Coldplay: A Head Full of Dreams

Výborný dokument mapující celou historii kapely, která má za sebou řadu skvostných alb (no dobře, Ghost Stories stálo za prd, ale o tom taktně pomlčíme) a hlavně její členové i po raketové slávě zůstali normální a nestala se z nich namyšlená hovada pořádající drogové večírky (jak je častým zvykem). Nejlepší na dokumentu jsou ale záběry z roku 1998, kdy Martin a spol. byla ještě mladá ucha s rovnátky čerstvě nastoupivší na univerzitu (a kdy byla Gwyneth pro Chrise jen vlhkým snem). Nejlepší scéna: Chris v roce 1998 vypráví, jak budou za čtyři roky Coldplay slavní po celém světě... střih... rok 2002, Coldplay hrají jako headlineři na Glastonbury. (19.11.2018)

Z dramatického hlediska docela potíž, že je příběh téhle kapely (tak, jak je zde prezentován) naprosto nekonfliktní a přímočará cesta - pak zní divně, jak se furt mluví o překonávání překážek. Přesto střižené dost zručně, aby to vypadalo, že Coldplay je pomalu lék na rakovinu a jejich existence je nejúžasnější a nejvíc ohromující věc, jaká se kdy udála. Nemyslím to nějak zle - tyhle dokumenty jsou vždycky přehnaná reklama a sebeoslava a tenhle to dělá adekvátně. (20.12.2018)

Takhle nějak má vypadat hudební dokument, bez ohledu na to, jestli se vám ta daná kapela líbí nebo ne. S Coldplay to mám tak, že jejich indie začátky, řekněme první dvě desky, mě celkem braly (i když si vždycky radši pustím třeba Travis), ale někdy od X&Y to šlo směrem dolů (až na pár jednotlivých písniček), kdy poslední dvě desky řadím někam k produkci Džastina Bíbra nebo Rijány (tedy shit). Ono vůbec mám s Coldplay ten problém, že jsem je vždycky bral jako takovou kapelu pro gymnazisty (no spíš pro gymnazistky), a tudíž si já, jakožto working class hero, radši pustím svoje cunts Oasis nebo Petea Dohertyho. Na druhou stranu jim nelze brát ten fakt, že jsou, spolu s Muse a U2, momentálně asi nejlepší koncertní skupinou (přestože mě všechna ta duhová světla, všechny ty ohňostroje nebo konfety hrozně serou, dobrá kapela se bez toho lehce obejde a soustředí pozornost jen na svoji hudbu... ale proti gustu...). A Chris Martin je přesně ten pohodovej týpek, kterýho byste chtěli mít za kámoše. Čtvrtá hvězda v hodnocení speciálně pro Noela Gallaghera a jeho pětisekundové učinkování v tomto zajímavém, barevném, rozjuchaném a vůbec hodně Coldplay dokumentu. (18.01.2019)

"A Head Full Of Dreams" je podľa mňa dobre spracovaný dokument, ktorý rozpráva o kapele Coldplay. O ich začiatkoch, o ich albumouch, ich ceste až k poslednému albumu "A Head Full Of Dreams". Ja sa osobne nepovažujem za fanúšika Coldplay. Mám rád ich hudbu, majú skladby, ktoré mi skutočne prirástli k srdcu a mám vo svojej kolekcii 3 ich albumy, no nepatria ku kapelám, ktoré by som nejako vysoko vyhľadával. Ale ak sú dobrí, tak sú skutočne dobrí. Moja manželka naopak fanúšikom je. Ona si tento film užila naplno. Čo sa mňa týka, podľa mňa je to tiež veľmi dobré. Osobne to síce schádza do tých istých problémov ako väčšina dokumentov (napríklad fakt, že sa veľa venujeme histórii a najstaršiemu obdobiu a potom nemáme veľa času na neskoršie roky), no na druhú stranu môžem povedať, že to bolo dosť zaujímavé, dosť dobre spracované, veľmi autentické a pôsobilo to na mňa živo. Dokument mi niečo ukázal, dozvedel som sa z neho dosť a mal som možnosť počuť niektoré svoje obľúbené skladby a užiť si ich. Takže fanúšikom Coldplay odkazujem aby si dokument určite pozreli. Ostatní si v tom možno budú schopní tiež niečo nájsť. Ako celok som si film užil a niekedy by som sa k nemu aj pokojne vrátil. Hodnotenie: A- (26.12.2018)

Dve hodiny propagandy.Je to emocionalne chladne.Hudebni dokumenty,ktere jsem videl i kdyz se treba tolik nevydarily,tak jakmile kapela zahrala,dokument ozil.Coldplay moc neznam ale to co zahraly,jsou obycejne prumerne pisnicky.Vim ze fanousek se mnou nebude souhlasit.Navim mi lidsky nejsou sympaticti. (14.07.2020)