Gibo to musume no blues

Po zhlédnutí celého seriálu musím říct, že je to vlastně velmi hezký příběh o vyvíjejícím se vztahu dcery a nevlastní matky, s komediáním nádechem navrch. Komediální prvek zaručuje obzvlášť svérázná postava matky (Ajase Haruka), která je mimořádně formální byznysmenkou. Forma seriálu však může v první polovně diváka dost zmást. Je rozhodně fakt, že seriál je trochu divně vystavěný. Zpočátku se zdá, že směřuje někam jinam, ale uprostřed najednou BUM! Takhle náhlý obrat jsem dosud v žádném jiném seriálu neviděla a v první chvíli jsem opravdu nevěděla, co si o tom myslet. Seriál má v podstatě dvě dost odlišné poloviny a přechod mezi nimi je nezvykle ostrý. Navíc začátek seriálu moc nelichotí postavě, kterou hraje Sató Takeru. O jeho postavu v podstatě jde až v druhé půlce, ale poměrně nehezkým okatým způsobem je tam ukazována už v první polovině. Má to sice své opodstatnění, které divák pochopí později, ale stejně si myslím, že tohle šlo vyřešit trochu decentnějším způsobem, aby na tu postavu nebyl od začátku kladen takový důraz, přestože divák celých prvních 5 dílů neví, co si o té postavě myslet (mně třeba ta postava zpočátku vysloveně iritovala, protože ji seriál každý díl jenom dramaticky významným způsobem ukázal, ale pak nikdy nebylo jasné, proč tam ta postava vůbec je...) Celkově bych tohle všechno zkrátka označila za krapet nepovedené vystavění seriálu a zpracování toho příběhu. Ale je fakt, že ke konci do sebe všechno krásně zapadne a já osobně měla z celkového vyznění velmi dobrý dojem. Má to své vtipné i dojemné chvilky a s hlavními postavami je snadné se sžít a fandit jim. Takže to krkolomé zpracování nakonec ani nevadí a stejně hodnotím nadprůměrně. Navíc bylo fajn znovu vidět Takenoučiho (skoro to vypadá, že si s tímhle hercem dávám nějaký maraton, jelikož jsem v poslední době viděla také Nagareboši a Beach Boys). I zde je to velký sympaťák. ~(3,9★)~ (14.05.2020)