Loro
Silvio et les autres
Oni a Silvio
Loro
Loro
Loro
Režie:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrají:
Toni Servillo, Elena Sofia Ricci, Riccardo Scamarcio, Kasia Smutniak, Ricky Memphis, Roberto De Francesco, Fabrizio Bentivoglio, Euridice Axen (více)Obsahy(1)
Jaká je největší lidská touha? Láska? Peníze? Sex? Neomezená moc? A je možné toho všeho dosáhnout a cestou neztratit vlastní tvář? Nejúspěšnější italský režisér současnosti Paolo Sorrentino (Velká nádhera, Mládí) se vrací do českých kin s velkolepým provokativním komediálním dramatem. Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo tentokrát v hlavní roli ztvárňuje Silvia Berlusconiho – notoricky známého miliardáře, skandalistu, mediálního magnáta a dlouholetého předsedu italské vlády, jenž se proslavil zejména svým excentrickým způsobem života a zhýralými večírky, které svět zná pod označením „bunga bunga". Film dává nahlédnout do soukromí této kontroverzní ústřední postavy a nabízí pohled na mrazivé a mnohdy groteskní situace, ať už se týkají podplácení soudců, nákupu nejlepších fotbalistů nebo svádění mladičkých modelek. Zabývá se také tím, jací lidé Berlusconiho a jemu podobné obklopují a jak funguje cynický mechanismus moci, založený na absolutní ztrátě hodnot, ponižování, egoismu a prospěchářství. (Aerofilms)
(více)Recenze (82)
David Attenborough v hraném filmu. ()
Jedna ovečka a spousta koz. Obsahově nevyužité, zbytečně dlouhé, dramaturgicky polofunkční (chabé propojení první a druhé poloviny). Lenivě spoléhající pouze na atraktivitu látky a prostředí, formální vytříbenost a Servillovu hereckou kreaci. Umělecká reflexe subjektu pouze náznaková, nekomplexní. ()
Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% ()
Pitva instapolitiky. Tento film nie je o skutočnom Silviovi, je skôr zrkadlom toho čo dnes vnímame ako politiku, či skôr čo nás politický marketing núti vnímať ako politiku. Predstavuje depolitizovanú politiku založenú na instagramovom image pre voliča (hence instapolitika) kde ako kandidátky do europarlamentu potrebujeme mladé kočky a kde inaugurácia premiéra má rovnako sexi estetiku a vyprázdnený obsah ako kurva ležiaca medzi automatickými kosačkami na trávu kosiacimi golfové hrisko. Divák sa nemení na follovera, pretože ten má len dve možnosti; buď podľahne a ako ovečka sa rozpleští na zemi a odvolí, alebo sa zdvihne a zavelí koniec prázdnin ako Stella pretože na smútku nevystaviaš nič ani súlož. Jej rozhovor so Silviom je vlastne nosná scéna filmu; ukazuje tristnú dieru medzi realitou a instapolitickým image, ktorý vás môže dostať do kolien len ak uveríte, že je reálny. 9/10 P.S. a vždy, keď si budete myslieť, že ste chytrejší ako oni, prehráte...a vy ste všade videli kozy a zadky, však ? ()
Skvěle blazeovaný Toni Servillo se role AB po italsku zhostil vynikajícím způsobem, což však nelze říct o režii. V Itálii se snímek promítal ve dvou částech po zhruba 100 minutách, u nás se uvádí zhuštěná 150minutová verze, která je ale překvapivě prázdná. /// Sorrentino se částečně vrací k fantastické úvodní scéně z Velké nádhery. Dokonalá těla se hýbou do rytmu hudby v obscénních kreacích, v mezičase souloží na pokojích či fascinovaně hledí na západ slunce v nehybné scéně, jako kdyby se staly výřezem z kýčovitého obrazu. Bohužel předlouhé scény nikam nevedou, po chvíli je vyloženě nudné vlnící se těla sledovat. Sorrentino dokáže zobrazit krásu a chatrnost tělesné schránky jako nikdo jiný, jenže tentokrát už jen opakuje již viděné a nepřináší nic nového. Žádná z postav není skutečnou postavou, jsou jenom neživotnými figuranty, kteří zaplňují prostor před kamerou. Ve filmu neexistují žádné alespoň trochu propracované vztahy mezi protagonisty kromě manželů. Některé postavy mají reálné předobrazy, jiné jsou zcela smyšlené. Problémem však je, že osoba, která nás zajímá nejvíce, se objeví na plátně až téměř po hodině. Excentrického zhýralce je tak pohříchu málo./// Chvíli se mluví o chtíči, pak se uplácejí senátoři. Chybí rozvíjení motivů, vztahující dialogy i gradace. Má byt „Loro“ (jak se film v originále jmenuje a znamená to „oni“, ale také „zlato“) politickým dramatem, které chce ukázat soukromý život zásadní postavy italských dějin? Má to být kritická sonda o střetu zájmu a sílícím populismu napříč planetou? Nebo jen bakchanáliemi, které začínají první lajnou v podvečer a končí unavenou souloží nad ránem?/// Ve scéně s krysou je cítit závan Sorrentinovy mocné dekadentní magie, která však už vyvanula. [Kino] ()
Paolo Sorrentino v satiře o Silviu Berlusconim rozjíždí velkou párty plnou sexu, koksu a obnažených ňader. Aby se pak tradičně umírnil a představil samotného nechvalně proslulého politika. I když v úvodních titulcích tvrdí, že to on není, ale vlastně tak trochu je. Abyste si film užili, nemusíte nutně znát všechny detaily italské politické scény. Satirický humor pobere každý (ne každému však sedne), a obzvláště český divák zcela jistě ocení paralely se současným českým politickým bizárem. Komu sedne Sorrentinovo filmové velebení italské smetánky, sedne mu i Oni a Silvio. Toni Servillo je v roli politického magnáta precizní a bravurně mu sekunduje především hysterický Riccardo Scamarcio. Dokážu si nicméně představit, že v prodloužené verzi by vše mohlo fungovat ještě o něco lépe. [TIFF18] ()
Koktavo vyrozpravane udalosti, ku ktorym som nemal dostatocny backup. Ale audiovizualne je to samozrejme uplna bomba. Verim, ze v plnej 200 minutovej podobe to musi byt o dost lepsie 7/10 ()
Příšerné jako sám hlavní hrdina v reálu! Nic proti P.S.! Ale o takových hovadech se filmy nemají točit, takoví mají skončit v propadlišti dějin!!! ()
5/10 Takto to dopadne, keď tvorca imituje sám seba. Všetko, čo fungovalo v podobne opulentnej Veľkej nádhere, je tu preexponované do takej miery, až je to neznesiteľné. Kamera je stále skvelá, soundtrack má svoje momenty a Servillo je fantastický, no všetky tie prehnané orgie, drogy, párty a najmä afektované postavy a ich krkolomné, papierom šuštiace, "literárne" dialógy javia znaky kreatívnej vyčerpanosť a sebavykrádania. ()
Artovy mainstream ako ho vie spravit len Sorrentino. Bravo. [13. MFF Cinematik 2018] ()
Nejde nemilovat film s tak neuvěřitelnou koncentrací krásných holek. Klidně jich tam mohlo být ještě víc - a současně by to mohlo být tak o hodinu kratší - a bylo by to svým způsobem dokonalé. Božský byl zcela jistě lepší - a vážnější - film, ale tento se mi asi soukromě líbil víc coby sled opulentně krásných záběrů. Paradoxně nejvíc mě to ale bavilo v první části, než na scénu nastoupil sám Berlusconi - snad protože mi postava Sergia, podivného chlapíka (v dokonalém hereckém ztvárnění Riccarda Scamarcia, mého italského oblíbence), který se Berlusconimu snaží vetřít do přízně, přišla možná zajímavější než samotný Berlusconi - ten mi zde v mnohém připomínal našeho Babiše - tomu často zmiňovanému přirovnání se člověk prostě nevyhne - tím, jak se zde jeví prázdný, dokonale přizpůsobivý, a vlastně zcela necharismatický a nezajímavý - v tomto ohledu za dva vrcholné momenty filmu považuji dialog se Stellou - 20 letou dívenkou, která jako jediná před Berlusconim neroztáhla poslušně nohy a naopak mu otevřeně řekla, jak je trapný - a potom scénu, v níž mu manželka Veronica oznamuje, že se s ním rozvádí a do očí mu metá zraňující invektivy, které v ní zrály dlouhá léta (naprosto mistrovsky napsané dialogy) - v těchto dvou momentech se naplno odhaluje, jak odpudivá figura ten člověk je, ačkoli dodnes z jakýchsi iracionálních důvodů celé řadě lidí - a nejenom v rodné Itálii - imponuje. Přijde mi hrozné, že dnešní doba takové lidi vynáší k moci, zatímco měli dávno sedět ve vězení. Výtečný film, který - kromě svých nesporných vizuálních kvalit - skýtá mnoho látky k přemýšlení. ()
Povrchné a dokonalé. Tá sviňa si takúto super párty ani nezaslúžila. Edit: Po druhom zhliadnutí znižujem na 4*. Toni Servillo nie je tak dobrý herec, ako si on a Sorrentino myslia. ()
Bohužiaľ - moje obavy sa naplnili. Jedna vec je nadchýnať sa nad tým, aký pestrofarebný, výrazný a rozpoznateľný, svojrázny a vyhranený štýl a rukopis autor za svoju kariéru nadobudol a druhá vec je priznať si, že neponúka nič nové, než práve len tento už dobre známy a do až vyumelkovanej podoby vyšperkovaný štýl. A nič iné. Tento "film" je po stránke dramatickej, naratívnej, štrukturálnej a emočnej prázdny. Mám pocit, že inak zručný a nápaditý režisér, ktorý stojí za jedným z najoriginálnejších a najlepších seriálov všetkých čias a ktorého dva filmy (This must be the place a Veľká nádhera) sú naozaj kvalitné a neprerečiem voči nim pol krivého slova, sa zacyklil, vykráda sám seba a dve a pol hodiny nám servíruje ligotavé, lesklé, voňavé - no prázdne bubliny. Pritom sa na žiadnu postavu emočne nenapojím, nič ma nedrží pri deji, nič ma nečaká za najbližším "príbehovým" rohom a po osemstej nahej modelke dokonca začínam pochybovať, či mám rád nahotu vo filme (pričom som bol až doteraz 30 rokov presvedčený, že to je na filmoch to najlepšie). Ak bol zámer autora ukázať, že všetkého veľa škodí a keď sa to preháňa s čímkoľvek, človeku sa to zunuje, podarilo sa mu to až na meta-úrovni: práve sa mi pán Sorentino a jeho štýl dokonale zunoval. ()
Vizuálna stránka ide opäť na maximum a ja musím priznať, že ma po tejto stránke Sorrentinov veľkolepý a pompézny štýl stále baví. No ako celok to už bohužiaľ začína byt príliš málo na celosvetovo uznávaného režiséra. Pretože od takých očakávam, že ich filmy nebudem vedieť vypratať z hlavy minimálne niekoľko dni. A Lora tam už nemám. Ak je dezert iba priemerný, nezachráni ho ani chutná čerešnička navrchu. *Videné na MFF Cinematik, 2018. ()
Viděl jsem directors cut, čekal jsem na něj dva roky. Ale protože nebudu rozepisovat jednotlivé díly, tak komplet hodnocení tady. Že to bude hodně dlouhé, to jsem i chtěl. Ale že to bude taková nuda bez děje, bez sexu a bez čehokoliv zajímavé, to jsem opravdu nečekal. První díl opanuje spíše Riccardo Scamarcio, sympaťák jehož role ve dvojce zcela vymizí. V druhém už hraje prim Toni, ale jak jsme u Paola zvyklí, je to spíš střih jednotlivých nápadů a kamerových obscénností (v pozitivním smyslu), než film který by dával patu a hlavu. Hudba a kamera jako vždy super, ale strávit tímhle tři hodiny už bych znovu nechtěl. Holky krásné, erotiky je víc v traileru než ve zbytku dohromady. ()
Trefné, přesné, výstižné. Komplexní satirický obraz současných mocipánů i (a zejména) těch kdo jim vládnout umožňují a kdo je volí, panoptikum ziskuchtivých kuplířů i přičinlivých objektů vášní, snažících se využít svojí sexualitu nevybíravě a s maximálním nasazením. Řada scén dokumentujících zdatného obchodního ducha, bodrou "lidovost", až patologicky nulovou sebereflexi i bezskrupulózní vypočítavost je nezapomenutelných ("obracení" senátorů, "prodej" bytu, setkání "u kaktusů"). Tento snímek skvěle charakterizuje nejen podobu současné italské politiky a Silvia Berlusconiho - jeho daleko obecnější platnost je očividná a já už jen čekal, kdy se Servillo na diváky obrátí a se svým neodolatelným úsměvem zvolá "Čau, lidi!" ()
Pustil jsem si to jako nějaký provinční film nevědom, že to natočil mistr Sorrentino a už na úvodní scénu fascinovanou obrazovkou jsem byl také fascinován zajímavým nápadem. Bylo to požitkářské, ale celkově to není tak soudržný příběh jako v jiných jeho filmech. Spíš o jednotlivostech. V první části je to přehlídka sladkého života a obrázek pokřivených charakterů, cynických týpků, kteří jsou Berlusconimu podobní, ale ne tak schopní, mejdanů s otrlými kráskami, striptýzu, kokainu a pokoutních obchodů s veřejnými zakázkami za sex, ochotných provinčních krásek a místních šíbrů propojených vidinou, jak se proderou výš, do centrály, do Říma, až k Němu. S příchodem Servilla vyjde slunce. V sedmdesáti je až dojemně směšný pěstitel dojmu „věčného mladíka“, který chce zpátky k moci. Pohodlné zahnívání se mu až fyzicky zajídá. Místy by filmu slušel spíše seriál. Jeho osamělost není největší objev kinematografie. ()
Vizuálně úchvatná sorrentinovka, casting musel být zábavný, lokace, výprava, humor, ironický výsměch městu i světu, absurdity všedního dne žraloků, kteří chtějí vládnout a malých rybek, které se k nim sbíhají jako piraně na kus živého. Více se mi líbila první část bez Silvia, vlastně bych se bez druhé poloviny obešla. Nesedl mi tak výrazný přechod do jiné, nudnější atmosféry, proměna filmu jistě byla zaměrná, osobně bych raději zůstala u nýmanda, který se tolik marně činil. ()
Už to prostě není, co to bývalo. Loro je naprosté plácání se ve zvolené formě. Vypadá to, jako když se Sorrentino snaží za pomoci naprosto stejných postupů natočit mix Božského a Velké nádhery, ale naprosto zásadním způsobem se mu to nedaří. Výsledkem je neskutečně úmorných 150 min, které ve své sebezahleděnosti navazují na Mládí a ukazují, jak vypadá tvorba filmaře, kterému jeho vlastní autorská forma vlezla na mozek. Sorrentino v podstatě točí všechny svoje filmy pořád stejným způsobem. Jeho přístup po celou dobu balancuje na hraně sebezničení kýčem, ale ještě donedávna dokázal sám sebe držet na uzdě. Kýč dokázal přetvořit v poetično a zvolenou formu podřídit filmu jako celku. Mládí a Loro podle všeho ukazují, že Sorrentino už překročil pomyslnou hranici příčetné filmařiny, a že se bude nadále stále hlouběji a hlouběji nořit do svého vlastního, kýčem přesyceného ega. 4/10 ()
Související novinky
TOP 2018 dle TOP uživatelů ČSFD.cz
Nejoblíbenější uživatelé ČSFD.cz tradičně sestavili trojku nej filmů a seriálů, uvedených do distribuce nebo na filmových festivalech v uplynulém roce. S pěti hlasy jednoznačně vyhrávají mezi filmy… (více)
V noci se mi zdál zase ten sen. Kalil jsem na jachtě kdesi uprostřed Karibiku s Escobarem, Belfortem, Berlusnocim, dokonce jsme tam měli najatýho Billa Gatese, aby nám otvíral dveře na hajzl a když kolem plul Dan Bilzerian, vysypal nám na palubu lodní kontejner plnej děvek, aby nám prej zpříjemnil večírek. To je celej Dan. Já si zrovna šlehl Pablův koks z prdele dvanáctiletý Hawaianky v latexu a šel se odreagovat ven házením balíčků stodolarovek po debilních delfínech. Kdo trefil hlavu, vyhrál blowjob od supermodelky dle vlastního výběru. Sázel jsem to do nich jak smyslů zbavenej a zrovna když jsem jednoho zmrda trefil, ozvala se rána jak z prdele a na hlavu se mi propadl kus stropu. Tuhle ubytovnu fakt nenávidím, každý probuzení je horší než to předchozí. Cigoš nademnou očividně opět mrdl s Arankou o koberec tak moc, až mi omítka napadala do držky. Kdyby mu ta kráva furt nečorovala fet a na svoji dávku si normálně vydělala prostitucí, nemusel by jí borec večer co večer dávat přes držku. To mi po rozlepení očí připomnělo hned můj první existenční problém – nejsem sjetej. A sjetej nejsem ze dvou důvodů; zaprvý piko zdražuje, navíc mi ho ten bývalej romskej trestanec dealuje se stále větším podílem mouky, takže kolikrát už se to nevyplatí ani šňupat a peču z toho chleba, a zadruhý jedinej můj stabilní příjem představují stravenky od babičky, ale ty už ani Dežo nebere, ten od letoška prodává jen za dluhopisy a bitcoiny. Chlast je sice pořád cenově dostupnější, ale někdy se člověk holt dostane do situace, kdy ani na něj nemá. Že jsem celkem v hajzlu jsem si uvědomil, když na mě loni v papírnictví zavolali bengáče, že tam olizuju lihovky. Naštěstí jsem od tý doby nabral značný zkušenosti a naučil se, jak efektivně diverzifikovat portfolio. Veškerý stravenky od báby každej metr směním s rákosníkem ve večerce za love a půlku investuju do stíracích losů a půlka padne na maty. Tahle radost mě čekala i dneska ráno. Od báby jsem dostal stravenky včera v noci, když jsem se k ní přes balkon vloupal a ukořistil i nějaký řetízky a bižutku, za který jsem v nonstop zastavárně dostal celý tři kila. Moje cesta k bohatství právě začíná. Absolvoval jsem pravidelnou ranní hygienu dopitím zvětralýho lahváče ze včerejška a jedním cigárem baleným z vajglů pod ubytovnou, abych mohl vyrazit do svý oblíbený herny na konci ulice, kde otvíraj v šest ráno. Nevyučená kadeřnice Jarka díky mýmu zoufalýmu bouchání na dveře otočila klíčkem už o půl šestý, protože nemá kde bydlet a už druhým rokem přespává tam. Zamířil jsem si to rovnou herního lunaparku vzadu. Ovoce tam pableskovalo napříč kutlochem a já cítil ve svých částečně srostlých zpřerážených kostech, že tentokrát to plato padne. A že tentokrát svůj výdělek důmyslně schovám do slipů, aby mě smažky před hernou zase neokradly a nezmrzačily. Nejdřív jsem tam hodil pětikilo a mátl tu mašinu trapnýma otočkama za dvě koruny. Když jsem ji totálně zmátl a celý pětikilo projel, strategicky jsem nasadil těžší kalibr a na další vhozenej litr zandal sázku 10+10. „Však já ty třešně do latě srovnám,“ sliboval jsem si, zatímco se částka na displeji neodvratitelně blížila nule a já se na kulatý židličce vožrale zavrávoral a jebnul sebou rovnou na pochcanou a pívem politou podlahu. Do píči, tohle byly jediný moje slušný hadry, ve kterých chodím na pracák a koncerty Ortelu. Tentokrát to sice nevyšlo, ale večer setřu losy a budu mít aspoň na lehký redvajtky a 20 deka gothaje, kterej na společný kuchyňce, až se tam nakumulujou všechny ty černý solviny z fabrik, sežeru na posezení bez rohlíku. Ať se zadáví závistí, nuly. Po následující měsíc, než bába zas vyfasuje stravenky a já jí je ukradnu, jsou mojí jedinou nadějí Zaplo a Zonky. Mikropůjčkou zaplácnu mikropůjčku a ještě mi zbydou love, abych jednou za měsíc mohl jít do knihovny na net a na uložtu si stáhnout nějakej ten filmek o brutálních boháčích, ke kterým se jednoho dne připojím. Mezitím budu trpělivě vyčkávat a letošní zimu přežiju tím, že budu zmrzlý vajgle z nádraží sušit na topení za rozehřátou bednou, kde mi ti džoukři jednou padnou. To je statistika, vole. Dno je ještě daleko. Za chvíli jsem u tebe, Berlusconi! () (méně) (více)