Volná noha

Zednikovič se Schmitzerem jsou celkem zábavná dvojka a ve filmu se najdou nejrůznější povedený, vtipný a originální scénky, ale jako celek mě tohle vyprávění o jednom muzikantovi, kterej je děsně nekomerční a free, moc nezaujalo. (25.08.2012)

Zapomenutý film o muzikantech na volné noze... Je to škoda, už jen kvůli představením Schmitzera a Zednikoviče pro cestující ve vlaku, kteří jezdili kolem domečku, ve kterém Ti dva hospodařili :-) (24.05.2005)

Několik věcí, kvůli kterým mám tenhle film velice ráda. Našlapaná jazzová muzika, kterou miluju. Neskutečné šaškárny v paternoster a podél projíždějících vlaků. Živelnost hlavního hrdiny. (27.11.2014)

Průměrně, i když trochu experimentálně, natočená sonda do reality konce 80tých let v ČSSR. Undergroundově pojatý život saxofonisty Emila a trumpetisty Bena a celkem odvážná režie, dodávají snímku určité, ale stále průměrné kvality. Chtějí dělat kvalitní hudbu podle sebe a rozhodně si do ničeho nenechají mluvit. Taková, řekl bych, revoluční atmosféra v postavě Bena, je skvělým předobrazem událostí listopadu 89. Film má skvělý divadelní humor, který dokáží oba hudebníci zahrát se stejným nadšením, jako jazz na svoje nástroje. (24.08.2012)

Mé první setkání s živlem Mariánem Zednikovičem. Výborný, sladkokyselý film z doby dávno minulé a hodně vzpomínané, už jsem chodil do školy. Některé jazzové party jsou přeci jen trochu přehnané, ale nenechte se odradit, odměnou vám budou proporce české Playmate Jany Švandové, humorné setkání s mladičkými Knopem, Bílou či Zavřelem, a hlavně výborný konec v domečku u trati na konci světa. (23.10.2011)

Volná noha není vůbec špatný film. Herecké výkony jsou většinou slušné, i když se v něm sem tam najdou i slabší pasáže, překvapí poměrně svižný střih a velmi slušná kamera (není ovšem divu, když za ní stál F. A. Brabec). Pokud jde o režii, neurazí ani nenadchne a je vlastně taková trochu "neviditelná". Samostatnou kapitolou je výtečná jazzová hudba, u níž ovšem neumím rozhodnout, do jaké míry je skutečně dílem Zdeňka Zdeňka a kolik je v nich naopak v titulcích filmu nepřiznaných skladeb Laczo Deciho, který byl v době natáčení filmu už dobrých pět let v emigraci a tudíž samozřejmě nemohl být nikde přímo zmíněn či připomenut. Jako jeho skladby ovšem ve filmu obsažená hudba opravdu zní... To nejpodstatnější je zde ovšem příběh, který tvoří v podstatě do děje filmu pospojované vtipné historky Laca Decziho. Ty jsou nepochybně z části vyfabulované a odpovídají poměrně přesně pábitelskému žánru, jemuž se Laco rád věnuje i dnes. Tvůrcům ovšem zjevně povídkový formát filmu nepřipadal dostatečně silný a tak se jej rozhodli "vyfutrovat" ještě čímsi "závažnějším". Přesně v duchu tehdejší uvolňující se perestrojkové situace se tudíž sem a tam, byť velmi opatrně, "tepají nešvary" tehdejší socialistické společnosti a kromě toho se vede poněkud absurdně vyostřený zápas mezi takřka undergroundově podaným "autentickým" a "pravdivým" jazzem a "ohavným" popem, podaným zde téměř jako jakési svrchované zlo... Tedy ne, že by to Laco tak nějak neprožíval, jenže pro něj to daleko spíš byl zápas mezi tím co komunistům nevonělo a tím co jim naopak vonělo velmi, než otázka žánru samotného. Vždyť Laco hrál nejen ve své Celule, ale i ve velmi konvenčním TOČRu. Samozřejmě šlo především o vztah k režimu a o to, jestli neohne hřbet právě před ním. To je sice hrozně hezké a bylo by fajn o tomhle zápase natočit film, ovšem musel by jej režírovat jiný režisér než komunistickému režimu vytrvale poklonkující Matula. Místo střetu tvůrčí svobody s totalitní mocí sledujeme pouze hru na zlý pop a hodný jazz a to celé bez toho, že by tyhle dvě soupeřící veličiny fungovaly právě jako metafora střetu svobody s totalitou... Kombinování lyrických, bezstarostných veselých historek s dramatickým střetem svobodného jazzu s úplatným popem také rozhodně nevedlo k jakékoli výraznější dramatické stavbě a režisér je prostě jen tak mechanicky řadí za sebe, Je proto asi škoda, že nezůstalo u těch "nic neřešících" vtipných historek které si prostě a jednoduše plynou aniž by něco vážně řešily. Naopak oním existenčne-exstenciálním rozměrem je film zbytečně zatěžkán, aniž by ovšem zároveň výrazně lépe držel pohromadě nebo někam gradoval... Celkový dojem: 70% (18.05.2015)

Úsměvná nostalgická vzpomínka na 80. léta. 1) Scénář napsal dobře známý cimrmanolog (Salón Cimrman) 59letý Jiří Šebánek. Pro nepříliš výrazného 46letého mistra sportu (pětiboj) Júlia Matulu to byla poslední režie. Hudbu nahrál tehdy čerstvý vítr v české jazzové hudbě - soubor Naima, jehož první desku z roku 1988 jsem opravdu rád poslouchal. Z hereckého obsazení mě zaujala 23letá Lucie Bílá, štěkli si i Pavel Anděl či Michaela Jílková. 2) Narážky na dobové reálie jsou jemné a opatrné s dvěma výjímkami. Jednou jsou povinné rekvalifikační zkoušky, jejichž úroveň a charakter dobře vystihuje reakce šéfové komise na otázku, jestli zná největšího světového jazzového trumpetistu: K čemu by mi to bylo? Znělka Hlasu Ameriky, která zazní při přelaďování rádia, pak jasně ilustruje dobu vzniku filmu. 3) Neumím rozpoznat, zdali touha po neomezovaném svobodném životě hlavního hrdiny Bena je osobnostní rys anebo výraz politického protestu doby. A tak se mi nejvíce do paměti vryly recese v paternosteru a potom u místní lokálky. (02.06.2011)

Komedie o dvou jazzových muzikantech, které výborně ztvárnili Marián Zednikovič a Jiří Schmitzer. Film obsahuje spoustu skvělých vtipných scének a hlavně je o muzice, o muzice a ještě jednou o muzice. Některé situace jsou opravdu hodně bláznivé a hravé. Úplně jsem rozumněl těm dvěma, o co jim v životě jde, srandu, kterou dělali, prostě ve všem jsem se dost viděl. Perfektní jazzovou hudbu složil skladatel Zdeněk Zdenek. Je obrovská škoda, že tento film úplně zapadnul a žádná televize ho nevysílá (snad jen kdysi běžel na CS filmu). Částečně za to může revoluce, kdy zapadlo více takových kvalitních filmů. Volná noha je toho jasným důkazem. Scénárista Jiří Šebánek se rolí trumpetisty, kterého hrál Marián Zednikovič nechal inspirovat kultovním jazzmanem Lacem Déczim. Příběh se odehrává v době normalizace a muzikanti na volné noze se moc policajtům, nebo výběrovým komisím nelíbily (pár scének stojí za to, hehe). No a abych nezapoměl, Jana Švandová opět rozhoupe dudy! (17.07.2012)

Tohle může tvůrce hodně mrzet, když jeho dílo zůstane prakticky nepovšimnuto a zapomenuto ne kvůli umělecké nedostatečnosti, ale protože jeho uvedení převálcuje doba. Stalo se to několika filmům, jejichž výroba začala v roce 1989 a do distribuce šly o rok později, jazzová komedie o jednom donkichotském bohémovi by si rozhodně zasloužila objevení a vzkříšení. (23.05.2021)

Film jsem konečně sehnal !!! Dělat divadlo pro lokálku či dokázat si dát nohu za hlavu :-) (09.08.2009)

Zapomenutá komedie o dvojici jazmanů co žijou na volné noze. Nejhezčí jsou ony scénky z nádražního domku pro cestující ve vlaku. To je taky důvod proč jsem si ten film sehnal, kdesi to bylo v úsměvech. Rovněž pěkný jsou blbosti co dělají v tom překlápěcím výtahu. Film který by si zasloužil uvedení v tv místo x krát reprízovaných jiných komedií. (18.01.2013)

Film, ktery ma nekolik solidnich pasazi, ktere skutecne pobavi. Vyborna je take dvojice Zednikovic-Schmitzer, neurazi ani naha Svandova:-). Na svou dobu celkem odvazny namet, na scenari se ale dalo jeste zapracovat. (13.01.2013)

" ..Tenhle strop neznám...".... ..volali jsem do všech nemocnic, ale nikde neleží, tak sme si říkali jestli nesedí... (03.12.2010)

Tenhle film vypráví o jedné zásadní věci, a to o tom, že na tomto světě má cenu jen jediné- kamarádství. Vše ostatní- ženský, prachy, majetek, jsou k ničemu a pomíjivé. Snímek je vtipný a svěží. Možná je Zedničkovič drobátko nesympatický hrdina, ale Schmitzer to bohatě vynahradí. Děj v podstatě o ničem, ale zaryje se pod kůži a ještě druhý den to v člověku doznívá...85% (14.07.2014)

Vydržte slabší úvod (asi půl hodiny) a film se vám odmění ve zbylé hodině: Nejen jedna hláška za druhou, ale i dobře vystavěný příběh až do poslední vteřiny. K tomu věci, které jinde moc neuvidíte (let Praha-Bratislava, divadlo u trati, prověřování muzikantů u "kulturní" komise, cikánské ležení hned u nového paneláku), starý Štercl a tehdy ještě vcelku neznámá Lucie Bílá. Oslava svobody, života, jazzu a muziky vůbec. A taky přátelství. (11.06.2011)

Jazz je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš... Spousta zajímavých momentů, mnoho vtipných míst, nespočet nečekaných herců (Lucka Bílá, Václav Knop, Jaroslav Štercl, Michaela Jílková, Pavel Anděl...) a jako bonus super konec. Fascinovala mě "půjčovna průmyslového zboží" i její využití. A taky Mirka Pleštilová, krásná jako vždy. (01.12.2014)

Příjemná komedie Júlia Matuly. Škoda, že už nic dalšího nenatočil. Hlavní hrdina stále bojuje na několika frontách. Především s Veřejnou bezpečností, jejíž příslušníci nemohou pochopit, že není nikde zaměstnán a živí se spotřebou. Dokonce příslušníci ani nemají žádné stížnosti od zaměstnavatele. No bodejť, když je na volné noze. V prvních deseti minutách filmu se to jen hemží příslušníky. Tady můžeme porovnat, jaké zásadní společenské změny u nás proběhly jen několik málo měsíců po dokončení filmu. Napřed všechno důsledně kontrolované a svázané nařízeními a za krátkou dobu v jiném extrému, kdy vše, co není zakázáno, je povoleno a bezmezná svoboda jednotlivce může dokonce ohrožovat svobodu celé společnosti. Další boj svádí hlavní hrdina s nabídkou dělat komerční muziku. Je to však skalní jazzman a opět odolá. Musí také překonat léčky vdavekchtivých žen ze svého okolí, což rovněž není jednoduché. Vzhledem k nabízenému „materiálu“ (Pleštilová, Bílá, Švandová) je těžko uvěřitelné, že odolal. Velký boj vede Zednikovič za získání vhodného místa pro život a svou tvorbu. Nakonec nalezne klid v zapomenutém drážním domku. Společně s kamarádem zde předvádějí žertovné kousky pro pobavení sebe i cestujících. Zednikovič neskazí žádnou legraci. Mimochodem bych rád věděl, čí to byla noha za jeho krkem v těch neckách. Jeho určitě ne. Za pozornost stojí jistě i výkon Jiřího Schmitzera, který nám předvádí, čeho všeho je schopen muž, aby získal ženu. Ve své poslední roli se zde objevil Jaroslav Štercl. Svůj názor vám sdělili hoši Gek a Čuk. (04.02.2012)

Smutný film, alespoň pro mě, bez východiska... To ani tak nebylo o svobodě a o jazzu, jako spíš o neschopnosti s tou svobodou nějak smysluplně naložit. (25.02.2012)

Tak tady se ten muzikantský život podařilo skvěle vystihnout - Matula udělal neskutečně skvělou tečku za svojí režijní filmografií. Marián Zednikovič v roli "svobodného" člověka, pro něhož je autenticita jeho hudby (vlastně smysl jeho života) naprosto zásadní. Jasně, pro okolí (příbuzné a dokonce i spoluhráče) až přílišný svéráz, šílenec, velké dítě. Ale bez takových lidí by nebylo té pravé "svobodné" muziky... A hlavně se u Volné nohy pobaví i ti, jimž je jazz či jakýkoli jiný nestředněproudý žánr cizí. Naprosto skvostné hlášky a situace a všudypřítomné nakažlivé zapálení pro věc hlavního hrdiny. Zasloužených 4,5* (25.01.2011)

Zábavný československý snímek, ve kterém se sešli Marián Zednikovič s Jiřím Schmitzerem, vypráví o volném životě dvou kamarádů milujících jazz a kteří ho také pravidelně chodí po večerech hrát do klubů. Mají naprostý smysl pro humor a dokáží toho smysluplně využít za každých okolností. Další zapomenutý snímek u kterého je to naprosto bez důvodu. Úplná komedie to sice není ale v jistém slova smyslu umí potěšit. Dnes je zajímavostí, že si tu zahrála i Lucie Bílá, která si vlastně střihla sama sebe a coby úřednice se tu mihne Michaela Jílková. Byť se v dějové zápletce jedná o starší muže, kteří by měli být ve svém věku přeci jen usedlejší, vyhnuli se tvůrci jakéhokoli moralizování, takže je snímek plný radosti a života. Nenudí, neurazí a je vcelku svěží. (24.04.2015)