22. července

22. júl je udalosť, ktorá nezmizne zo spomienok podobne ako 11 september. Greengrass má cit, pre podobné témy. Formálne je film bezchybný. Zmena prostredí, zameriavanie sa na jednotlivé postavy a tiež snaha o komplexnosť, ktorá dodáva filmu ucelenejší dojem a lepšie vysvetľuje motívy vedúce ku tragédii, sú podávane umne, systematicky a bez zaváhaní. Tým pádom film na poli 143 minút nenudí a pôsobí zaujímavo. Hoci to hrá na opatrnú strunu. V situáciách, kedy môže pritlačiť na pílu, sa na moje veľké prekvapenie, drží trochu späť. Či už je to kvôli čerstvosti danej témy, alebo kvôli úcte voči preživším, neviem. Určite za tým cítiť zámer. Bohužiaľ Poppeho Utoya je sugestívnejším a emočne príšernejším zážitkom, ktorý vťahuje a zanecháva silný dojem, ktorý pretrváva po dopozeraní ešte veľmi dlho. Greengrassov film toto nemá. Tu sa tým pádom ponúka otázka, do akej miery, je schopnosť reflektovať skutočnosť a sprostredkovať tak verejnosti autentické pocity, priamo úmerná autorskému zámeru? Film vznikol aby pripomenul a ukázal hroznú udalosť, ktorá zasiahla takmer každého. 22 júl ale v skutočnosti za srdce nechytá. Nebyť Poppeho príspevku na túto tému, bolo by to o hviezdu naviac. Takto je to film, ktorý síce dáva udalosti do kontextu, ale aj napriek tomu, zostane navždy v tieni Poppeho verzie. (18.01.2021)

Tak ani Greengrass nedokazal zlomit Netflixovske prekliatie priemernych filmov. Greengrass mal k dispozicii temu, ktora sama o sebe je neskutocne fascinujuca, ale on k nej pristupuje tak chladne, ze vo mne nedokazala vyvolat ziadne emocie. Behom uvodneho masakru ma mrazilo jedine ked sa Breivik viezol na lodke na ostrov a este chladnokrvne predstieral, ze on nic, on muzikant. A aj to len preto, ze som vedel co vypukne. Akonahle sa ale rozputal masaker, tak v snahe o dokumentarne pojatie to pôsobilo nezucastnene. Nasledne nasledovala najdlhsia cast filmu v ktorej sme paralelne sledovali utrpne zotavovanie jednej z obeti a Breivikove uzivanie si slavy a pohodoveho pobytu v base. Z tejto casti som citil obrovsku snahu tvorcov o to, aby vo mne za kazdu cenu vyvolali nenavist voci Breivikovi. Lenze s tym u mna neuspeli. Na to sa vsetky postavy spravaju tak chladne, ze skoro pôsobia jak roboti. V poslednej casti filmu behom sudneho procenu dochadza k rozhreseniu, ked si ma spolu s jednou obetou aj divak uvedomit, ze nejak musi zit dalej aj ked na svete existuju take monstra. Z toho ako tu je Breivik podany, ma na nom fascinuje len jedna vec. Na jednej strane absolutna nenavist voci nejakej skupine ludi a zaroven totalna absencia empatie. Najlepsim trestom by bolo, kedy ho uznali za blazna, aby pocitil, ze jeho motivacie nikoho nezaujimaju a pre ludi je sice nebezpecny ale zaroven totalny blazon. 5/10. (27.10.2018)

Zatímco čistě norský Utøya 22. juli zachycuje přímo okamžiky během útoku na ostrově, Greengrass celou událost zobrazuje z mnohem širšího pohledu. Komplexní rekonstrukce držená pevně v rukou precizní režií a kvalitním scénářem, která nesklouzává do zbytečného patosu a drží se plynulé tempo až do konce. Zároveň však přehnaně nedémonizuje a naopak divákovi osvětlí Breivikovy zvrácené, byť dle jeho smýšlení logické pohnutky. Doporučuji zhlédnout společně, resp. ideálně až po Utøya 22. juli. (15.02.2020)

Asi nejslabší Greengrass. Počáteční střelba v sobě sice má onen nádech syrové autentičnosti, nicméně její následky zabíhají do mírné sentimentality, plus ono skákání od jednoho aktéra filmu ke druhému narušuje dějovou konzistentnost, která se ze začátku zdála být docela dobře budovaná. Celý snímek je vlastně takový dost... chladný. Možná by se to filmu dalo odpustit, ale sakra, tohle pochází od režiséra a scénáristy Letu číslo 93, taktéž vyobrazení reálné tragedie, která ovšem měla daleko větší emocionální náboj. 22 July nicméně jen tak ledabyle přeskakuje mezi jednotlivými liniemi (přeživší chlapec, Breivik a jeho advokát), a i když jsou mnohé interakce zajímavé, ani jedna linie ze sebe nevyždíme tolik, kolik bych si od ní přál. Je to ale pěkně natočený, plus tvůrci si rozhodně umí vybrat herce. Jelikož se ale jedná o Greengrasse, kterého považuji za jednoho z nejlepších režisérů současnosti, určitého zklamání se zbavit nemůžu. Snímek ale dá dobrou představu o tom, co za zrůdu ten Brevik vlastně byl. Bohužel se ale obávám, že kdybyste to pustili nějakému voličovi SPD nebo DSSS, buď by to zavrhl, protože se jedná o "západňáckou" propagandu, nebo by řekl něco na způsob: ,,Je to ošklivé, ale vlastně ho chápu." Lepší 3* (18.05.2020)

Licencovaná hyena Paul Greengrass zase jednou natrefil na tragédii ze které bude moct skrz filmové řemeslo vyždímat pár dolarů a tvářit se u toho jako, že staví pomník. No, už posledně to byla slabota a tentokrát to taky není to co to bejvávalo když onehdá blbnul s klukama v irsku, nebo dechberoucně fabuloval hrdinsví na palubě letadla... Mám pocit, že na to Gríngrás tak nějak už prdí, má pocit, že to má všechno dávno v malíku a zapomíná věnovat pozornost těm detailům které dělají silnej film... V průběhu masakru chybí rozměr času. Vůbec netušíme jestli útok trval 5minut nebo hodinu. Chybí důraz na informační slepotu všech zúčastněných (což je element se kterým P.G. dříve uměl brillantně pracovat). Zbylé 2/3 filmu jaksi zdlouhavě klouže po povrchu a neumí se ponořit k podstatě... Nevím no..... (11.12.2018)

Paul Greengrass natočil na motivy jednoho z nejkrvavějších útoků poslední doby docela překvapivě odosobněný film, který se sice snaží pojmout celou problematiku trochu obsáhleji, díky velkému důrazu na soudní proces a nedostatečnému rozvíjení událostí předcházejících útoku a útoku samotného, trpí nejenom film na nedostatečnou atmosféru a absenci nějaké větší emocionální investice ze strany diváka. Připočtěte si k tomu trochu delší stopáž a máte film, který za hranicemi strohého předávání informací a předžvýkávání některých motivací moc víc nepředvede. (17.10.2018)

Velice obtížný materiál na natočení (a to samozřejmě myslím nejenom hlediska morálního a etického, ale i z hlediska obsahového). Ono totiž natočit dvouhodinový film o tomto hrůzném činu není snadné. Ale mé obavy se trochu rozplynuly poté, co jsem zjistil, že se toho chopil Greengrass. Výsledek tudíž nadprůměrný, nikoliv ale skvělý (jenže dávat mu to za vinu byl byl holý nesmysl). Úvodní půlhodinová sekvence zakončená samotným střílením na ostrově hrůzná, ještě teď z toho mám husí kůži, protože sledovat to fakticky nebylo snadné. Po té ale přichází skoro dvě hodiny, kde se rozběhne více příběhových linek. A zde nastává problém, neboť se film začíná, mírně řečeno, táhnout. Má to své obdivuhodné momenty, scény s hercem ztvárňujícím Breivika velice zdařilé, závěrečný soud velice emocionální, ale takovou dobrou půlhodinu bych vyškrtl. Například bych věnoval více prostoru premiérovi, kterému se film nevěnoval moc dlouho časově. Suma sumárum, vidět by to měl každý, ale kvalitativně se to na předchozí film Greengrasse s podobnou tematikou (Let č.93) nechytá. Ale pořád se jedná o slušné řemeslo, to bezesporu. Za mě dávám 75 % (03.12.2018)

Greengrassův film se více zabývá situací po katastrofě, která se v červenci 2011 udála v Norsku. Přeživší oběti s těžkými zraněními, přeživší a rodiny postrádající své blízké a v neposlední řadě sám pachatel. Cynický, odhodlaný, nelitující. Film mě rovněž oslovil, více méně stejně jako stejnojmenný norský film. Každý na věc nahlíží z jiného úhlu, ale oba dva dobře. (09.04.2019)

Silný a dosť desivý film. Greengrass nám servíruje emočný nápor, pri ktorom človeku tuhne až krv v žilách. Aj keď samotný útok nie je hlavným motívom filmu, tak je natočený dosť uveriteľne. Film sa sústredí na následky tohto ohavného činu a na traumu postihnutých obetí. Greengrass to má stále v sebe a vie udržať divákovu pozornosť až do záverečných tituliek. 8/10 (19.11.2020)

Ono už z té nešťastné události asi více vytáhnout nejde, protože když už se na tom filmařsky zasekne i taková "dokumentární" veličina jakou je Paul Greengrass, je příhodnější uznat porážku a vyklidit pole. Ono v době, kdy moderní zpravodajská média nezřídka přesáhnou informační záběr filmové (doku)tvorby, se těžko konkuruje něčím obdobným, byť s uměleckým přesahem. To ten přesah pak musí být podstatně výraznější (viz Let číslo 93 nebo Utøya), případně by měl jít více do hloubky daného tématu. Ani jedno aktuální Greengrassův počin bohužel nenabízí. Z řemeslného hlediska je to však film výborný a rozhodně stojí za vidění. (01.11.2018)

Ta finální interpretace je sice dost jednostranná, na druhou stranu je asi fér si přiznat, že v tomto ohledu měl Greengrass svázané ruce – mám na mysli „politické vyznění“ jeho adaptace. Vadilo mi, že se v druhé půlce nešlo více do hloubky a že celý soudní part sloužil primárně k rehabilitaci přeživších a obětí. Zkrátka mám za to, že takhle závažné téma by si zasloužilo mnohem hlubší analýzu politických a sociálních aspektů. Úvod v Oslu a následně na Utøye je hodně intenzivní, zbytek filmu bohužel trochu jednostranný. Jsou to takové 4* s odřenýma ušima. [70%] (22.11.2021)

Greengrass režisér tentokráte těsně prohrál s Greengrasem scenáristou. Režijně je vše na vysoké úrovni a tvůrce se nevzdává svých tradičních atributů. Ruční kameru tentokrát nevyužívá tolik, a když už ji použije, rozhodně nejde o nic dech beroucího, spíše to jen dotváří celkovou atmosféru. Ta je hodně civilní a syrová a rekonstrukce samotného útoku je výtečně zrealizovaná, protože je úplně bez emocí a snaží se být co nejrealističtější. Tempo je záměrně pomalejší, aby vynikla veškerá hrůza celé akce, což se daří a minimálně první polovina filmu je hodně působivá. Problém je ale s přílišnou tematickou rozkročeností, protože Greengrass zachycuje událost v celé její šíři a snaží se odvyprávět, jak dopadla na Breivika, jeho advokáta, jednoho z přeživších, jeho rodinu a částečně i Breivikovu matku. Ve výsledku tak trochu klouže po povrchu a pracuje jen s náznaky, které úplně nedořeší a nechává je vyšumět. Je to svým způsobem škoda, protože kdyby se soustředil jen na osudy jednoho z nich, asi by byl výsledek působivější, na druhou stranu by ale pochopitelně nebyl tak komplexní. Nicméně stopáž je opravdu lehce přetažená. Samotný soudní proces je ale zrealizován velmi dobře a v závěrečném projevu přeživšího mladíka je asi skryté celé poselství filmu - zatímco za ním stojí celá společnost, která mu dodává odvahu a sílu vrátit se zpět do života, Breivik ve své nenávisti zůstává zcela sám. I když 22 July nepatří k tomu nejlepšímu, co Greengrass natočil, jde o důležitý film, protože názorně ukáže, kam až může zajít mediální masáž extremistů a jak křehká je naše společnost. 75 % (26.04.2020)

Nebudu se zde vůbec vyjadřovat k činu samotnému, který terorista způsobil. Nicméně i dle počtu hodnocení tento skoro až přehlížený film z norské produkce si zaslouží více shlédnutí a hodnocení. Výborný herecký výkon jedné z obětí, si zaslouží velký můj obdiv. Nejenže jsem sledoval, jak se mu všechna ta zranění stala, ale hlavně dobu rehabilitací, která pro člověka s tak silným zážitkem je dost složitá. Vše podněcuje výborný hudební podtext. Emoce se mi do žil vlily velmi rychle a nemohu jinak než dát plné bodové hodnocení a také mé doporučení. (10.11.2021)

Duch knihy je tu úspešne zachovaný, message o "komunite ktorá človeku dodáva silu" je zreteľný a neveľmi patetický a herci pod vedením pseudodokumentaristického Greengrassa sú skvelí. Akurát fakt, že sa v Nórsku rozpráva angličtinou s Nórskym prízvukom, mi vadil - síce menej ako v takom overrated Černobyle, no dosť na to aby som seriózne uvažoval o znížení hodnotenia na 3*. Pre mňa však jasný víťaz v porovnaní so strhujúcou, no prázdnou Nórskou Utoyou. (30.01.2023)

Naprosto rutinní záležitost, která místo, aby se zabývala psychopatickou sondou do Breivikovy palice, řeší trauma jednoho z přeživších. Další zfilmovaný popisky z Wikipedie a další ničím neinvenční film podle skutečných události, který se drží sterilního mustru bez nějakýho přesahu. (13.10.2018)

Při záběrech na kancelář, kde skupinka oddaných přemlouvala svého vůdce a premiéra /Jens Stoltenberg/, aby nepřijímal, nevyvozoval, žádnou osobní spoluodpovědnost, se ozvaly mé dávící reflexy a ožil můj všeobecný despekt ke všem politikům. Speciální ozbrojené složky, které měly na útočníka okamžitě po nahlášení nastoupit, se evidentně nejdříve musely věnovat ochraně a zabezpečení vystrašených elit národa. I když tím byly na ostrově bohužel odsouzeny mnohé životy tamní uvědomělé mládeže. .... https://en.wikipedia.org/wiki/Gj%C3%B8rv_Report .... Následný soud a hlavně podmínky trestu, jsou jen krutým výsměchem pozůstalým a navždy poznamenaným přeživším. Co je to za společnost, kde vrah má víc práv, než jeho oběti? (28.11.2018)

tohle mohlo/mělo být další Bloody Sunday...bohužel není.Hlavní problém je,že tentokrát Greengrass neukočíroval stopáž,tudíž jsou extrémně silné momenty trošku zbytečně ředěny ne vyloženě špatnýmí,ale podstatně slabšími.Zatímco v Bloody Sunday si Greengrass půl hodinky připravoval půdu pro to aby následné dění diváka rozebralo na atomy,tady je to přesně obráceně.Samotný masakr je odbyt v první půl hodině (odbyt e možná špatné slovo,ale atmosfericky je na tom třeba United 93 mnohem lépe),aby sme následně dvě hodiny sledovali jednak samotný proces s Breivikem a druhak psychické trauma obětí.Samotné trauma je pak zprostředokavné primárně přes jednu postavu.I přes drobné výtky 22 july funguje mnohem lépe než nedávná Utoya,kde jsem spoustu věcí postrádal.Tady se Greengrass snaží ukázat komplexnější obrázek a to včetně pohledu samotného Breivika.Nejvíc každopáně mrazí toho,že tohle téma je stále více než aktuální a spousta i místních politiků si na podobných názorech postavila slušnou kariéru.Je tu sice snaha ke konci naladit trochu optimističtější vlnu,ale přesto spíš převáží pachuť z toho,že tohle se může kdykoliv opakovat...80% (25.11.2018)

O úroveň lepšie ako nórsky film Utøya 22. juli, ktorý sa venuje rovnakej udalosti. Aj keď je pravda, že nórsky film popisuje priamo len udalosti na ostrove, takže tam bol záber ďaleko menší. V tomto americkom filme sa mi páčil najmä ten širší záber, ktorý tým teroristickým útokom síce venoval pomerne málo priestoru (hoci podstatu rozhodne vystihli), avšak potom bolo dosť zaujímavé aj to, čo sa dialo po tomto tragickom dni. Navyše, narozdiel od nórskeho filmu, tu bol hlavnou postavou samotný Breivik, ktorý je svojim spôsobom absolútny génius - tým nechcem povedať, že by som ho nebodaj obdivoval (to ani za nič), ale treba uznať, že to všetko mal naplánované priam majstrovsky - nielen útoky, ale to ako bude pristupovať k svojej obhajobe a samotnému súdu či väzbe. Inak, škoda, že vo filme neobetovali nejaký dlhší prológ aj Breivikovým plánom a prípravám. Čo sa týka tej paralelnej dejovej línii s Viljarom - to ma síce až tak nenadchlo, ale musím uznať, že ako exemplárny prípad reprezentujúci traumu a utrpenie obetí a preživších to bol vcelku dobrý nápad. Každopádne, podľa mňa to zvládli Američania naozaj výborne, o kus lepšie ako Nóri. (27.11.2018)

REziser Palo ZelenaTrava /Bourne Ultimatum, Captain Phillips/ natocil vyborny film o strelbe v OSLo- jednak tam buchlo auto a jednak pozabijal masaker vela ludi ten jeden terorista. ZelenaTrava sa stym moc nesral, hned sa slo po par momentoch na vec, a film sa tocil potom hlavne okolo vysetrovania utoku. Potom este ostava sledovat spolocnost jaxa s utokom vyrovnava. Je mi jasne ze ten terorisristicky utok mal vyvolat podla zvratenej logiky toho utocnika stret civilizacii, mno ale to ostalo len jeho mokrym snom. Stret civilizacii je ale mokrym snom mnohych, jaxom si vsimol. staci si precitat jak moslimami na Assbooku /teda zase pardon, Xichtbuku/ strasi taky Tomio Okamura. To som zase odbocil, tu sa aspon v tomto filme nestrasi moslimami, reziser skor skuma kludny stav vrahovej mysli a zaujima ho reakcia nielen spolocnosti ale aj odbornikov. Preto je to film dobry, kvalitny, na tu Utoyu 22. juli uz asi cas nebude : 77 % (10.04.2019)

Oproti Utøya, 22. července klasičtější zpracování, ale ve zručné režii excelentního Greengrasse. První polovina filmu je pětihvězdičková. Odsýpá jak hodinky, je napínavá a pomalu k nesnesení dravá. Jenže jak jde čas a polovina se přehoupne, snímek začne být poněkud zdlouhavý. Informace se začnou opakovat, tempo se skoro zastaví a my jen čekáme na finální soud, až se oběť a masový vrah uvidí tváří v tvář. Díky Bohu to celé probíhá bez zbytečného patosu, který tu sice též je, ale ne tak výrazný. Nicméně 22 July je i přes svou řemeslnou stránku spíše čtyřhvězdičkovým než pětihvězdičkovým filmem. A to právě díky druhé půlce. Rád jsem se na něj podíval, jásal nad Greengrassovo rukopisem a zhnusil se nad činem jednoho zločince. Co film měl divákům předat, jistě dobře předal a já zvedám palec nahoru jeho filmařské kvalitě. 75% (02.01.2019)