22. července

Útok je odbitej v první půlhodině a není tak strhující jak byste čekali, a zbytek filmu sleduje společnost, jak se s událostí vyrovnává. Přeživší klučina s traumatem a jeho rodina, Brejvikův právník a jeho rodina, samotnej Brejvik a soudní proces. Na mistra Greengrasse překvapivě mechanické, nezáživné vyprávění, které spoléhá na hloubku prožitku utrpení ztraumatizovaného kluka v kontrastu s vrahovym šokujícím klidem, podloženým jeho politickým přesvědčením. Nějakou tu myšlenku Greengrass načrtne a jako informační výpověď je film záslužnej, ale co do diváckého zážitku sprostředkování hrůzy z dané události jej konkurent Erik Poppe s jeho Utøya 22. juli přebíjí. (30.10.2018)

Zdráhám se použít slovo „komplexní“. Takovým je pro mne film nabízející množství protichůdných perspektiv a ambivalentní vyznění. Greengrass ve své faktograficky hutné dokudramatické rekonstrukci oproti tomu pečlivě buduje dvě poměrně jednoznačné ideologické pozice (podobně jako v Krvavé neděli), které staví proti sobě, aby nakonec mohl nabídnout zamýšlené politické vyjádření (odstíny šedi do vyprávění vnášejí akorát výhružky Lippestadovi, které ovšem nejsou více rozvedeny a lze je vnímat také jako prostředek k podpoření argumentu o síle demokracie, která bez ohledu na možná rizika nemůže sloužit pouze těm, kdo si to zaslouží, ale každému). ___ Dobro versus zlo, láska versus nenávist, vyšinutý jedinec versus komunita, která se dokáže díky vzájemné podpoře a spolupráci po traumatu znovu postavit na nohy a čelit zlu. Breivik připomíná svými pohyby, chladnokrevným uvažováním a přesvědčením o vlastní neomylnosti stroj. Pokud se dozvídáme něco o jeho pohnutkách, pak z výpovědi jeho matky, kterou obhájce potřebuje kvůli soudu, nebo díky tomu, že se stává výzkumným objektem pro psychology. Ve scénách z vězení s převahou chladných barev jej z okolí vyčleňuje agresivně červená košile. Traumatizovanému, nejistému a zranitelnému Viljarovi naopak zásluhou flashbacků a subjektivních zvuků „vidíme do hlavy“ a poznáváme jej v řadě situací s jeho nápomocnými blízkými, při nichž dává najevo emoce. Pouze jej nepozorujeme, ale spoluprožíváme to, co on. Namísto „zrádce“, „marxisty“ nebo „příslušníka elit“, jak své oběti paušálně nálepkuje Breivik, poznáváme konkrétního člověka a jeho příběh. Jak jsme upozorňováni četnými paralelami ve způsobu snímáni obou postav, Viljara od určitého momentu nejvíce neohrožují utrpěná zranění, ale možnost, že se stejně jako Breivik začne izolovat od ostatních, přestane sám sebe vnímat jako člena širšího společenství. ___ Rytmus plynulého vyprávění bez zádrhelů je mistrovsky určován množstvím hledisek, mezi nimiž Greengrass stříhá. Po dynamickém začátku, který nabízí plejádu rychle se střídajících pohledů, přichází zklidnění a chvíli sledujeme pouze Breivika a Viljara. Pokud vyprávění odskočí k jiné postavě, zásluhou prologu jsme s ní již seznámeni a víme, jaká role jí v síti vztahů náleží, jakou složku norské společnosti reprezentují. Film po tomto zpomalení a zúžení pozornosti zároveň přechází od jednotlivých činů, zaznamenávaných krok za krokem skoro v reálném čase, k jejich obecnějším sociologickým a politickým implikacím. Ty ovšem stále slouží zejména k podpoření argumentů zužitkovaných v závěrečné soudní při. Učebnicovým příkladem, jak v praxi aplikovat dialektickou logiku, je celý film. Realitu polarizované Evropy se nesnaží vykreslit ve vší její složitosti, ale jako střet dvou principů, což se mu daří velmi věcně a nesmírně sugestivně. 85% (11.10.2018)

Nejdřív jsem si říkal, proč tento příběh někdo nechal natočit dvakrát, navíc v jednom roce...no a pak jsem si přečetl jméno režiséra a bylo mi to jasné - Paul Greengrass. Téma doslova pro něj. Navíc bych film třeba hodnotil i líp, kdybych neviděl ten původní, který byl dostatečně šokující a hlavně po filmařské stránce totálně excelentní. Ale říkal jsem si, že k úctě k režisérovi to zkusím. No a výhrad by pár bylo. Hlavně ten útok, ten je teda odfláklej šíleně. Jelikož je to ale tak třetina filmu, další dvě třetiny dokáží zaujmout. Je to teda totální citová ždímačka, protože se film zaobírá jak myšlenkovými pochody Breivika, které jsou šokující pokaždé, kdy se objeví na plátně, ale ukazuje i mladé, kteří jeho řádění přežili, ale poznamenalo je to. Na zamýšlení určitě dobré, ale nejlepší je asi závěr, který uzavře kapitolu obětí soudním procesem. Délka by mohla být klidně o nějakou půl hodinu kratší, ale na druhou stranu je to klasickej Greengrass, takže to všechno bude natolik civilní, včetně kamery, že budete mít pocit, jak kdyby se to všechno dotklo osobně i Vás. (21.05.2020)

║Rozpočet $20miliónov║ Režisér Paul Greengrass vie dobre zamávať u diváka s takýmito skľučujúcimi témami. V tomto ohľade, ktorý sa týka terorizmu, či mocenského útlaku, nemá konkurencie. Vie sa dostať dosť pod kožu, aj keď v tomto prípade tak diváka nevytrápi. Brutálny útok v meste Oslo a na ostrove Utoya nám ponúkne len skratkovito, za prvú pol hodinu filmu je po všetkom besnení a príbeh sa následne venuje obetiam ich postsyndrómu a súdu bezcitného kata. Príbeh nám zosumarizuje aký je systém krehký a ako rýchlo môže zlyhať. Ako prežíva obeť a ako v pohode si pláva systémom násilník. /70%/ (31.03.2019)

Nechápu tu přepálenou stopáž, 2 a půl hodiny rekonstrukce všeobecně známého činu je opravdu moc... Navíc je ten film příliš idealistický (rozhodně na procedurální drama), když Breivikovi jeho obhájce říká, že neexistuje nikdo, kdo by schvaloval jeho hrůzný čin, nejsem si tím opravdu jist... Plus ta zvolená angličtina, i když tu hrají samí norští herci... Od režiséra s kreditem Paula Greengrasse prostě čekám víc... (23.11.2018)

Jaká Seierstadové působivá předloha, taková i Greengrassova adaptace. Škoda snad jen absence norštiny, roztříštěnosti jednotlivých motivů i témat či odstřihnutí úvodní třetiny knihy o Breivikovi jako takovém a soustředění se až na procedurální pasáž útoku a soudní část. (11.10.2018)

„DNES ZEMŘETE MARXISTI, LIBERÁLOVÉ, ČLENI ELITY…“ /// Pro všechny co si mysleli, že šel Breivik 22. července 2011 náhodou kolem…Po dvaceti minutách začíná dobrá vyvražďovačka! (kam se na to sere návštěva Laser Game!). Breivik je pro filmaře dar z nebes – dalo by se říct. Ten magor musí vzbuzovat emoce napříč společností a kdyby i tohle Netflix dokurvil … (naštěstí maj Paula Greengrasse). Z těch všech emocí u mě vítězí (samozřejmě) vztek. Na jedný straně oběti, vypořádávající se s následky, na straně druhý - zvíře a spravedlivej soudní systém. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 2.) Knihu „One of Us“, kterou v roce 2013 napsala Åsne Seierstad, neznám. 3.) Chystám se na válku za čistou vlast (možná i Evropu…). 4.) Thx za titule „panot“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (19.12.2018)

Paul Greengrass servíruje hutné psychologické drama o teroristickém útoku v Norsku v roce 2011 22. července, kde zemřelo 77 lidí a skvěle zachycuje hrůzu, kterou tam všichni prožili. Letos zde byl ještě jeden pokus z Norska Utøya 22. juli, ale ten z mého pohledu se příliš nepovedl, je podaný až příliš dokumentární a nudnou formou, nikdo tam neumře a samotného Breivika ani neukážou, zatímco Greengrass popisuje detailně jak vše probíhalo a diváka doslova do filmu vtáhne. Excelentní je úvodní výbuch bomby a následné nemilosrdné vraždění studentů na ostrově ( Zde sice režisér mohl strávit více času než 15 minut, ale emocionálně a psychicky mě to zasáhlo stejně. Chválím i představitele jednoho z přeživších Viljara, který přežil 5 střelných zranění a doteď musí žít s doživotními následky. Film vrcholí hutným soudním procesem, kde se emocemi nešetří a nenávist vůči Breivikovi je na místě. Solidní.75% (21.10.2018)

Nakonec se ukázalo, že odsouvat zhlédnutí ze strachu, že budu po skončení naprosto rozsekaná, bylo celkem zbytečné. Paul Greengrass se tentokrát nesoustředí ani tak na brutalitu útoku, jako na následné vyrovnání se obětí s tím, co se jim stalo. A taky na absurditu toho, jak je zacházeno s útočníkem. To mě bolelo nakonec asi nejvíc. Jako drama dobrý, všichni se snažili, ale na mě to - nevím proč - zapůsobilo ve finále spíše povrchově. 3,5* (09.11.2021)

Když si vzpomenu na pulzující zážitek z Letu 93 se vší jeho tiše nahromaděnou energií, tak to s tímhle standardním patosem vlastně nemůžu moc srovnávat. Netypicky dlouhý typický Netflix, který je zhruba právě takový, jaký ho člověk čeká - málokdy se nadchnu pro film, který působí jako prodloužená verze svého traileru. (12.10.2018)

Aktivní střelci byli dlouho považováni za výtvor slavnoj americkoj národu, ale jejich myšlenky se bohužel dostaly až do Evropy. Samozřejmě moc tomu nepomohly ani davy křováků znásilňujících naše ženy a psy nebo hajlující politici na náměstích. Největší tragédie se logicky musela odehrát ve Skandinávii, kde jsou kvůli štědrému sociálnímu systému nejdelší fronty na imigračních úřadech. Greengrass nezklamal. První hodina je explicitní peklo. To je jeho království, ale následné přípravy obhajoby, rodinná linka plná rehabilitací a závěrečný soud už působí dost utahaně. (19.03.2024)

I Paul Greengrass točí pro „malou“ obrazovku Netflixu. Ve 22 July se vrací k 7 let starým událostem Breivikova útoku na mládežnický tábor na norském ostrově Utoya a po Krvavé neděli a Letu číslo 93 opět zasazuje krutou ránu do srdcí všech křehkých diváckých dušiček. Rekonstrukce dobře známých událostí je zpracovaná bez patosu a s důrazem na mrazivý realismus. Greengrass, který napsal i scénář, se nejprve věnuje samotnému útoku a poté přehodí výhybku na soudní proces a léčbu jedné z těžce zraněných obětí. Daří se mu přitom jen nereplikovat novinové titulky, ale přijít i s trefnou výzvou k boji proti pravicovému extremismu, jenž aktuálně bují napříč několika kontinenty. 22 July slouží v tomto případě jako upomínka toho, kam nacionalistické ideje mohou bez kontroly zajít. Premiéra na Netflixu proběhne 10. října. (13.09.2018)

Greengrassovo civilní pojetí teroristického útoku a událostí po něm následujících slouží skrytému poselství o strachu z toho co se stalo ze světem. Spíše než na Breivika se soustředí na doslova rozstříleného chlapce Viljara, jeho postupnou rekonvalescenci a návrat k životu. Konfrontace v soudní síni je silná bez zbytečného ideologického přikrášlování. Přesné herecké výkony, silné vedlejší scény (operace mozku, nasazování oční protézy nebo finální rozloučení s právníkem) a snaha o co nejpřesnější zachycení reality jsou hlavními klady celého snímku. Na druhou stranu pro tvůrčí snahu dat všem dostatek prostoru postrádá určitou komplexitu. Nebýt přemrštěné stopáže bylo by to na plný počet. (22.10.2018)

Celé ty roky skoro nic a najednou tu máme dva filmy, které onen hrůzostrašný atentát popisují. Srovnat ovšem nemohu, jelikož jsem norský film Utøya vynechal a těšil jsem se na netflixáckou verzi. A Greengrass, který podobnými dramaty podle skutečných událostí proslul, si rozhodně zaslouží plusové body za neholywoodské obsazení, které vytváří perfektní dojem uvěřitelnosti. Může se zdát zvláštní, že si člověk může užít něco takového, nicméně to rozhodně není snadno stravitelný zážitek. Film má 140 minut, což je pořádný ranec. Je tedy místy zdlouhavý, ale k mému překvapení ani na chvíli nudný. Útok samotný je naštěstí vykreslen velice svižně a rychle a zbytek děje tvoří paralely s Mostem špionů (obhájce musí čelit kritice a smrtelným výhrůžkám, stává se on nepřítelem číslo jedna) a jeden konkrétní příběh mladíka, který i přes pět zásahů puškou přežil a vložil veškeré síly do toho, aby mohl Breivika konfrontovat u soudu a dodat sílu do událostí, které doprovázely dlouhé soudní líčení. Jistě jsme to tehdy všichni v médiích sledovali, ovšem vidět to zprostředkovaně na vlastní oči je nesmírně silný zážitek, který jen tak z hlavy nevyženu. (20.11.2018)

To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost. (27.10.2018)

Po "Utoya 22", spatril svetlo sveta snímok, v spolupráci z americkou produkciou, a i keď som mal veľké obavy, ako to celé vypáli, musím priznať, že aj tento spôsob spracovania, mi viac menej sadol. Rozdiel medzi oboma spočíva akurát v "pohľade" na vyobrazenie daného "problému". Tvorcovia "Utoya 22", odmietli akýkoľvek záber na negatívnu postavu, nakoľko boli v domnení, že by priame násilie, prezentované vo filme, mohlo byť nežiaducou "reklamou" pre pravicových extrémistov, ktorí by v duchu tohto "pána", mohli pokračovať v šírení jeho zvrátených myšlienok. No i napriek tomu, že Ja s týmto názorom absolútne SÚHLASÍM, ani tento snímok, ma nenechal chladným. Sklamaný budú však tí, čo očakávajú "gore" či mimoriadne násilie, lebo ani v tomto prípade, sa nejedná o vyobrazenie niečoho, čo nedáva žiadny zmysel. Snímok má totiž čisto psychologický podtón. Za prvé, všemožnými silami sa snaží nahliadnuť do chorej hlavy niekoho, koho meno by sa už v živote nemalo vysloviť, za druhé, priblížiť dojmy, no najmä pocity tých, ktorí útok prežili, ich rodinných príbuzných, respektíve pozostalých. No a Ja som si nie istý, že toto pri stopáži 143 minút, bude niekoho naozaj "baviť", lebo dnešný človek, hľadá v prvom rade "násilie", ktorého sa tu príliš nedočká. Za mňa bol po emocionálnej stránke, prvotný film skrátka lepší po všetkých stránkach. Tento ma po emotívnej stránke, natoľko nezasiahol, i keď svoje silné stránky rozhodne má, a to najmä v podobe pohľadu, na priebeh súdneho procesu. (11.10.2018)

Paul Greengrass je mistr pohlcující atmosféry a tímto filmem to znovu potvrdil. Pokud se někomu zdá scéna toho naprosto šíleného masakru odbytá a nestrhující, je mi ho vážně líto (a může to být klidně zakladatel ČSFD), protože já jsem nic odpudivějšího dlouho neviděl. Kromě Greengrasse na tom má zásluhu i představitel Breivika, ze kterého jde nefalšovaný strach - a čím déle ve filmu je a když se z původně němé postavy změní ve výřečného psychopata, tím je ten strach větší. Kromě Breivika ale sledujeme také následky jeho činu, s nimiž se musí vyrovnávat jedna z rodin, poznáme i jeho obhájce a pocítíme tlak na předsedu norské vlády... Zdá se mi, že v tom filmu bylo opravdu všechno. Nemůžu říct, že by se mi sledoval dobře, ale byl to jeden z těch nezapomenutelných zážitků. Asi jako... No ano, asi jako Greengrassův Let číslo 93. (02.03.2019)

Na opakované shlédnutí to beru jako komplexní a celkem přesné shrnutí událostí od samotného masakru přes vyšetřování až po soudní proces. Film který nás zahltí informacemi, ale jeho problém je, že je to takový typický Greengrassův styl takže emoce nula a to mi brání jít na vyšší hodnocení než je lepší trojka.65% (02.06.2023)

Odvážný tvůrčí tah, začít snímek opovrženíhodným masakrem samotným, a až pak se skrze post-traumatické osudy postav v působivém dramatu propracovat ke katarznímu finále. Dvě a půl hodiny pak nejen díky tomu utečou jako subjektivní půlhodinka. První opravdu top Netflix film. (11.10.2018)

S prehľadom najlepší Netflix, ale má to veľké medzery. Väčšinou plynúce z toho, že to nie je záležitosť pre kiná. Greengrass je však stále frajer aj v utlmenej podobe. Prvá hodina je síce tradične obrovský nápor na emócie, ale potom sa film ukľudní a nechá aj vydýchnuť. Aj napriek tomu je tá téma tak silná, že pozornosť bez problémov udrží až do konca. Silná a dôležitá výpoveď nielen o jednom incidente, ale aj o ľuďoch a celom Nórsku. Dúfajme, že sa niečoho podobného nedočkáme aj u nás. Ako TV film za 9/10 (15.10.2018)