Pavel Dorotka: Historky ze života

Ačkoliv jsem se v prvním díle moc nechytal a nedokázal vstřebat veškeré podněty, které nabízel, včetně toho, proč je vlastně tento seriál sakra populární, v druhém díle mi to bylo plně vynahrazeno společně s jasným vysvětlením - Historky ze života rozhodně nejsou pro každého. Více než konzervativní a technické režiséry mi toto dílo připomíná spíše tvorbu Andyho Warhola, Alexandra Jodorovského, Denise Kaufmana nebo Davida Lynche. Scénárista a režisér umně rezignuje na tradiční stavbu příběhu a narativ byť jen trochu blízký všemu, na co jsme v české kotlině zvyklí, čímž vystupuje ze stínu zbytku domácí seriálové tvorby a dalece překračuje hranice. Dokazuje to především dialogy, které jsou velice proměnlivé a plně vyžadují divákovo soustředění, přecházejí z každodennosti a rutiny, na jakou jsme zvyklí například v dialozích velikánů typu Quentina Tarantina nebo v komediální rovině připomínající ranou tvorbu Kevina Smitha, do malých fantaskních příběhů, jenž se odehrávají zcela nepostřehnutelně jako vedlejší linky v životě hrdiny, nebo spíše antihrdiny, Pavla. Sám hlavní (anti)hrdina je nepochybně kontroverzní postavou, přesto bující neuvěřitelnou sebedůvěrou, dávající vzpomenou na staré filmové klasiky, které jako by vycházely z pera Iana Fleminga. Domnívám se, že je příliš snadné toto dílo zatratit, zvlášť po prvním dílu, ve kterém se možná autor hledal (nebo jsem se v něm spíš hledal já jako divák), než pokusit se jej chápat v širších souvislostech a celospolečenském kontextu, ve kterém představují Historky ze života skutečně signifikantní opus magnum nadějného filmového scénáristy, jehož další díla - především podmanivý a temný horor Tenebris nebo experimentální a rozhodně nekonvenční komedie Jsem to já, jsou pro běžného diváka nepochybně velmi složité a téměř nestravitelné, zvlášť pokud uvážíme naprosto kolosální množství motivů, které seriál i filmová tvorba P. Dorotky z obrazovky monitorů na diváka chrlí. Je nepochybně, že jak sám Dorotka v prvním díle předvídá, uvidíme ještě velké věci vytvořené rukou tohoto scénáristy. Musíme ho brát v potaz a dávat na něj pozor, nikoliv ho předem zatracovat. (16.02.2019)

Samozřejmě je to hrůzný amatérský paskvil, ve kterém je snad všechno špatně (to by měl vidět Petr Marek, když natočil České Pulp Fiction a Blair Witch, tady uvidí to nejhorší z nejhoršího v amatérském filmu) a byl by to jasný odpad, ale nemůžu si pomoct, tenhle seriál mám rád asi tak, jako Neila Breena a Sharknado. Prostě je to tak špatné, až je to zábavné a já se vždycky těším, co každý měsíc tenhle narcis vymyslel za nový díl - abych se pobavil nad jeho demencí, amatérskou kamerou, příšernými hereckými výkony a "zápletkami". Chci víc! 4* (08.07.2019)

Po zhlédnutí nového mastrsthitu mistra Soukupa musím přidat. Ano, tvorba Mr. D je amatérská, cringe a přeplněná egem, čímž je s Premiérem v mnohém podobná, ale v něčem základním se liší. Dorota i přes velké ambice a malý talent je ve svém neumětelství upřímný a nevypočítavý. Dorotka se nesnaží nikoho urážet, jen chce sdílet své životní zkušenosti. Dorotka má nadšení pro svou tvorbu a upřímně je vtipné se na ní dívat a poukazovat na chyby. U tvorby mistra Dorotky jsem nikdy neměl pocit, že je ze 49% placený čínskou firmou jejíž šéf nejen, že je trestně stíhaný ale zároveň je poradcem prezidenta Zemana. Protože Dorotka je jen roztomilý naiva, co neumí natáčet, ale má nadšení, které ani většina profesionálních filmařů nemá. A proto je Dorotka Bůh. (10.10.2019)

Pavel Dorotka hlásá, že natočit film dneska může každý. V tom má naprostou pravdu, ovšem natočit dobrý či výborný film už vyžaduje kumšt a nějakou tu dávku umu. Pavel Dorotka tedy přesně ve své sérii ukazuje, jak takový dobrý nebo výborný film nemá vypadat. Pokud to je jeho cíl a bude personou, která chce zastupovat a participovat na odpadové kinematografii, jde na to zcela určitě výborně a v tom případě mu i fandím. Pokud ale jeho motivem je být kvalitním filmařem, pak má mou lítost že se mu to nedaří, či mé nechápavé vrtění hlavou, že toto bere za kvalitní filmařinu, která by ho měla přežít. V historkách ze života chybí totiž z drtivé většiny vše, co dělá dobrý film dobrým filmem. Ok, herectví nějaké základně ovládá. Sebeironii také zvládá na výbornou chlapec jeden ušatý. Ovšem scénář jakoby nebyl a dramaturgie rovnou odešla na návštěvu k pár epizodám Ulice (opravdu jenom k pár, nedělejte si iluze). Nenaleznete ji tu. Celé to působí jako dětský projekt na letním táboře, který náctiletí pubertální spratci museli dát za odpoledne dohromady, aby stihli perník k svačině. Kamera je často chaotická, střih až na pár epizod nenavazující (střihač si asi dal jiný typ perníku, než zmíněné děti), což nejvíce odnáší akční sekvence. A renderování videa totálně katastrofální! Ovšem stále ve svém nitru věřím, že toto vše je jen úmysl. Že Pavel Dorotka je natolik inteligentní, že to sám vše vidí a vlastně si užívá ten hype, když to vydává za kvalitní filmařinu. A i proto věřím, že ocení můj odpad rozhodně více, než abych tam flákl jednu či dvě až pět hvězd. Přesto mu tam kydnu pět procent na zlepšení. Soukup je se svým Premiérem stále o fous lepší - odpadovější. 5% (30.01.2020)

Samozřejmě není nic snazšího než tomuto výtvoru napálit odpad, který by byl z mnoha důvodů zasloužený – kór když je k ohodnocení zde na databázi divák v každé epizodě vyzýván. Ale! Pokud odhlédnu od produktu samotného (jakkoliv nekvalitního) a začnu ho vnímat v širších souvislostech, zjišťuji, že se jedná o unikátní a fascinující autorské (ve smyslu auterské teorie) dílo zrcadlící vidění světa jednoho konkrétního člověka, jenž nás tak (nevědomky) vybízí k rozšiřování naší vlastní obecné divácké, ale především lidské zkušenosti. Přihlédneme-li navíc k nulové (minusové) filmařské invenci, která by vyobrazovaný fikční svět jakkoliv posouvala mimo náš svět reálný, můžeme dílo chápat jako autorovu vlastní sdílenou realitu. Pavel Dorotka, jako tvůrce, žije v sebeklamu, postrádá sebemenší náznak sebereflexe a jeho narcismus z něj čiší na kilometry daleko; kdo kromě Historek sleduje i jeho chování na sociálních sítích, jistě ví, o čem mluvím. A právě v tomto ohledu je pro mě seriál díky tomu, že (prý) popisuje jeho skutečný život, jakýmsi ryzím tvarem. Pro toto vnímání světa skrz "pozměněné vědomí" jsem každou epizodou v určitém smyslu obohacován, aniž bych se jí nutně musel vysmívat. (03.11.2018)