Trenérova dcera

Dalo by se říci, že Lukasz Grzegorzek je zahajovací režisér, protože stejně jako dva roky zpátky otvíral jeho debut festival 3 Kino i jeho druhý film se stal letošním zahajovákem 3Kina. Jsem velice rád, že Lukasz si čte moje komentáře a poučil se z mé výtky, že do filmu neuměl dát odlehčený prvek. V Trenérově dceři, totiž nejeden dialog nebo scéna vedou k úsměvu na tváři. Kolega Rimsy tady napsal velmi dobrý komentář na který navážu, protože ja to tenisový prostředí nevnímal jako zhoubný vliv na rodinné či generační ztahy. Tohle celý bylo zakomponovaný v postavě otce, jeho vnitřní osamělosti a až nezdravé fixaci na vlastní dceru v ekteré hledal sebe, své ambice a především kompenzaci své osamělosti, to vše pak působilo jako rozbuška k mnoha emotivním momentům. Rozhodně však nemůžu říct, že by Maciej byl zlý, naopak pral se s tím vším jak jen mohl. Vnitřně silný film a zřetelný Lukaszův filmařský posun. (03.11.2018)

Grzegorzek zjevně rozumí tenisovému prostředí, ostatně sám neměl k dráze profi sportovce daleko. Přednáší tak pohled na klasický vztah náročného a výsledky posedlého otce a jeho dcery, která zde není zdaleka tak buřičská, jak je v podobných filmech zvykem. I jí však časem musí dojít, že takhle se nedá žít a že přehnaná péče o dceřinu kariéru odkrývá spíše otcovy vlastní nejistoty a problémy. Koláže se sportovními výjevy s na pozadí znějícím Paganinim pak příjemně ozvláštňují jinak minimalistický výkres titulních postav, střet generací, pohlaví a pohledů na svět. V důsledku podařené dílo o zhoubném vlivu profesionálního sportu na rodinné vztahy a život obecně. (25.10.2018)