Zabíjení

Zabíjanie alebo Keď samuraj onanuje. Už bolo načase strhnúť filmom oslavno-patetický symbol cti a uctievania kódexu. Dej sa odohráva na usadlosti v horách.  Uviaznu v nej na čas dvaja opustení samuraji. Jeden z nich učí mladého syna bojovému umeniu, druhý túži po vysokých métach. Prvý miluje farmárovu dcéru, no nie je schopný vyznať jej city. Tak si aspoň pred jej domom pravidelne mastí žolina. Druhý je odhodlaný splniť sen o veľkej samurajskej misii aj cez mŕtvoly, aj cez popretie sna. Film ukazuje, že hrdinovia s mečom boli bez zabíjania takmer ničím. A pokiaľ stratili pochybnú oddanosť mocným, často sa z nich stávali vrahovia a lúpežníci. Alebo jurodivé sociopatické postavy, ktorých jediným morálnym cieľom bolo nájsť do partie bojaschopného parťáka, nech bol odkiaľkoľvek.  Príbeh ale nie je len zhadzovačne jednostranný.  Možný Spoiler! : Krásne tajuplný záver totiž ukazuje, že ak sa samuraj upne na jednoduchú duchovnú blbinku v štýle básne haiku, tak si ju silou vôle  azda aj splní. Tu demonštrované na stotožnení sa s lienkou lezúcu neustále nahor. Otázne ostáva, či takéto nadšenecké prijatie "duchaplných prírodných odkazov" je aj k niečomu dobré.". Potenciálna partnerka totiž ostáva zúfalá, ponížená a sama. (07.08.2021)

Typický Cukamotov štýl roztraseného detailu, tentoraz na historický spôsob. Prostredie využité na maximum. Súboje šťavnaté - len zase raz zamrzí, že ich je tak málo. Jediný problém, ktorý Cukamoto vždy mal, bolo vykreslenie vzťahu medzi postavami. Tu síce na akejsi úrovni vzťah medzi samurajom čo ešte nikdy nezabil, a prostou dedinčankou ako tak funguje. Ale finálny stret dvoch samurajov mi prišiel trochu prázdny. Čo bol možno Cukamotov účel. Veď na konci plače dedinčanka práve preto, že sa z jej milého stal niekto úplne iný. A že sa tejto zmene snažil samuraj úpenlivo vyhnúť. Významovo bohaté a vo svojej krátkosti aj zábavné. Minimálne to dáva zaujímavý pohľad do kontextu žánru filmu o samurajoch. Invenčné, krvavé a iné. Nie dokonalé ale pre mňa po všetkých stránkach (až na tie postavy) aj funkčné. (13.08.2020)

Zabití. Extrémně sugestivní, experimentální. Místy až neprofesionálně působící ruční kamera podtrhuje celkový dojem. Otázkou je, nakolik je film dobrý. Pokud ho mám hodnotit subjektivníma nejaponskýma očima, pak si myslím, že je velmi realistický, tudíž i dobrý. Nemusí se to ale každému líbit a ani já si nejsem jistý. ■ Dívám se na osobnost režiséra a zjišťuji, že divoká kamera, experimentování a underground jsou pro něj typické. Pokud jsem měl neurčitý pocit, že mi jeho práce připomíná některé starší experimentální české filmy, pak to taky nebylo zcela mimo. (30.10.2019)

Dekonstrukce samurajského kultu až na samotnou dřeň, na kterou paradoxně žádný jiný filmař v Japonsku nikdy dříve nedosáhl. Veškeré relativizační samurajské filmy 60. let od Kobajašiho přes Gošu po Okamota se vždy zabývaly korozí samurajské oddanosti, cti a ideálů i statusu celého stavu. Jenže příznačně pro to, do jaké míry je ikona samuraje vrostlá do nitra japonské společnosti, se nikdo nepustil do samotné podstaty samurajské kasty, která spočívá v zabíjení. Jak napovídá název Cukamotova filmu, právě na to se ale osobitý tvůrce zaměřil především - na výchovu k zabíjení a dehumanizaci celé jedné sociální vrstvy a přeneseně i celé společnosti, která byla touto kasou definována. Jako obvykle si Tsukamoto vystačí s hrstkou postav a minimem co do produkčního zázemí a rozpočtu, protože síla jeho vize spočívá v ohledávání ústřední teze a jejího ztvárňování v maximálně výmluvných výjevech s notnou dávkou symbolismu. Zatímco u Goša byli sice samurajové špinaví a otrhaní, pořád měli svou ctnost. Cukamotovi samurajové jsou nelítostná dravá zvěř, dehumanizovaní mistři smrti a zoufalí jedinci, ve kterých se svářejí nevybouřené nejnižší pudy s nelidskými společenskými ideály a hodnotami. Cukamoto navrací aktu usmrcení jeho rovinu absolutního přelomu - mezi bytím a nebytím, ideály a prázdnotou, nevinností a bolestí, ale i mezi žákem a mistrem. (28.07.2019)

Dobrý, ale ne dechberoucí... Velmi rozumná minutáž a dramaturgická sevřenost tomu dost pomáhá.. stejně jako nenápadný Ichikawův background... Kamera je místy úžasná, místy chaotická (na to jsme ale u Shinji tak nějak zvyklí ..a vlastně to vyžadujeme..) .. Myšlenkově je to ale uchopitelné už o poznání hůře.. Nejsem si úplně jistý co tím chtěl Tsukamoto říct.. jasně, je tam ústřední banalita o samurajích a zabíjení, ale ono se to celou dobu tváří, že by to chtělo říct snad i něco více.. jen nevím co..... Z mého pohledu to je ale mnohem silnější než předchozí Nobi.. (13.06.2020)