Dobrá smrť
The Good Death
Obsahy(1)
Musela se dívat, jak její matka umírá na tehdy nediagnostikovatelnou svalovou dystrofii. I tělo dvaasedmdesátileté Janette ochabuje, nemoc rychle postupuje. Rozhodla se, že na rozdíl od matky ze světa odejde důstojně. Ovšem Velká Británie jí legální možnost „dobré smrti“ nenabízí. Pro eutanazii si musí dojet do Švýcarska. S vnitřním klidem organizuje svůj odchod, zatímco Janettini blízcí prožívají emocionální bouři – především její syn, který rovněž trpí dystrofií. Vztahové drama se stupňuje s blížící se smrtí. Režisér Tomáš Krupa využil k vyprávění stylizované prvky hraného filmu, které pocit autenticity ještě umocňují. (Falcon)
(více)Recenze (23)
Dokumentární portrét Angličanky, která hodlá podstoupit eutanazii. Dvaasedmdesátiletá Janet nechce čekat, až se její neblahý zdravotní stav, daný dědičnou svalovou dystrofií, zhorší natolik, že se stane zcela nesvéprávnou. Ztratila by schopnost učinit vlastní rozhodnutí, podepřené jasnými racionálními argumenty. Smrti se neděsí. Přijala ji stejně jako dříve svou nemoc a fakt, že život není fér a je třeba se s ním vypořádat dle svých momentálních možností (skutečnost, že všichni v její situaci nemají stejné možnosti a „dobrá“ smrt představuje svého druhu privilegium, film bohužel více nerozvádí, ale chápu, že by šlo o odbočení od směru, kterým je zaměřena jeho pozornost). Zatímco Janet odhodlaně a smířeně míří ke dni, kdy roztok pentobarbitalu ukončí její trápení, sledujeme paralelně příběh jejího syna, který trpí stejnou nemocí a očekává stejný osud.___Přes podobnosti zřetelné i ve způsobu snímání obou sociálních herců je ale synova linie nadějeplnější, neboť Simon se zapojuje do výzkumu, jenž by mohl vést k objevení léků pro zatím neléčitelnou nemoc. Působivé obrazové pojetí, využívání kontrastů a paralel, hrdinčin poetický mimoobrazový komentář nebo nenucené zapojování mizanscény k osvětlování Janetina předchozího života film udržuje na pomezí procedurálního dramatu a názorově otevřeného zamyšlení nad tím, jaké umírání je „přirozené“ (do filmu byly příznačně zařazeny dva náboženské výklady eutanazie – podle jednoho by měl o našem bytí a nebytí rozhodnout Bůh, podle druhého Bůh nechce, abychom trpěli, a je tudíž přijatelné, pokud se rozhodneme svůj život sami ukončit). Přes občasné zesílení melodramatické roviny užitím teskné hudby nebo estetizaci úkonů souvisejících s posledními věcmi člověka, se film neuchyluje k exploataci lidského neštěstí. Je natočen s obrovskou pokorou a pochopením jak pro ty, kdo se rozhodli odejít, tak pro ty, kdo zůstávají. 70% ()
O čom je Dobrá smrť a kam celý naratív smeruje je tak nejak jasné asi každému, kto sa na film chce vypraviť do kina. Tie klady vážne nie sú v prekvapeniach, ale skôr v samotných protagonistoch a ich pohľadu na vec, respektíve na život, pretože ako vieme, život je jeden z najťažsích...a vyzerá to tak, že aj smrť. Jadrom je samozrejme Janette a jej rozhodnutie absolvovať odchod zo sveta pomocou eutanázie, ale bez jej okolia, respektíve rodiny a zaujímavej, mimochodom veriacej vykonávateľky eutanázií niekde v Bazileji, by bol film iba polovičný. Prostredníctvom všetkých protagonistov tak dostávame hutný myšlienkový celok, kde ale nikto nikomu, vrátane režiséra smerom k divákom, nevtĺka žiadnu svoju pravdu do hlavy. ()
Eutanázia je témou, ktorej význam bude časom stúpať. Nielen v spojitosti so starnutím populácie, ale aj s rastom počtu chorôb, ktoré sa nedarí vyliečiť, ale darí sa pri nich udržať pacienta pri nejakej minimálnej forme života. Zatiaľ rozšíreniu eutanázie bránia kresťanské dogmy, ktoré mlčali a mlčia pri vojnách a popravách. Je absurdné keď psom dožičíme bezbolestný odchod zo sveta, u beštiálnych vrahov vymýšľame najprijateľnejší spôsob popravy a ľuďom, ktorí trpia nepredstaviteľnými bolesťami v terminálnom štádiu choroby poskytujeme iba idiotské odmietnutie buď od lekárov (možno vynájdu účinný liek; nemôžem vám zvýšiť dávku morfia, pretože by vás mohla otráviť) alebo od náboženských fanatičiek ako Matka Tereza (čím viac trpíš, tým ťa Ježiš viac miluje), ktoré si v prípade vlastného utrpenia pri zomieraní zvolili radšej švajčiarsku kliniku, než Ježišovu lásku. Film ma zaujal tým, že iba nazeral do procesu, nekomentoval, neburcoval, neodsudzoval, ani nepropagoval. O to väčší emočný účinok sa mu podarilo dosiahnuť. Eutanázia nebude pravdepodobne nikdy masovo rozšíreným spôsobom umierania. Väčšina ľudí skoná bez neznesiteľných bolestí. Možno ani nenastane doba, keď likvidácia starých ľudí bude ekonomickou nevyhnutnosťou, ako to bolo vo filme Balada o Narajame. V každom prípade jej hysterické odmietanie cirkevnými kruhmi naráža na pozoruhodný názor, že právo na voľbu času a spôsobu úmrtia by malo patriť medzi základné ľudské práva. ()
Velmi citlivě natočený dokument o něčem natolik kontroverzním, jako je pro většinu společnosti asistovaná sebevražda. Jistě, ve filmu je zmíněn i katolický pohled na věc: člověk má trpět tak dlouho, dokud Bůh neusoudí, že to už stačilo, a nepovolá ho k sobě. A nejspíš kvůli tomu se množství zemí, kde je legální eutanázie moc nezvyšuje. Bohužel jsem viděl jen o půl hodinu cenzurovanou verzi, což je o to víc na palici, že ČT byla jedním z koproducentů dokumentu. Ale před rokem jsem na film v kině nikde nenarazil. Takže další důkaz nezastupitelnosti kinodistribuce u nás? :-/ ()
Niet čo pozitívne hodnotiť. Možno len to, že to stvárnili formou diskusie, debaty, niekedy až filozofie, ktorá má však viesť len k jednému koncu. Kultúra smrti je podľa liberálov vlastne vrchol toho, čo ľudstvo zrejme vymyslelo. Zabíjať nenarodené životy a keď sa už cítiš nepotrebný, tak sa pokojne odprav sám. Nič menej humánne, hoci s nálepkou humánnosti, človek ešte nevymyslel ()
Trochu morbidní dokument. Měl jsem pocit, že se Janette chce rodina zbavit. Nejčastějšími projevy pokročilých stádií nevylečitelných onemocnění jsou bolesti, nevolnost a zvracení, zácpa, dušnost, slabost a vyčerpání, nespavost, úzkost, zmatenost, deprese a další psychické symptomy. Nic takového zde vidět nebylo. Film je to neobvyklý. pozitivní, přestože mluví o smrti. Léčivý, protože se člověk zastydí za vlastní bolestínství. Čistý, protože nesoudí. „Život není fér, tak proč bych zrovna já měla být zdravá? Matka proseděla třicet let v křesle, to já nechci,“ shrnuje, proč jedná s klinikou ve Švýcarsku, kde je asistovaná sebevražda legální.Na rozdíl od Anglie, kde na ni kvůli zamýšlené eutanazii poslali psychiatra. „Zavřeli by mě do blázince,“ bojí se – a při návštěvě již nemohoucího manžela v ústavu jí divák naprosto rozumí. Syn s neléčitelnou nemocí ještě bojuje, zkoumá ji ve vlastní laboratoři. Zdravá dcera by měla maminku ráda na své svatbě: „Jenže ještě nemá datum, kdežto já datum své smrti už ano. Nemohu pořád čekat, až se ona rozhoupe.“ Přípravy na poslední krok sleduje Dobrá smrt při vší neodvratnosti věcně, střízlivě, ztišeně, otevřeně a bez hysterie. Jak to sdělit malým dětem, komu předat dům, co ještě zařídit s přáteli. Třebaže vesměs prokazují vrcholné sebeovládání, všichni to nesou hůře než sama žena, která jim s usměvavou rozvahou opakuje: „Je to v pořádku, jsem klidná, jsem rozhodnutá.“ Jako v přímém přenosu Jestli se doposud jejím postojům někdo bránil, v Basileji dostane novou dávku argumentů v podobě vykonavatelky konečného aktu: věřící lékařky. Přiznání, že zvládá „jen dvě asistované sebevraždy týdně, protože se s tím taky musím vyrovnat“, navíc znásobí doktorčina zpověď o údělu vlastního otce, který do té doby přesvědčenou zachránkyni životů zviklal a převedl na druhou stranu barikády.Znovu platí, že se tu hovoří fakticky, rozumně, bez vydírání; v hraném snímku by se takové postavy blížily sci-fi, kdežto dokument naopak posilují. Jak strávit poslední den s vědomím, že příští nebude? Co si ještě říci s rodinou, než má žena vlastní rukou pod dohledem kamery otočit ventilem s vyžádaným bezbolestným věčným spánkem? Skoro jako v přímém přenosu, bez hodnotících znamének, morálních polemik či emočních výkřiků sleduje Dobrá smrt příběh jednoho odcházení. ()
Dobrá smrt zachycuje eutanázii nikoli jako kontroverzní společenské téma, ale jako takřka procedurálně pojaté vztahové drama. Zprostředkovaná linie situací souvisí s rozhodnutím protagonistky Janette – britky trpící dědičnou svalovou dystrofií – zorganizovat si svůj odchod ze světa tak, aby její rozhodnutí nic nezvrátilo. Má stanovený plán, který s naprostým vnitřním klidem plní, zatímco divák je konfrontován s rodinnými situacemi, z jejichž emočního přetlaku mu dochází dech. Poslední výlet do Švýcarska po boku potomků, z nichž jednoho v budoucnu podobné rozhodování pravděpodobně nemine, však přirozeně směřuje k osvobozujícímu naplnění smyslu spojení „eu-thanasis“. Snímek nejde cestou syrové observace, která by z vnějšího pohledu konstatovala tragickou situaci ženy vyrovnávající se s nutností odejít nikoliv v intimním prostředí svého domova, ale ve vzdálené instituci. Jeho forma neustále, i za cenu odstupu a návodné emocionální podpory, vyvažuje divákem vnášenou úzkost z neúprosného přibližování smrti. Možnost hlubší identifikace s protagonistkou a jejím odlišným vnímáním stále bližšího cíle vlastního konání tak otevírají harmonicky komponované a náladové širokoúhlé záběry, u nichž se ani nechce věřit, že pocházejí z fotoaparátu. Obrazové pojetí na jednu stranu vytváří působivé vazby mezi postavou a prostředím opouštěného domova, jenž nabízí fascinující vizuální podněty a doklady naplněného života. Na druhou stranu estetizace eschatologických momentů upřednostňuje konstantní prožitek smiřlivého odcházení nad přenechávaným poselstvím a "aktivistickým" činem hrdinky, u níž se poslední věci člověka staly spíše vysilující logistickou operací. Co však zcela ozdbrojuje je neokázalá pokora tvůrců infiltrujících se do nejsoukromější sféry, o níž nejvýmluvněji svědčí důstojné zobrazení posledního Janettina okamžiku. ()
TOTO MÁ BYŤ SLOBODA? Je nesporné, že prakticky každý človek dnes môže spáchať samovraždu, ak chce. Nepotrebuje na to požehnání úřadů. Lenže v štátoch, kde je eutanázia legálna je riziko, že niekto rozhodne o vašej smrti napriek tomu, že vy budete chcieť žiť. Napr. jednoducho preto, že ste starý a váš pobyt v domove je pre vaše deti drahý. Konkrétne v Belgicku sú rodičia, ktorí nedali svoje dieťa s mozgovou obrnou na eutanáziu odsudzovaní okoloidúcimi ako necitliví, pričom obrna vôbec nebolí, ani nie je smrteľná. A podľa slov lekára sa "eutanázia v Holandsku stala nepísanou dogmou, o ktorej sa nediskutuje". https://www.tvlux.sk/archiv/play/22732 EUTANÁZIA NA PRVÝ POHĽAD DÁVA JEDINCOVI KONTROLU NAD VLASTNOU SMRŤOU. V SKUTOČNOSTI JE TO ŠTÁT, KTO MÁ KONTROLU NAD EUTANÁZIOU A TÝM AJ SMRŤOU. ()
Ešte sa budeme musieť medzi sebou mnohokrát rozprávať, ešte sa budeme musieť naučiť rešpektovať jeden druhého a odpustiť si aby sme mohli označiť Dobrú smrť spätne za vizionárske dielo. Za mňa všetky 4 palce hore. Pomalé zoomy a akcent hraného filmu ma dostali ! Mal som neutíchajúce nutkanie ísť domov objať mamu. ()
Touto cestou Vás oficiálne žiadam o asistenciu pri dobrovoľnej smrti. –––– Neobyčajný dokument na krajinu ako Slovensko a určite aj na krajinu, kde sa eutanázia môže vykonávať. V kratšej televíznej verzii som bol očividne o niečo ukrátený. Ale aj tak ma prekvapila prirodzenosť všetkých aktérov, absencia akéhokoľvek komentátora a vysvetľujúcich titulkov. Vyhnúť sa takýmto univerzálnym barličkám dokumentov určite nebolo jednoduché, ale podarilo sa. –––– Utrpenie a bolesť sú pre teba dobré. Je to Božia vôľa. A ty si povinný zomrieť vtedy, keď sa tak rozhodne Boh. Ani o sekundu skôr. – Ja v takého Boha neverím. ()
Nedá se to pozitivním komentářem postihnout. ()
Velmi citlivě zpracované téma eutanazie. ()
Za každý další film o asistované sebevraždě jsem ráda. Tomáš Krupa sledoval velmi citlivě poslední měsíce života Janette, která trpěla svalovou distrofií, jež zdědila po matce a která u Janette propukla až ve středním věku (stejnou diagnózu má i její syn). Milovnice života a majitelka magické zahrady dospěla jednoho dne k rozhodnutí, že svou pouť na tomto světě ukončí, protože chce zemřít - respektive si nedovede představit, že by její život mohl být i nadále důstojný vzhledem k tomu, jak paralyzující je její nemoc. Vydává se proto spolu se svým synem a dcerou do Švýcarska, který jako jediný stát na světě umožňuje realizaci asistované sebevraždy cizincům. Zajímavý je rozhovor s lékařkou Erikou Preisig, která je tváří organizace Lifecircle a asistuje při smrti Janett. Především mě zaujal její životní obrat od striktního názoru, že je asistovaná sebevražda šílenstvím a že je paliativní péče dostačujícím řešením. Nyní sama asistuje při sebevraždách - bodem zlomu se stala její osobní zkušenost se smrtí blízké osoby. Její pohled na lidskou důstojnost, život a utrpení se mnou velmi rezonoval. Nevím, jaký konec bude mít můj život, ale domnívám se, že by měl mít každý člověk možnost volby svůj život důstojně ukončit ve chvíli, kdy je prokazatelné, že bude nevyléčitelné onemocnění čím dál tím více progresivní. ()
Jedinou výčitkou by mohlo byť, že film nezachytáva realitu neskorších štádií nevyliečiteľnej choroby. Ale tak, kto nezažil alebo nechce pochopiť, asi aj tak nepochopí. Je to len možnosť, nikto ju nenúti a keby bola dostupnejšia, podstupovala by sa v neskoršom štádiu. Je zaujímavé, že väčšina z nás si pod dobrou smrťou predstaví odchod doma v spánku v starobe. Tak prečo nedopriať pokojný odchod nevyliečiteľne chorým? Prečo si uzurpujeme právo rozhodovať za iných? ()
Videné na FSF 2019! ()
Tomáš Krupa spracoval výnimočný dokument o živote a smrti. Je to ten typ filmu, ktorý vás pohltí svojou atmosférou a nepustí do konca. Chápem však že tento film nemusí oceniť každý a po pár minútach môže nudiť. Ja sa pokúsim napísať v čom mi tak učaroval. Predovšetkým je to téma o smrti ktorej sa jej každý bojí. Režisér našiel protagonistku, ktorá je stotožnená so smrťou. Na hrane hraného filmu dokumentuje jej rozhodnutie, kde dcéra a syn sa pokúšajú pochopiť jej postoj. Estetika filmu sa vymyká bežným dokumentom a svojou uhladenou formou vnáša pokoj do obrazu. Režisér priniesol nový pohľad na eutanáziu cez pohľad matky a syna. Film má niekoľko pekných myšlienok a cez portrét človeka nám ich postupne dávkuje. Počas sledovania filmu som zomieral polu s Janett. Nikto z nás netuší čo je po smrti, veľa z nás verí, že snáď niečo áno. Bez tejto myšlienky by človek sa bál zomrieť. Preto veľký obdiv pre Tomáša a uznanie, lebo podarilo sa mu výnimočný počin, ktorý v sebe nesie posolstvo, emóciu, atmosféru, myšlienky. 85% ()
Já už jsem podobný dokument o eutanazii viděl, jednalo o se americkou produkci a v obou případech se jednalo o velmi silné příběhy. Je jasné, že když jde o tak vážné téma jinak to ani nejde. Zvláště, když existuje adeptka, která má problémy, chce eutanazii a má zájem o ní vyprávět. Osobně si myslím, že každý má právo se rozhodnout sám, a když to jde v tak pokrokové zemi jako je Švýcarsko, proč ne jinde. Jistě to mají právnicky a zákonně dobře ošetřeno, takže když se nebojí tam... Je pravda, že dokument od počátku stojí na prahu souhlasu a příliš se neotáčí jiným směrem, ale to mi v tomto případ nevadí. Ačkoli větší míra objektivity by asi byla na místě. ()
Ťažká a depresívna téma podaná ľudským a nenásilným spôsobom. Už samotný fakt, že Janette sa rozhodla natočiť posledné dni svojho života na kamery a zdieľať tak svoj príbeh, je ozaj silné. Na druhej strane autor otvára samotnú otázku eutanázie, s ktorou ja osobne až tak nesúhlasím, aj keď je to vec názoru a viery. Za mňa určite nadpriemerný snímok, ktorý ale úplne nedostane do kolien. 65 % ()
Potichučky a s pokorou spracovaná téma, z ktorej sa mi chce kričať. Eutanázia je kontroverzná téma s ktorou by som pred pár rokmi ešte nedokázala súhlasiť. Ale stačilo mi mať skúsenosť so smrteľne chorou mamou, ktorá ma prosila o to aby mohla zomrieť keď ešte bola pri vedomí a skúsenosť keď mama bola na JIS na prístrojoch a ja som prosila lekára, aby ju už pustil na druhý svet, na čo mi povedal, že to nie je možné, lebo vyliečenie je stále možné, aj keď je malá pravdepodobnosť. Našťastie sa Pán Boh už na jej utrpenie nemohol pozerať a dovolil, aby jej puklo takto pred rokom srdce. A odvtedy moja mama už nepociťuje žiadnu bolesť. Preto sa teraz pozerám na asistovanú sebevraždu inak a myslím, že kill pill pri smrteľnej chorobe bez možnosti zlepšenia by mala byť možnosť výberu. Tomáš Krupa otvoril skrinku, ktorá je možno pre niekoho Pandorinou skrinkou, ale podľa mňa Tomáš práve pootvoril dvere komunikácie na túto ťažkú tému. ()