Noc smaragdového měsíce

Když budete ze smutku, beznaděje, deprese a prostě z každé špatné myšlenky koulet kuličku, za řadu let možná vytvarujete něco jako tenhle film. Zhmotnění výše uvedeného v naprosto syrovém podání, bez jediného zbytečného slova, marinované v alkoholu, potu a dýmu, kalené nekonečnou sněhovou vánící... Bez špetky soucitu s divákem. K pěti hvězdičkám schází jen nemnoho, vadil mi například ten polák předabovaný Mrkvičkou. (04.05.2017)

To je samá retrospektiva, běžte s tím někam. Pokud autor neumí vypovědět příběh souvisle, ať raději nepíše. Stejně je to depresivní film jak noha. A skoro pořád v jakési tmě. Prostě celý film nestojí za nic, i když výkon pana Brzobohatého je velmi dobrý. A ovšem pár válečných scén. Jen když sečtu tyto dvě položky, a přidám dobrou hudbu, tak to tu dvacítku udělá. (19.03.2017)

Komorní drama o opětovném setkání tří bratrů a rodinném odcizení je protkáno takovou dávkou depresivní atmosféry, že ta deprese a smutek z něj úplně nevyprchají ani během zpívání lidových písní v hospodě. Jednotlivým postavám z různých společenských pozic se dostalo na malém prostoru propracovaného vykreslení, režisér a scénárista si s jejich psychologií pěkně vyhráli i skrze pravidelné vzpomínkové výjevy. Nejvíc mě zaujal hlavní příběh vědce v podání Radka Brzobohatého, v práci vždy zapáleného pro svůj obor a v soukromí svádějícího svůj vnitřní boj s rostoucím nezájmem o rodinu. Pomalé tempo mi nepřekáželo a působivě ve mě umocňovalo pochmurnou náladu z celého snímku, stejně silně jako zasněžené prostředí kolem horské chaty. Václav Matějka (režisér výborného a nedoceněného psychologického filmu Nahota z roku 1970!) opětovně stvořil nenápadný malý klenot, který zdá se víc zaujal v zahraničí (viz. nominaci na MFF Berlinale) než u nás, o to větší překvapení jeho objev může přinést, byť k pomyslné dokonalosti Noci smaragdového měsíce tak jeden a půl schůdku schází... 75% (03.01.2021)

Každý z nich si šel v mládí svou cestou, porozumění jim bylo cizí, až nyní se osud tří bratrů naplnil a oni se setkávají u matčina hrobu. Dramaticky pojednávající snímek, který bohužel ztrácí na autentickém pohledu díky nedotaženému námětu, kdy se příběh s prázdými a nic neříkajícími obrazy neskutečně táhne. 40% (30.01.2014)

Československé filmové psychologické drama natočené podle povídky J. Křenka vyprávějící o setkání třech bratrů po letech na pohřbu jejich matky. Teprve při této smutné příležitosti v rodné vesnické chalupě si mohou bratři vyjasnit své postoje a odhodit vzájemnou letitou zášť. Do hlavní role byl obsazen R. Brzobohatý jako Jan Kysučan, nejstarší z bratrů, který v mládí opustil rodnou ves, aby mohl vystudovat a později byl jmenován ředitelem biofyzikálního ústavu. Jeho soukromý život však není tak úspěšný, neboť ho z důvodu vysoké pracovní vytíženosti a nezájmu o rodinu opustila manželka M. Dvorská a posléze i syn P. Kříž. Prostředního bratra Cyrila, jenž se živí jako řidič autobusu, ztvárnil polský herec J. Trela a nejmladšího Vojtěcha, odpykávajícího si svůj trest ve vězení, zahrál P. Višňovský. Cyrilovu manželku, zoufalou, že nemůže mít dítě, představovala rodačka ze Sofije B. Turzonovová, avšak kromě jedné hysterické scény toho ve filmu V. Matějky mnoho nepředvedla. Snímek je natáčen v pomalém tempu, které je ještě zpomalováno četnými retrospektivami, v nichž hlavní postava vzpomíná na zlomové okamžiky svého života (odjezd na studia, smrt otce či rozpad rodiny). Film postrádá potřebné napětí a může proto pro někoho působit až nudně. Jedna z mála scén, kdy může divák překvapením zvednout obočí, se odehrává, když za Janem do jeho rodné chalupy přijede jeho družka M. Vašáryová a brzy po svém příjezdu začne svádět Janova bratra Vojtu. V menších rolích venkovanů, živících se kopáním hrobů, se objevili P. Nový a R. Hrušínský ml. Tito místní drsňáci nejdříve veřejně odmítli vykopat hrob pro matku Kysučanovou (V. Kubánková), a poté byli velmi překvapeni a dotčeni, že hrob vykopali bratři sami. V dávných vzpomínkách představovala Janovu mladou matku Z. Adamovská a jeho samého jako mladíka V. Kopta. Ponurost a jakousi snovou lyričnost snímku výrazně podbarvuje velmi zajímavá hudba J. Svobody. Nepříliš výrazné Matějkovo drama nakonec končí pro hlavní postavu dobře, neboť si uvědomil své chyby, po letech odcizení se svými bratry si vzájemně vyjasnili své názory a současně navázal kontakt se svou manželkou a synem, kteří se na pohřbu nečekaně objevili. (13.11.2018)