Slunovrat

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Něco z Rituálu (1973), špetka z Loganova útěku, čarokrásná příroda, pohanská komunita usměvavých lidí, kolový tanec, houbičky, narkotické bylinky a krvavá oběť. Mladí Amíci zjistí příliš pozdě, že pozvánka do Skandinávie měla zcela jiný důvod, než seznámení s místním folklórem. Působivou kameru doprovází mrazivá hudba a neurotická Dani nakonec nalezne duševní rovnováhu. (06.08.2019)

Kterak obří ambice hlavního tvůrce mohou ve druhé polovině pošramotit úžasný film. Prvních cca 80 minut jsem byl přikovanej do sedačky - ten absolutní nával deprese, neokoukané prostředí a opatrně budovaná bezvýchodnost na mě fungovaly jako všechny omamné látky na hlavní protagonisty. A když došlo k explicitnímu úmrtí, zasáhlo mě to díky perfektně připravené motivační šachovnici jako jehla pod nehet. Aster má hrozně výborných nápadů, umí diváka znervóznit jen dokonalou souhrou zvuku a obrazu a nebojí se experimentovat s tématy a žánry, takže když před sebou vidíte špetku od Bergmana (ve smyslu spoléhání se na výrazy herců), špetku od Miklóse Jancsóa (dlouhé záběry a precizně rozvržený hloubkový pohyb po mizanscéně) a hrst slavného Hardyho Rituálu (1973), nepůsobí to vůbec přeplácaně... Tedy, asi do té poloviny. Potom totiž režisér stejně jako ve svém předchozím díle jaksi přestává srozumitelně vyprávět příběh postav a snaží se vizuální neotřelostí oblbovat diváka, který nemá moc na koho upínat pozornost a sympatie. Postavy se stávají figurkami v psychopatické hře, která má bohužel slabé poselství a kvůli nepříliš fungujícím vztahům mezi aktéry i podivně neemocionální finále. ALE přesto jsem se vrtěl nudou jen minimálně a film mě tak nějak dokázal udržovat v trvalé zvědavosti, co se v něm stane v další minutě - škoda, že nakonec to byl spíše blaf šikovného tvůrce, který umí vystavit atmosférické sekvence, ale uniká mu celistvá a výpovědní struktura. Pro mě 70% a ke čtvrté se přikláním s odřenou pleší a výhradně za potěšení ze sledování čarovně charismatické Florence Pugh, které tahle role sedla jako ulitá (už zase). Jednou si to určitě se zájmem zopakuji.. (02.08.2019)

Je to horor, není to horor? Krátká odpověď zní: ano a zatraceně dobrý. Pro dlouhou odpověď si musíme horor nejprve definovat. Horory neurčují ani lekačky (ty nejlepší je vůbec nemají), ani nadpřirozeno (celá řada skvělých hororů se bez toho obejde), a dokonce i krvavé výjevy nemusejí být bezpodmínečně přítomné (jak ukazuje třeba "Poltergeist"). Když půjdeme k úplné podstatě, dostaneme se na dvě paralelní cesty, kde jedna sleduje účinky na diváky a druhá vnitřní principy vyprávění. Na té první dojdeme spolu s veličinami filmové kritiky a teorie k tomu, že horory jsou žánrem, který vyvolává intenzivní divácké reakce v souladu s vyobrazenými výjevy. Legendární esej Lindy Williams přirovnává horor k pornu a melodramatu, kde také diváci sledují určité situace, které mají vyvolat jejich přímo úměrnou fyzickou reakci vztaženou na nějakou tělní tekutinou (krev, sperma, slzy). Na oné druhé cestě do nitra fungování hororových příběhů se můžeme dostat až k samotnému jádru hororu, které spočívá v tom, že do vnitřního či vnějšího světa postav vstupují nějaké elementy, které narušují jejich zažité hodnoty a jistoty, které náhle přestávají platit a postavy se s tím musejí vypořádat. Oním invazivním elementem může být sériový vrah, který z poklidného předměstí udělá noční můru, nebo duchové, kteří promění domov v životu nebezpečný prostor. Současně ale do obou těchto na dřeň ohlodaných definicí vedle všemožných klasických hororů mohou zapadnout také filmy jinak řazené k naprosto odlišným škatulkám, od bravurně zneklidňujících thrillerů typu "Stopař" po drásavá psychologická dramata Ingmara Bergmana v čele s "Personou" a "Šepoty a výkřiky". A právě podobnou cestou se ubíral také Ari Aster, načež natočil jeden z fyzicky nejintenzivnějších a divácky nejsugestivnějších hororů posledních let, který dokonale znejišťuje publikum tím, že ho staví tváří v tvář světu, kde platí úplně jiné hodnoty a kde to nejděsivější se děje za bílého dne i v nitru hlavní postavy. A k tomu má navíc Slunovrat fenomenální kameru a dramaturgii, utvrzující sevřenou vizi. Po Jordanu Peelovi tu máme druhý bytostně osobitý talent, který nám ukazuje, že horor nemá nějakou jednu univerzální podobu, ale naopak může být prostorem pro autorskou realizaci. (28.07.2019)

Sophomore slump se nekoná, Ari Aster svým druhým celovečerním filmem potvrzuje, že výraznější režijní objev tu - alespoň na poli temných žánrů - v posledních letech nebyl. Midsommar je jedinečný atmosférou, nádherný svým vizuálním ztvárněním a drásavý hereckým pojetím traumatu,se kterým se vyrovnává hlavní hrdinka. A především je to tedy silný, ale fakt hodně silný bizár. Spíš než druhé Hereditary se v tomto případě opravdu koná jakási zvrácená prosluněná pohádka, "Čaroděj ze země Oz" pro perverzáky, jak to sám Aster v jednom rozhovoru nazval. Proč tedy (zatím) jen 4*? Po zkušenostech z Asterova prvního filmu jsem asi čekal nějaké zásadnější dějové překvapení a ostřeji hororovější koncovku. Midsommar zvládne překvapovat různými dílčími momenty (hodně si jich ovšem vyplácal v traileru), v celku se ale ubírá zhruba očekávatelným směrem. A finále rozhodně JE šílené, ale opět - spíš bizarním než hororovým způsobem. Přes to bych se přenesl, zásadní rozdíl oproti Hereditary pro mě ovšem je, že tentokrát jsem se, alespoň při první projekci, nedokázal do postavy Dani vcítit tak, abych zcela chápal její závěrečné rozpoložení. K vyznění Midsommaru je naprosto klíčové, aby v divákovi vztah mezi Dani a Christianem rezonoval. A já byl prostě spíš okouzlen pohanským bizárem okolo, než abych si s postavami prožíval tu partnerskou krizi. Takže doufám, že chystaná o půlhodinu prodloužená verze bude mít navíc ani ne tolik gore, sexu a hnusu, jako spíš víc podhoubí právě toho ústředního vztahu. Pak by to pro mě mohlo fungovat stoprocentně. (25.07.2019)