The Haunting - Záhadné sídlo Bly

Chtělo by se říct, že druhá série The Haunting se má ke své první stejně, jako druhá série True Detective, i když jde samozřejmě o nebetyčné zjednodušení. Je výrazně jiná, v tomto případně silně literární, což nejspíš souvisí i s tím, že coby volně adaptovaný vzor tentokrát posloužil Henry James. Stejně jako pro první sérii i zde po dlouhou dobu platí váhavé rozkročení mezi psychologickou sondu do utrápených duší domu a regulérní horor. The Haunting of Bly Manor jde ovšem ve svém žánrovém rozptylu ještě mnohem dál a nebojí se zastrčit své strašící horory často úplně do pozadí ve prospěch jiných, subtilnějších emocí. Nejde zdaleka o tak vděčnou a na první dobrou divácký ohromující záležitost, možná se na výsledném tvaru a lehké rozkolísanosti podepisuje fakt, že tentokrát si to Flanagan celé neodtočil sám. Obrazově jde ovšem stále o úchvatnou podívanou, v mlhách u jezera situované Bly je vizuálně vděčné a navíc zabydlené živoucími charaktery, s nimiž se do jeho hlubin rádi propadáme hlouběji a hlouběji. Zmíněná literárnost se podepisuje hlavně na občas kostrbatých dialozích a především na zpočátku ne úplně elegantní vyprávěcí struktuře - zatímco v Hill House jsme se bezprecedentně neustále pohybovali mezi minulostí a přítomností bez explicitních vazeb, Bly Manor je defacto devítidílnou retrospektivou, v rámci které jsou jednotlivé epizody časově "roztříštěné" mnohem logičtěji. Oltář mrtvých a Romance se starými róbami se vymykají, obě ale stylem vyprávění ještě zdůrazňují ono literární vedení příběhu. Jakkoli na mě zklamání nezaútočilo ani jednou, do sedmého dílu jsem si sám pro sebe identifikoval tolik nedostatků, že bych se neodvážil stavět Bly na úroveň jeho předchůdce. Závěrečné dvě epizody ovšem natolik jdou proti očekávání hororových fandů a vydávají se trochu jiným směrem, že si tam tím plným hodnocením stejně přisadím. Nehledě na to, že mě ten závěr docela rozložil. 90 % (21.10.2020)

Na horory normálně vůbec nekoukám, ale tohle je spíše romantická vztahovka s duchy, kde občas vyskočí bubák :) a není to žádný krvák. Hlavní je psychologie postav, každá dostane velký prostor a my chápeme důvody jejího jednání a známe pozadí jejího příběhu. Tedy i gradace zápletky je tomu podřízena. To znamená, že napínavý děj někdy utne příběh vedlejší postavy (Henry, Viola) nebo dlouhý monolog (Jamie). Potom má seriál svá slabší hluchá místa, kde se děj zastaví a může chvilku nudit. Nakonec ale funguje skvěle a je to především krásně vyprávěný příběh, na jehož konci je vždy jen další začátek... (22.11.2020)

Chtěla jsem se bát a být posrána až za ušima stejně jako u první serie. No strašení se moc nedělo, bylo tam, ale spíš jen tak aby se neřeklo. Ale celá serie si s námi hraje jako kotě s klubíčkem, jen proto, aby nám na závěr naservírovala emotivní rozuzlení. Za mě osobně asi i lepší než řada první... (15.10.2020)

// Tak jo, na začátku jsem trochu váhal, kolem třetí epizody se to ale konečně rozjelo a jakmile došlo na pátou a šestou, už jsem se regulérně topil v jezírku. Flanaganovi sázka na staré tváře v kombinaci s několika novými vyšla na jedničku a musím říct, že to obsazení bylo až na děti parádní. Dokud hrály sebe, tak to ještě jakž takž šlo, jakmile se ale přepnuly - no, zkrátka narazily na své limity. Což ale nic nemění na tom, že se Hauntingu opět povedlo proměnit obyčejný horor v něco daleko víc. Místo příběhu o rodině jsme tentokrát dostal příběh o lásce, a to hned v několika podobách a ze všech možných perspektiv, což mě na tom vlastně fascinovalo nejvíc. Režijně to bohužel nedosáhlo na level geniality předchozí série, ovšem emocema se to minimálně vyrovnalo, takže za mě jeden z nejlepších letošních počinů a už se moc těším, až si to někdy zase bingnu celé znova. P. S. Victoria Pedretti je zlatíčko. <3 8/10 (17.10.2020)

Perfectly splendid. Gotická duchařina jak má být; tedy stavící na postavách, psychologii, znepokojivé atmosféře a romanci. Je to spíše o posmutnělosti, následcích činů a melancholii než strašidelnosti. Což je podloženo skvělými výkony; a to především obou děcek. A pak je tu jeden perfektně využitý nápad, který v páté epizodě kvalitní standardní žánrovku posouvá do jiné (a výrazně lepší) roviny. Ano, (nejen) Neviňátka Jamesovu předlohu zadaptovala věrněji/lépe, ale tohle je natolik "volně na motivy", že to vlastně vůbec nevadí, jelikož je to dostatečně své a především natolik dobré, aby to obstálo samo za sebe. Není to lepší/horší "první" série, je to zcela jiné. Lze u toho dokonce hrát hru "najdi v mizanscéně skryté duchy". Navíc veškeré případné výtky přebíjí emocionálně působivý závěrečný čtyřicetiminutový epilog. (15.10.2020)