkrátka tolik negativních elementů, že jsem tenhle soutěžní film vůbec nezkousla. ()
Dělám to nerada a vzhledem k tomu, že Caleb je můj herecký miláček, tak se mi o tomto snímku nebude lehko psát, že to byl antikumšt a toto podivné a velmi špatně stravitelné drama o boji z minulosti, který se přenáší v člověku už napořád je nejen velmi nedivácky natočený, ale také chaotický se spoustou WTF scén. Člověk by si řekl, že Caleb má konečně možnost ukázat, co v něm je v nějaké té hlavní roli, bohužel i přes jeho možná až přílišnou snahu, zaštítil jeho talent nedobře napsaný scénář, který v momentě kdy má nejvíce gradovat, začne padat na úplné dno a divák je v prčicích už totálně. A za odměnu, že vydržel velmi uřvané dialogy a výstupy skoro neznámých a většinou nesympatických herců, se mu dostává několik otazníků navíc. Velikánská škoda, že Calebův až fyzicky nepříjemný, pod kůži se dostávající výkon byl tentokrát skoro k ničemu. KVIFF 2018 ()
Největší teror letošních Varů, tedy alespoň pro mě. Snaha o sugestivní depresi se tvůrcům daří přenést na diváka, i když trochu jinak, než mám rád a než bych si přál. Když budu věcnější, tak jde o týrání divákových smyslů zvukem i obrazem, bez uchopitelné výpovědní hodnoty, potažmo zážitku, o kterém by se dalo diskutovat. 10% ()