poster

Ema (festivalový název)

  • Chile

    Ema

  • anglický

    Ema

Drama

Chile, 2019, 102 min

Režie:

Pablo Larraín

Hudba:

Nicolas Jaar

Producenti:

Juan de Dios Larraín

Scénografie:

Estefania Larrain, Tatiana Maulen (set dekoratér)
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • angel74
    ****

    Mám ráda filmy, jejichž důležitou součástí je hudba, takže tohle krapet ulítlé drama v rytmu reggaetonu mě prostě nemohlo nechat chladnou. Hlavní hrdinka mi sice svým chováním k srdci nějak extra nepřirostla, byla však přinejmenším stejně divoká jako hudební žánr, který vyznávala, a tak jsem se jejím prostřednictvím ochotně nechala unášet na vlnách tance a svobodomyslného životního stylu. Kromě Emy, kterou více než přesvědčivě ztělesnila nadějná Mariana Di Girolamo, mě herecky velmi zaujal Gael García Bernal. Asi zatím nejvíc od jeho parádního debutu v Amores perros. Když k tomu všemu připočtu téměř dokonalé vizuální zpracování příběhu společně s dost překvapivým rozuzlením, tak je jasné, že nebudu snímek hanět, ale jen a jen chválit. Po dlouhé době jsem vyrazila do kina a musím podotknout, že to stálo za to. Emě totiž stříbrné plátno opravdu sluší. Viděno v rámci unikátní přehlídky Tady Vary v DK Střelnice Rumburk. (80%)(7.7.2020)

  • thommas
    ****

    Zvláštní, zvláštní generace. Umění prosáklé do běžného života, partnerské hovory jako komorní inscenace plné teatrálních deklamací. Hlavní hrdinka je destruktivní síla pálící společenské konstrukty, kterým se ještě před chvílí chtěla podřídit tak moc, že si i neúspěšně hrála na rodinu. Z rozporu mezi svobodou a nezakořeněním její generace a touhou po čemsi pevnějším, co generace před ní zdánlivě mají, proudí její motivace bojovat za nové normy. Po většinu času jsem Emu a její konání nechápal, a to i přesto, že jejím motivacím vnitřně rozumím. O to větší rána pro diváka je, když její destruktivní činnost nakonec přinese konstruktivní mezigenerační řešení, ve kterém jsou všichni šťastní ― alespoň pro teď. Padouch nebo hrdina... Energický de-generační manifest v rytmu elektrizujícího soundtracku s perfektním vizuálem, který si mě nakonec celkem slušně ošlehl.(4.5.2020)

  • Matty
    ****

    Dívka, která si hrála s ohněm... v rytmu reggaetonu. Larraín si nikdy moc nezakládal na zápletkách. V Emě na příběh a vývoj víceméně rezignoval. Ani Ema nežije pro velké příběhy, ale pro přítomný okamžik. Následky ji nezajímají. Může se stát cokoliv, nemusí se stát nic. Ve skutečnosti se skoro všechno podstatné odehraje až v parodicky přestřeleném melodramatickém závěru, který zejména naplňuje naši potřebu uspokojivého konce (spíše než aby dával smysl v kontextu předchozích minut a vykreslení postav). S tím, jak se osamostatňuje od partnera, začíná hrdinka žít tak, jak je film vyprávěn – zcela svobodně a podle vlastních pravidel. Raději než slovy, která v sobě mají zvláštní divadelní umělost (podtrženou frontálním snímáním dialogů), komunikuje svým tělem. Když tančí, když se s někým miluje, když chodí z místa na místo a kamera ji všude následuje... Larraín nám pomocí různých rytmů, pohybů a barevných kontrastů umožňuje se na ni napojit, zažívat společně s ní slast z emancipace i obavy z rodičovství. Zároveň její mnohdy zvláštní a nesnesitelné chování neomlouvá ani ji za něj netrestá. Dopřává ji stejnou volnost jako divákovi, kterého nikam nevede a k ničemu nenavádí. Díky tomu jde o film, který vás buď strhne a uchvátí (můj případ), nebo vás bude neskutečně iritovat, protože si budete případat ztraceni. 80%(2.5.2020)

  • Fifer
    ****

    Hodně jsem se bál, že to bude jen další story o holce, která svoje trauma ze ztráty dítěte (dozvíme se to hned na začátku, tedy žádný spoiler) zahání sexem a tancem na parties. A ono to nakonec nabralo úplně jiný směr, ač souhlasím s Mattym, že to bylo přepálené a nelogické, přesto vlastně lepší závěr, než kdyby to byla tradiční banalita s poselstvím "sex a večírky nenahradí rodinu".(7.7.2020)

  • bart_
    ****

    Vizuální delikatesa a zároveň obsesivní taneční oslava solárních systémů, kosmický hierarchie, červených trpaslíků, reggaetonu, ambientní hudby, bisexuality a queer tématiky obecně, pyromanie žigulíků, choreografických orgií, a ženský emancipace kontra Oidipovský komplex jak vyšitej - co si může ve vlhkým snu o chilský artovce cinefil přát víc?¿! [#TADYVARY](7.7.2020)