The Long Distance
Obsahy(1)
Každoročně se předních evropských maratonů účastní špičkoví atleti z celého světa. Mnoho hvězd z chudých zemí Afriky ale neběhá kvůli sportovnímu úspěchu či slávě, závody pro ně představují jedinou šanci na lepší život. Vizuálně poutavý dokument přináší příběhy běžců z Keni, kteří se snaží vymanit z chudoby účastí na štědře dotovaných závodech v Evropě – a stávají se tak de facto dočasnými pracovními migranty. Pomoc na cestě za svým snem hledají důvěřivě u německého manažera Volkera, lovícího v neutěšených afrických městech talentované běžce a běžkyně. Ti mají jemu a jeho manželce vydělat spousty peněz. Ne vždy to však vyjde. (Jeden svět)
(více)Recenze (3)
Afrika, Kenya, německé maratony, rodina Volkera Wagnera a Rusky Nataši a jejích dvou dcerek. Volker je zlatokop, který už 27 let loví v Africe nadějné běžce maratonu, transportuje je do Evropy a tam je připravuje do závodů. Mimo všechny ostatní peníze, které z toho musí mít od jiných komerčních subjektů, pořadatelů, z reklamy atd. si bere ještě 15% výdělků od svých atletů... Afričani kontrakty podepisují, protože výhra jim vynese jak lepší sociální postavení doma v komunitě, úctu a pozici, tak i ekonomické – sní o tom, co si budou moci dovolit, např. vzít si k sobě vlastní dceru do výchovy, zavést elektřinu... S tou vidinou běhají a závodí mezi sebou jako o život, nasazení je na nich patrné. Pro Němce ovšem představují cosi jako gladiátory, kohouty, hry ke chlebu. Nepoměr, s jakým obě strany situaci prožívají, je evidentní. Do toho je tu pak ještě třetí strana, Volker a jeho rodina. Paraziti, nákupčí, náhončí, kteří se pak u rodinného stolu baví o tom, kdo jim kolik peněz vynese, co ještě vydrží běžet, jestli a koho kdy postavit, u koho už se to nevyplatí... Volkerova žena, sobecká hrabivá Ruska, nevypustí z úst jedinou větu, která by se netýkala peněz, a vykazuje totálně nelidské smýšlení o nástrojích svého výdělku. Jejich přípravy běžců do závodu, jejich komentáře, jejich pohled na africké svěřence je nesmírně dehonestující. O to hrději působí Afričani samotní, distancovaní, ušlechtilí, ochotni snášet bolest i ponížení, dobře si všeho toho vědomí. Volker je rozporuplnější, někdy vypadá, že má srdce a chce Keňanům pomoci, někdy je zřejmé, že je to i pro něj jen výmluva, jak si zařídit život. Konec, kdy se běžci vracejí zpátky do své komunity, pak prokáže, jak zdravě lehkomyslný mají přese všechno vztah k penězům a o kolik důležitější je pro ně důstojnost a vzájemnost, rodinná a komunitní náruč. A i když to, že dost peněz z Evropy nepřivezou, může pro všechny znamenat i malou tragédii, přesto zůstávají živelnou a horoucí rodinou, komunitou. Kdežto Wagnerovi tyhle hodnoty vůbec neznají. Dokument je nádherně natočený, vnímavě, přizpůsobuje se tomu, co zabírá – např. ty zpomalené všeříkající záběry z běhu, nebo ty neredukované dštivé výlevy Nataši apod. *~~ ()
Manažer (ať už je jakkoliv vyčůraný) jim dal šanci. Pak už je to na nich, zda vše ustojí. Otázkou je, zda vše bylo doopravdy spontánní. ()
Pokud jsme si pod spojením "obchod s bílým masem" doposud představovali zejména byznys prostituční, pak po shlédnutí tohoto dokumentu do této kolonky můžeme směle zařadit i byznys maratonový. Protože pro evropské manažery nejsou afričtí běžci opravdu nic jiného než zboží, ze kterého buď něco kápne (a pak má smysl se mu dále věnovat), nebo nekápne (a pak nemá smysl se mu dále věnovat). Skončila jsi druhá? Tak nazdar. Do extrémních, až absurdních výšin pak celou záležitost dostává ruská manažerova manželka, která svou bolševickou mysl nezapře, bez ohledu na počet let strávených v Německu (mimochodem mi přijde úsměvné, jak padlo v diskuzi po projekci filmu, že je to původem také běžkyně, která první výlet za hranice sovětského impéria proměnila v emigraci...). Každoročně se v programu Jeden svět objeví aspoň jeden opravdu silný dokument z afrického prostředí, který vás připoutá pevně do sedadel, a to je přesně tento případ. Z filmařského hlediska skvěle zvolený vyprávěcí postup: absolutně nulový zásah režiséra, jen mistrně nasnímaný a sestříhaný sled zásadních okamžiků jednoho smutného a jednoho veselého příběhu. Možná že z jiného úhlu pohledu by to v nás nemuselo vyvolávat až tak negativní zážitek - globální ekonomika je prostě o tom, že spousta lidí se snaží, a ne každému to vyjde, maratonské běhy jsou byznys jako cokoliv jiného, a narozdíl od jiných vykořisťovacích aktivit u běhání nikdo neumírá a nikdo nikoho nezotročuje. Ale nepříjemný pocit po shlédnutí filmu zůstane. Zvlášť když se člověk vrátil z Keni před čtvrt rokem a pořád to má všechno před očima... ()