Režie:
Václav MatějkaScénář:
Drahoslav MakovičkaKamera:
František UldrichHudba:
Petr HapkaHrají:
Jiřina Šejbalová, Alena Vránová, Marie Rosůlková, Dana Medřická, Josef Větrovec, Jaroslav Satoranský, Karel Vochoč, Zdena Hadrbolcová, Věra Galatíková (více)Obsahy(1)
Jiřina Šejbalová ztvárnila ctihodnou dámu, která po mnoha desetiletích strávených v Německu přijede do Prahy, aby se tam setkala se svými příbuznými i známými. Dovídá se nelichotivé informace o chování svého muže za německé okupace, postihnou ji zdravotní potíže, ale ani dcera nemá zájem matce pomáhat... Ve filmu měla zazářit právě Šejbalová, avšak vinou schematického, neživotného příběhu i dramaticky ploché realizace zůstává její výkon matný. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
...nebo-li sólo pro Jiřinu Šejbalovou. Sekundovali naši přední herci v čele s Danou Medřickou, Josefem Větrovcem, Věrou Galatíkovou nebo Marií Rosůlkovou. Právě tito herci se příliš nehodili do velkolepých dekorací moderních bytů a barů, které by v té době u nás asi těžko pohledal. To, že byl tento film nasnímán na velmi kvalitní širokoúhlý barevný materiál, svědčí o vysoko mířících ambicích režiséra a produkčního. Díky širokoúhlému materiálu, moderním dekoracím a zahraničním exteriérům působil film zdánlivě jako snímek moderní západní produkce. V titulkách byl dokonce uveden vedoucí výroby jako "produkce", což také nebylo pro české filmy té doby obvyklé. Že by příprava pro export? Nicméně slibný námět nebyl proměněn v pětihvězdičkový film. Všichni vynikající herci v čele s Jiřinou Šejbalovou neměli co hrát a odříkávali nevěrodné dialogy. Film je celkově velmi povrchní a schématický. Velká škoda vyplýtvaného námětu podle románu Valji Stýblové. ()
Dělají-li dva totéž, není to totéž; praví to alespoň starobyla antická maxima. Zdá se, že to platí i pro tento film, jehož režisér Václav Matějka se v osmdesátých letech "proslavil" filmy, které jakoby předjímaly filmový polistopadový umělecký úhor. Z poměrně kvalitní a inspirativní prózy Valji Stýblové vznikl prvoplánově propagandistický film poslední fáze agresívního období "tvrdé" normalizace. Obligátní traktát o tom, jak je to krásné, vnímáme-li svět černobíle, o panensky čistých občanech rajského komunistického Československa a jejich hanbou a špínou pokrytých oponentech, tu pojednává stylem vztažitelným a srovnatelným s obdobnými výtvory Karla Steklého HROCH) přináš očekávatelný prvoplánový děk Bylo zřejmé, že scénárista neměl o čem psáf, režisér co režírovat a herci zase co a hlavně koho hrát ; nemilosrdná americká zvyklost byla na naší půdě přetavena do budovatelského tyglíku bez chuti, barvy i zápachu. Divák i postavy díla se přesvědčily, že poctivá filmová práce je nenahraditelná. A že mrhat i šetřit filmovým materiálem nemusí za všech okolností znamenat kvalitu. V tomto případě jde o poznání zvláště nepříjemné a politováníhodné. ()
Skvělá národní umělkyně paní Šejbalová. Důstojné rozloučení velké herečky, i když, mohlo jí být dáno více prostoru! ()
Myšlenku jsem pochopil, ale bylo to takové těžkopádné a ne moc dobře stravitelné. Nepomohla tomu ani nasazená celá plejáda tehdy oblíbených herců. Snad to měla být jakási pocta paní Šejbalové, nevím. Co mne zaujalo byl fakt, že se film musel evidentně natáčet i v NSR a to už u nás Husák začal normalizovat vše, co bylo nenormalizované. Také mi neuniklo, že taxikář Satoranský nechal stařenku pomalu vylézt z Volhy samotnou zatímco jí na Ruzyni vyndaval u odletové haly zavazadla z kufru. Oproti tomu německý taxikář už v NSR paní Šejbalové nejprve otevřel galantně dveře a pak šel pro zavazadla... Tenhle film stačí vidět jen jednou. * * * ()
Škoda herců a peněz. 1) Ideové zadání je jasné: i když si v západním Německu nežijí špatně, dobré mezilidské vztahy jsou jinde. Češi jsou hrdý národ, který spokojeně buduje socialismus. Pomstu nechtějí, ale nezapomínají. 2) Přesný koment: Bart***. ()
Snímek se snaží odpovědět na otázku, jestli už jsme se vyrovnali z minulostí a jsme schopni odpustit. Ano je tam mnoho ,ale.... Chápu ty co za války někoho ztratili, tak těžko budou odpuštět, ale zase je třeba si uvědomit, to, že když si někdo vzal němce, ještě neznamená, že byl špatný. ()
Zvláštní, spíš špatný snímek... ()
"A co mě vlastně vyčítáte?... Co já s tím mám společnýho?... Já jsem přeci nikdy nikomu neublížila…" Kdyby film s podobným námětem nevznikl v době, v jaké vznikl, tj. za hluboké normalizace, a kdyby neměl tak scématický scénář (viz zejména zcela nevysvětlitelný a dosti nepochypitelný přístup dcery k vlastní matce v závěru) mohl z toho vzniknout zajímavý film. Téma vypořádání se z vlastní minulostí za 2. světové války je zde zvelku obstojně nakousnuto, ale to "jablko" chutná tak nějak divně. Ačkoliv se zdá, že postava JIřiny Šejbalové za to nemůže, že si vzala Němce, celý příběh se v závěru stočí někam úplně jinam, tj. k tématu vztahu matky a dcery. Přišlo mi, že autor scénáře jako by chtěl naznačit, že paní Hánova si svůj trpký osud v závěru, přeci jen něčím zasloužila...Ale to už se divák může spíše jen domýšlet, protože nešťastné paní Hánové je souzeno se svými českými příbuznými o dávné minulosti "nadosmrti mlčet." Nu což naplat, divák se musí spokojit s tím, co film i tak nabízí, tedy s poměrně působivým "sólem" pro Jiřínu Šejbalovou... Ale mohlo toho být mnohem více. ()
Solo a jakasi pocta pro Jirinu Sejbalovou. Tak to teda prislo mne. A ja si myslim, ze si to zaslouzila. Film je to natocenej pekne, jen je trosku predvidatelnej a takovej celkove posmutnelej. 3+ ()
Dramatický príbeh dámy , ktorá sa vrátila na mesta svojej mladosti. Krásna spomienka na famóznu herečku akou bola pani Jiřina Šhejbalová.... 65%.. ()
I dnes velice aktuální problém, jak se vyrovnat se svou minulostí nebo s minulostí svých předků. Vdova Hahnová se vrací do Čech, kde doufá najít své kořeny, ale zjišťuje, že všechno je jinak. S překvapením zjišťuje, že bývalá rodina o ni nestojí, ujímají se jí známí jejich dcery. Postupně se dozvídá, že jeden z jejích příbuzných byl na konci války zabit při partyzánské akci, zároveň je pro ni kruté zjištění, že její dcera, s níž žije v NSR, zřejmě udala hodného souseda gestapu. I po třiceti letech ji nevědomky provází temný stín minulosti a když zjistí, že je v Čechách odsuzována, vrací se do Ansbachu, kde přichází do prázdného bytu, neboť její dcera s manželem odjeli pracovat na filiálku do Brazílie... Profesionálně nejlepší scénou je ta postelová, kde Josef Větrovec hraje nádherně opilého, na rozdíl od mnohých se domnívám, že Šejbalová hrála skvěle, stejně tak i Dana Medřická, ostatní zůpstali ve svém průměru. ()
Depresivní a značně oploštělé kino. Kdyby ta dáma, jak se hezky česky řekne, seděla na pr...., tak by nemusela čelit více či méně oprávněným výpadům proti své, asi né úplně nevinné, osobě. Ale kdyby zase všechny ty dámy (a všichni ti pánové) seděly na svých zadcích, ubylo by jedno téma pro literaturu i film... A co ten otevřený konec? Jak si s tím vším paní Maruška poradila? Já bych plesala radostí, že mi proradná dcera zanechala obrovskou vilu, hodila bych se do gala, pozvala mužskou omladinu a zpívala si: "Nemám ráda černé pátky, nemám ráda splín, život máme stejně krátký, mele nás jak mlýn, nemám ráda smutné pátky, pověry jsou kroky zpátky, jsem raděj´ veselá, mně to nic nedělá, hej, HEJ! ()
Tohle nemohla zachránit ani paní Šejbalová, která to zahrála hezky, ale kterou nějak moc nemusím. Ploché vyprávění o ničem. O časech které už nikoho nezajímají a ženě která měla zůstat tam, kde byla. Postav jak na dvou orlojích a s nimi těžká nuda. Občas jsem netušil, kdo je kdo. Nevím zda nedat něco sám sobě a za to že jsem neusnul. Závěrem tohoto traktátu bych chtěl poděkovat tvůrcům za pár německých vět, ke kterým se neobtěžovali dát titulky. Idioti. ()
Šejbalka byla mou sousedkou, tu ženskou jsem miloval ()
Jiřina Šejbalová patří k českému národnímu pokladu. ()