Zan
Killing
Zabíjanie
Obsahy(1)
Pozdní období Tokugawského šógunátu. Zatím stále ještě feudálním Japonskem, které brzy čeká radikální reformace, se potulují osamělí róninové. Z některých se stávají bandité, jiní doufají, že mohou být stále šógunovi k užitku. Stárnoucí rónin Sawamura nachází v malé vesnici mladého Tsuzukiho, který zde pomáhá farmářům sklízet rýži a zároveň je chrání. Společně se chtějí vydat do hlavního města, aby mohli opět sloužit své zemi. Od undergroundového experimentátora Tsukamota ale nečekejte klasické kostýmní drama. Příběh dvou mužů, kteří musí za každou cenu dostát válečnické cti, není samurajskou legendou, ale uhrančivým antiwesternem, ve kterém je hrdina jen ten, kdo zabíjí bez rozmýšlení. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (19)
Zabíjanie alebo Keď samuraj onanuje. Už bolo načase strhnúť filmom oslavno-patetický symbol cti a uctievania kódexu. Dej sa odohráva na usadlosti v horách. Uviaznu v nej na čas dvaja opustení samuraji. Jeden z nich učí mladého syna bojovému umeniu, druhý túži po vysokých métach. Prvý miluje farmárovu dcéru, no nie je schopný vyznať jej city. Tak si aspoň pred jej domom pravidelne mastí žolina. Druhý je odhodlaný splniť sen o veľkej samurajskej misii aj cez mŕtvoly, aj cez popretie sna. Film ukazuje, že hrdinovia s mečom boli bez zabíjania takmer ničím. A pokiaľ stratili pochybnú oddanosť mocným, často sa z nich stávali vrahovia a lúpežníci. Alebo jurodivé sociopatické postavy, ktorých jediným morálnym cieľom bolo nájsť do partie bojaschopného parťáka, nech bol odkiaľkoľvek. Príbeh ale nie je len zhadzovačne jednostranný. Možný Spoiler! : Krásne tajuplný záver totiž ukazuje, že ak sa samuraj upne na jednoduchú duchovnú blbinku v štýle básne haiku, tak si ju silou vôle azda aj splní. Tu demonštrované na stotožnení sa s lienkou lezúcu neustále nahor. Otázne ostáva, či takéto nadšenecké prijatie "duchaplných prírodných odkazov" je aj k niečomu dobré.". Potenciálna partnerka totiž ostáva zúfalá, ponížená a sama. ()
Ticho před bouří stavící na nevyřčeném mezi o sobě sama pochybujícími charaktery. Echt komorní (anti)samurajárna, která si vystačí s rozbahněnou půdou, mlžným lesem a pnutím mezi triem postav. Nebýt ve finální třetině místy bezmála až otravných "jakože artových" prvků, tak je to bez výtek. ()
Dekonstrukce samurajského kultu až na samotnou dřeň, na kterou paradoxně žádný jiný filmař v Japonsku nikdy dříve nedosáhl. Veškeré relativizační samurajské filmy 60. let od Kobajašiho přes Gošu po Okamota se vždy zabývaly korozí samurajské oddanosti, cti a ideálů i statusu celého stavu. Jenže příznačně pro to, do jaké míry je ikona samuraje vrostlá do nitra japonské společnosti, se nikdo nepustil do samotné podstaty samurajské kasty, která spočívá v zabíjení. Jak napovídá název Cukamotova filmu, právě na to se ale osobitý tvůrce zaměřil především - na výchovu k zabíjení a dehumanizaci celé jedné sociální vrstvy a přeneseně i celé společnosti, která byla touto kasou definována. Jako obvykle si Tsukamoto vystačí s hrstkou postav a minimem co do produkčního zázemí a rozpočtu, protože síla jeho vize spočívá v ohledávání ústřední teze a jejího ztvárňování v maximálně výmluvných výjevech s notnou dávkou symbolismu. Zatímco u Goša byli sice samurajové špinaví a otrhaní, pořád měli svou ctnost. Cukamotovi samurajové jsou nelítostná dravá zvěř, dehumanizovaní mistři smrti a zoufalí jedinci, ve kterých se svářejí nevybouřené nejnižší pudy s nelidskými společenskými ideály a hodnotami. Cukamoto navrací aktu usmrcení jeho rovinu absolutního přelomu - mezi bytím a nebytím, ideály a prázdnotou, nevinností a bolestí, ale i mezi žákem a mistrem. ()
Nėco jako Křižáček, jen trochu víc krve a industriální hudby. ()
Předně upozorňuji, že nejsem nějaký znalec nebo fanoušek samurajských filmů, tohle jsem si zkusil dát čistě jako festivalový experiment, jak se mi bude líbit něco mimo mé preferované žánry. A přiznávám, že tohle mě absolutně nezaujalo. Pokud se nějaký film odehrává 80 minut na jednom místě někde v lese a běhají tam chlapi s mečem, nedokážu to asi dost dobře docenit. Takže za mě absolutní nuda, která mě nebavila, a která pro mě byla spíše utrpení. Přišlo mi, že děj se nikam nevyvíjí, film je celou dobu o jednom a tom samém a i při téhle vstřícné stopáži jsem v polovině filmu začal v sále usínat. Přesvědčil jsem se, že chodit v rámci festivalu na filmy mimo mé preference není dobrý nápad a omlouvám se tomuto filmu, že to odnesl, ale fakt to pro mě bylo utrpení a nedokázal jsem asi dost dobře docenit celou tu tématiku. Každopádně za mě nejhorší celovečerní film košického Art Film Festu, který jsem tu viděl. Pokud jste fanoušci žánru, mé hodnocení ignorujte. [27. Art Film Fest Košice] ()
Zabití. Extrémně sugestivní, experimentální. Místy až neprofesionálně působící ruční kamera podtrhuje celkový dojem. Otázkou je, nakolik je film dobrý. Pokud ho mám hodnotit subjektivníma nejaponskýma očima, pak si myslím, že je velmi realistický, tudíž i dobrý. Nemusí se to ale každému líbit a ani já si nejsem jistý. ■ Dívám se na osobnost režiséra a zjišťuji, že divoká kamera, experimentování a underground jsou pro něj typické. Pokud jsem měl neurčitý pocit, že mi jeho práce připomíná některé starší experimentální české filmy, pak to taky nebylo zcela mimo. ()
Typický Cukamotov štýl roztraseného detailu, tentoraz na historický spôsob. Prostredie využité na maximum. Súboje šťavnaté - len zase raz zamrzí, že ich je tak málo. Jediný problém, ktorý Cukamoto vždy mal, bolo vykreslenie vzťahu medzi postavami. Tu síce na akejsi úrovni vzťah medzi samurajom čo ešte nikdy nezabil, a prostou dedinčankou ako tak funguje. Ale finálny stret dvoch samurajov mi prišiel trochu prázdny. Čo bol možno Cukamotov účel. Veď na konci plače dedinčanka práve preto, že sa z jej milého stal niekto úplne iný. A že sa tejto zmene snažil samuraj úpenlivo vyhnúť. Významovo bohaté a vo svojej krátkosti aj zábavné. Minimálne to dáva zaujímavý pohľad do kontextu žánru filmu o samurajoch. Invenčné, krvavé a iné. Nie dokonalé ale pre mňa po všetkých stránkach (až na tie postavy) aj funkčné. ()
Dobrý, ale ne dechberoucí... Velmi rozumná minutáž a dramaturgická sevřenost tomu dost pomáhá.. stejně jako nenápadný Ichikawův background... Kamera je místy úžasná, místy chaotická (na to jsme ale u Shinji tak nějak zvyklí ..a vlastně to vyžadujeme..) .. Myšlenkově je to ale uchopitelné už o poznání hůře.. Nejsem si úplně jistý co tím chtěl Tsukamoto říct.. jasně, je tam ústřední banalita o samurajích a zabíjení, ale ono se to celou dobu tváří, že by to chtělo říct snad i něco více.. jen nevím co..... Z mého pohledu to je ale mnohem silnější než předchozí Nobi.. ()
Chápu, co tím chtěl básník, hrající si na Kurosawu a Tarantina, říct. Ale fakt ne. I přes hodně dobrou a nadějnou první polovinu. Zabíjení je důkaz, že i když je něco ve sdělování svého poselství efektivní i efektní, může to být stejně hrozná sračka, která si hraje na art, ale trochu moc a hlavně neohrabaně tlačí na pilu. ()
Samurajské, japonské, tradiční, čest a uznání, zabíjení x uječené, roztřesené, smysl nedotažený. Nebyl to první samurajský ani japonský film co jsem viděla, ale moje hodnocení exponenciálně klesalo, zejména ve druhé polovině filmu. Tvůrci zřejmě chtěli uměleckým způsobem ukázat smysl zabíjení mezi samuraji. Rozklepaný obraz kamery byl doslova na pozvracení. Velké zklamání. ..myslím, že spousta lidí v sále usnula.. (KVIFF2019) ()
Tenhle film očekává podle mě až příliš trpělivosti od diváka na to, že ho střídavě pak šokuje brutálními oddělováními končetin a fontánami krve. Nenašel jsem v poetických scénách zdaleka tolik pokojnosti, abych je ocenil jako kontrastní, nebo abych se rozlítostnil nad tím, že tyto momenty světu samurajské krédo vezme. Sawamuru jsem jako postavu cenil na jakési symbolické rovině, jako jezdce apokalypsy, který do konfliktu a zmaru zatáhne všechny, okolo koho se ochomýtne. Že by ale v kombinaci s Tsuzukim byl bránou k hlubšímu prozkoumání bezectnosti a amorality zabíjení, které k samurajování patří, to mi nepřišlo. Tsuzukiho nemoc možná měla být fyzickým projevem jakési duševní paralýzy, učinila z něj však postavu nečinnou, což mělo za následek kompletní ztrátu morální nejasnosti, která mohla být výrazně silnějším motivem, než eventuální rozdělení na ty špatné a na ty ještě horší. Obzvláště mě to zamrzelo u bandy jeskynních roninů, kteří samozřejmě museli udělat to nejhorší, co byste od nich čekali. Konec snímku byl celkově extrémně slabý. Myslím si, že bych byl vyloženě nadšený, kdyby Sawamura, nacházeje vyčerpaného Tsuzukiho v lese, zabodnul zmíněného samuraje do prdele, a rozběhly se titulky. Místo toho se mezi oběma ještě odehraje rychlý duel, a film po jekotu ženské postavy skončí artovým blouděním po lese, za který by se měl stydět i béčkový horor. Není to nakonec tak, že by mě Zabíjení nudilo nebo něčím urazilo. Ale po filosofické stránce jsem tu nenašel nic objevného, po vyprávěcí rovině mi film nepřišel ničím výjimečný, a přesto se dusí v sevření nadměrné stylizace. ()
kviff54 Takto pri sobotnim dopoledni mi Zan opravdu sedl. Nejsem fanda shaky cam, ale v zelenem feudalnim japonsku vytvari zajimavy kontrast k tradicim. Je to fajn pohled na samurajske tema, ktere jsem mel vzdycky rad, a z kterym, kdyz tak nad tim premyslim, se opravdu pytel neroztrhl. Jen houst. ()
Samurajský film od Tsukamota je nepřekvapivě komorní, syrový a krvavý. A hlavně psychologicko-filosofující. Takže přesně to, co mám rád. Vlastně bych asi těžko hledal něco, co by mohlo být vzdálenější klasickým samurajským filmům. Tady noblesu rozhodně nehledejte. Z čehož také vyplývá, že to zcela jistě není film pro širokou většinu diváků, což ale platí o Tsukamotových filmech obecně. ()
Obohatil jsem svou japonštinu o "Kurawa nanda!?" - volný překlad Kurva proč? Film jednoznačně nejotravnější zvuk a pokud jste fandové shaky-cam, jasná volba. ()
Katana a opánky. A taky bahno, krev, les a spousta deště. Zan je samurajské drama o pár postavách, kde charaktery na pokyn režiséra, scénáristy a kameramana v jedné osobě během pár hodin ztratí příčetnost. (…) Film nad vodou drží hlavně kamera a reálie; těch pár záběrů na siluety postav v kontrastu měnící se světlosti lesa je impozantních. Obávám se ale, že nedivácká Sonatine (1993) udělá žánru (anti)hrdinských dekonstrukcí mnohem větší službu. Zan chce až příliš moc a příliš rychle. ()
Úpadek samurajské třídy v osobité režii Shinya Tsukamota! Na tohle komorní drama jsem se dlouho těšil a Shinya nezklamal, dokázal z minima využít maximum. Není to na plnou palbu, ale vzhledem ke zdejšímu hodnocení jednu hvězdu přihazuji. ()
Zabíjení jako čest a ctnost. Chmurné souboje otrhanců v blátě. (70%) ()
MFF KV 2019: Tohle je přesně ten film, který už nepotřebuji vidět znovu. Tři postavy, jedna vesnice, jeden les a spousta násilí zabraného na kameru. Čekala jsem něco jiného, a proto jsem byla celkem zklamaná. Přesto bych na filmu ocenila výkon Sosuke Ikemacua a myšlenku, že trénink s mečem a opravdový boj tváří v tvář smrti jsou dvě odlišné věci. ()
Tak, člověka to nenechá bez snahy o interpretaci. S ohledem na známější produkci se mi připoměly dvě fráze- "velká tučná zabíjačka" a "japonci jsou krutá rasa". ()