Obsahy(1)
Předlohou příběhu se stala autobiografická kniha stejného názvu od spisovatele Budda Schulberga. Děj se odehrává ve 30. letech v USA. Hrdinou románu je odepsaný spisovatel Fitzgerald (Luděk Munzar) bojující s démonem alkoholu, který se s tušením své smrti snaží za každou cenu dopsat svůj román, který má být mementem jeho života. Aby ale mohl psát, potřebuje mít z čeho žít. Dostává nabídku z filmového Hollywoodu a nastoupí do této falešné továrny na sny, ze které je znechucen... (sator)
(více)Recenze (22)
Vůbec se nedivím, proč má tato televizní inscenace na motivy knihy Budda Schulberga tak vysoké hodnocení. Jiřímu Adamci se totiž zase povedla a připomíná mi jeho dvoudílnou inscenaci Brakýři (1983). 🤩🔥 Sledovat Luďka Munzara v roli F. S. Fitzgeralda je vážně pohádka, protože na mě zapůsobil natolik, že kdykoli se zmíní jméno Fitzgerald, představím si Luďka Munzara... ehm 🙈 a k tomu ještě větu - „Zebou mě nohy, tady v tý jeskyni by omrzly nohy i jeptišce.“ Stejně tak zabodoval i mladý Oldřich Kaiser ve své roli Stearnse, kterého existenci jsem naprosto odignorovala a kdybych se na tento snímek nekoukla, asi bych se o něm nikdy nedozvěděla (o Stearnsovi). 👍🏻 Takže, další z mých oblíbených filmů. Je z něj cítit obrovská profesionalita, ať už ze stránky herecké nebo té za kamerou. Nejistota, alkohol, řev, vysvobození. Jeden z velmi zajímavých snímků, kde na mě samotné scény působily docela přesvědčivě. Ať už scéna v jedoucím vlaku, v němž byla samotná atmosféra simulovaná dost dobře mírně roztřesenou kamerou nebo jakýsi zapadlý pokoj, z něhož šla chladná atmosféra jen jste se na něj podívali. Takže doporučuju! 🙌🏻🤍 ()
Nerad mluvím o penězích, raději je utrácím. Jo tak tohle ke mě docela pasuje a je to jedna z výživných hlášek který tu Munzar vytáhne. Díky Willymu za zajímavou výzvu. I když je moje hodnocení průměrný a možná ten komentář vyzní trošku negativně, tak to neznamená, že proti tomu filmu něco mám. Jenom možná takovéto hutné psychologické televizní inscenace nejsou úplně můj šálek kávy, ale zase profesionalita a kvalitní filmařina z toho určitě sálá o tom žádná. Co se postav týče, tak tam kde jsou Munzar s Hrušínským tam by mělo být o kvalitu postaráno, ale souhlasím s některými těmi postřehy tady, že občas už to Munzarovo teatrální opilecké přehrávání trochu otravuje a možná, že na divadle by to opravdu tolik nerušilo jako v televizním filmu. Co se týče hlavního hrdiny a toho zde zmiňovaného poselství v mnoha komentářích, tak ano je tady ta myšlenka nepoddání se komerci a nezaprodání vlastní identity, ale podívám li se na to trochu cynicky a pragmatickým pohledem, tak si u mě uznání a soucit Munzarova postava nezaslouží. Věděl přeci sakra do čeho jde a, že holý úd je právě o tom zaprodání se komerci a dělání kompromisů pokud tam chce člověk fungovat. Takhle to prostě je a krutá realita je taková, že podepíše smlouvu, shrábne zálohu a pak místo odvedení práce na kterou byl najat přinese jen koledu, že scénář je u ledu, takže to jak ve finále dopadne si tak nějak vesměs zaslouží. No Kaiser je takovej ťulpas který by se hrozně moc chtěl prosadit a být někdo, ale čeká ho jenom balancování mezi dvěma mlýnskými kameny které ho nakonec semele. No a kdyby věděl jakou lavinu to spustí, tak by Munzarovi ve vlaku určitě toho panáka tak vehementně nenabízel. Naprosto přesný je jako vždy Hrušínský a měl jsem po pravdě chuť fandit spíš jemu aby už Munzara s Kaiserem vyhodil na dlažbu, takže takto to na mě asi zapůsobit nemělo, ale co už jak říkám nejsem úplně cílovou diváckou skupinu, ale za ztrátu času shlédnutí tohohle neznámýho filmu nepovažuju. Takže si dám s panem Fitzgeraldem jednu na kurwáž a přidám k tomu naprosto neutrální tři nerozčarované hvězdice.50% ()
"Nesu, nesu koledu, scénář máme u ledu." Tentokrát si takhle neveršuji já, ale ve filmu pan Munzar. Rok 1982. Před kamerou, ale za oponou (myšleno železnou), proto můj despekt. Nakonec respekt, hlavně zásluhou Pana herce, Luďka Munzara. Ambice v chlastu utopené, rozklad osobnosti a soumrak talentu v přímém přenosu, při aktu zaprodání své hrdosti. "Stýkat se s lidmi, kteří tě ničí, to je sebevražda za přitěžujících okolností." Spisovatel Fitzgerald, který má rád svoje postavy, ale už ne sám sebe, versus pragmatický technokrat hollywoodské továrny na sny, přesvědčivě střihnutý Hrušínským. Zatímco studentík Kaiser se jen tak ometal kolem a přicmrndával, zde tedy doslova, whisky do sklenice, a (ne)trpělivě čekal až se situace vyhrotí, aby mohl vystrašit celý filmový štáb i mě svým pohledem šílence. Zaujalo i to, jak si Munzar "v kleci" zkoušel řvaní šelmy, asi pro roli ve filmu Lev s bílou hřívou. NOTORICKÉ OKÉNKO: [][] Co se ukrývá na dně flašky? A) Utopená umělcova múza. B) Kalná sedlina hrdosti a sebeúcty. C) Poslední kapka. D) Peklo zmaru a depresí. [][] Správnou odpověď znám, vy ji radši nehledejte. Pijte jen s Mírou či s Múzou. Beru do zástavy Pulitzerovu medaili a vágusovi Fitzgeraldovi za ni whisky nalévám. Čtyři panáky. ()
Ačkoliv jsem se i vzhledem k námětu trošku bál teatrálnosti, bylo to zbytečné. Hned úvodní scéna mne navnadila skvělým hudebním motivem dua Orm, které stálo za tím jediným dobrým, co je na jinak příšerných Rodácích či novácké Pojišťovně štěstí a tím je právě hudba. A hned poté jsem byl vržen do skvěle sehrané partie pánů Munzara, Hrušínského, Kaisera a Kodeta, z nichž každý příběhu zmučeného spisovatele Fitzgeralda dodal svůj díl kvality. Munzar pochopitelně vhodil jako sám velký spisovatel největší polínko a z jeho alkoholických výstupů až mrazilo. Hrušínský ve své snad až tradiční roli bezcitného a bezskrupulózního hajzla fenomenální, Kodet v roli agenta zase perfekcionalisticky přesný, aneb takto se hrají malé, ale výrazné role a Kaiser, možná lehce zakřiknutý, ale scénář mu nakonec přihrál tu nejsilnější scénu a jeho obhajoba páně Fitzgeralda byla skvělá. "Pan Fitzgerald je velký spisovatel a jednou se mu dostane veliké úcty a uznání až z vás budou jen jména na zapomenutých zarostlých náhrobcích" Velká spokojenost a jsem rád, že jsem se k úvodnímu filmu VRK páně Willyho konečně dostal. ()
Na malém prostoru docela dobře rozehrané drama zahořklého spisovatele s gigantem Hollywoodu a komercí. Nějak mi to vychází 3-4*. ()
Muž-umělec se ocitá na rozcestí obrovské životní i tvůrčí křižovatky. Bída vlastního osudu v boji s alkoholem a hořkostí zašlé slávy ho nutí k přijetí finančně lákavé nabídky. Jak se popere slavný Francis Scott Fitzgerald s novou zkušeností, která víc než možnost uplatnění talentu pro něj znamená upsání se ďáblu jménem komerce...? Obrácená strana mince (nejen meziválečného) Hollywoodu zde nabízí hutný, myšlenkově nabitý prožitek se zdařilou psychologickou drobnokresbou spisovatele na dně, jemuž v případě touhy existenčně přežít nezbývá, než naučit se, jak sám říká, "dělat nesprávné věci správným způsobem" (již samotná zahraniční předloha musí být skvělá a Jiří Hubač jí proměnil ve vybroušený klenot). Před námi se ve Fitzgeraldových myšlenkách otevírá osobitý obraz morální zkázy společnosti... ,,Prožili jsme válku a chtěli jsme rychle zapomenout. Kupovali jsme nádherné zbytečnosti, které jsme nepotřebovali, za peníze, které jsme neměli..." . . . Luděk Munzar předvádí v hlavní roli strhující výkon, jeden ze svých nejlepších a z televizní inscenaci číší obrovská profesionalita. Asi nejvíc na mne zapůsobily scény z temného kupé ve vlaku, během první velké katarze hlavní postavy, tvůrci si navíc dali záležet a natáčeli patrně za skutečné jízdy (kromě výrazného ruchotu lze vnímat, jak se to ve vlaku opravdu třese a malinkým oknem pronikají světelné záblesky). Celkový dojem sráží pouze pár exteriérních scén v druhé polovině, kde ten televizní pokus o americkou slavnost působí po letech již rozpačitým dojmem. Vnímám-li ale snímek jako jeden z vrcholných Munzarových hereckých koncertů před kamerou a současně nadčasovou filosofickou výpověď, zasluhuje bez debaty plný počet hvězd. 90% ()
Jako nejsem moc nadšený. Přijde mi to strašně rutinní, ve všech oblastech. Zbytečně dlouhý počin, kde se mnohokrát situace a sdělení opakují, Adamcova režie a Douskova kamera mi připomněly Zkoušky z dospělosti (schválně porovnejte scénu s opilým tatínkem Menšíkem, když k němu přijede syn v podání Tondy Navrátila, se scénou ve vlaku), hudba bratří Ormů také často patří jinam, Hubač zde vykrádá sám sebe (některé scény až moc připomínají Ikarův pád nebo Tažné ptáky), a ze všeho nejvíc mi vadil ten českotelevizní syndrom plného fundusu, který můžeme vidět třeba i v seriálu Vyprávěj, kdy se do obrazu nacpe kdejaká pičičmunda a čačka, kterou v tom fundusu našli, aby jako bylo vidět, co vše tam mají, bez ohledu na ústrojnost scény. Třeba reklamy v amerických parcích skutečně nejsou, na to jsou fasády domů, a přecpat stenotypérčinu místnost filmovými plakáty jakože z toho roku, a hodit přes ně ještě obraz - to jako pardon. Ale musím uznat, že když se Kaiser krotil, dovedl hrát naprosto skvěle i dramatické role, pan Munzar přece jen občas opilost přehrává, na druhou stranu stačí jeden jeho zamyšlený pohled a hraje to, a pan Hrušínský, nakolik ho mám rád, zde mám pocit přehrává celkově, protože netuší, jak tu postavu uchopit (protože v reálu by ty dva vyhodil po prvních třech dnech). ()
V časech mého dětství pro mě byl termín "československá televizní inscenace" můrou stokrát horší, než všechny mně tehdy známé horrory a drasťáky dohromady. Protože já se chtěl v televizi na aspoň jednom ze dvou černobílých programů dívat na filmy o Indiánech nebo pirátech nebo zálesácích nebo gangsterech nebo na podobné dobrodružnosti, a ne na nějaké zoufale nepřitažlivé mluvící hlavy v oblecích a kravatách. A bylo mi myslím fuk, jestli se ony inscenace odehrávaly v zatuchlém prostředí našeho reálného socialismu (odhaduju že tak z 90%), nebo na západ/jih/východ od nás. Tuhle formu jsem zkrátka od mala shledával jako k smrti nezáživnou, neatraktivní a nudnou, a splývala mi s ohavnostmi typu povinná výuka ruštiny, pionýrský šátek, nebo oslavy prvního máje s mávátky. Ale teď, ve zralém moudrém věku už vidím, že v páchnoucí bažině bolševického televizního škváru ojediněle vznikaly i naprosto nečekané perly. Takže díky za tuhle "filmovou výzvu", Willy Kufalte, bylo to pro mne opravdu moc moc příjemné nostalgické retro pokoukání! Samozřejmě že kritický rozbor díla pak ponechávám na osobách povolanějších, budu se radši nadále držet mých tradičních žánrů. A propos jen kdyby třeba náhodou někdo nevěděl, tak závěrečné scény z volby královny masopustu se natáčely před Letohrádkem Kinských na pražském Petříně. ()
Je to chvílema teatrální a divadelně upracovaný. Nad vším ale stojí Munzar, který se snaží být - jak měl ve zvyku i v životě - autentický a pravdivý. A protože byl mistr herec, tak se mu to (na pohled) lehce daří. Moc dobrá, neprávem pozapomenutá inscenace. ()
V tomto snímku se snoubí několik úchvatných věcí, předně je to skvělý scénář Jiřího Hubače, pak jsou tu výborní herci v hlavních rolích, zejména tedy ten trojlístek Rudolf Hrušínský, Luděk Munzar a Oldřich Kaiser fantastický, no a pochopitelně nadčasové sdělení - nezaprodat se.. Na druhou stranu mi několikrát prolétlo hlavou, že pracovat s panem Fitzgeraldem by bylo nad mé síly a stejně tak mi byl sympatický jako odporný, zvláštní úkaz.. Každopádně stojí za to vidět.. ()
"Fantázia má mať reálny základ!!"Je to taká zaujímavá a živá konverzáčka, hlavne medzi štyrmi postavami. Od zatrpknutého a upadajúceho spisovateľa cez mladého idealistu až po netaktného producenta a chamtivého agenta. Film má veľa trefných a uštipačných poznámok, ako napríklad "kde inde by som sa naučil robiť nesprávne veci, správnym spôsobom? ". Film sa odohráva vo viacerých miestnostiach a niektoré aj keď sú celkom jednoducho zariadené aj tak sa mi páčili svojou tvorivosťou a hravosťou. Lebo na stenách tých miestností sa nachádzali veľmi vtipné nápisy ako napríklad " No parking pleas". Ale celkovo bolo na stenách tých miestností veľa krásnych a zaujímavých obrazov a plagátov. Preto má zaujala jedna scéna, kde Francis Scott Fitzgerald (Munzar) komunikuje so Shepardom ( Kaiser) a na stenách sú plagáty filmov od Univerzálu, Warneru a iných. Všetko to boli filmy natočene okolo rokov 1939 až 1941. A išlo o Son of Frankenstein, At the Circus, Great Dictator, The Drive by Night, Moon over Miami a ešte, ale s nimi nie som si celkom istý Swiss Family Robinson či Dr. Cyclops . A tak vidieť, že tvorcovia tohto filmu si dali záležať i na tom aby vizuálne to bolo oku lahodiace a nemalo to všednosť a fádnosť a to sa určite podarilo. Lebo i keď je tu veľa vygradovaných konverzácii, tak divák si môže vychutnávať aj krasu iných vecí. A to sa mi na filme páčilo najviac, že sa nezameriaval len na postavy, ale okrem uši mali z toho aj niečo oči. Hrušinský hral svoj štandard a Munzar bol v tej role veľmi presvedčivý i keď na konci sa mi trocha zdalo, že už strácal dych. Ale ja som sa nemohol vynadívať na Oldřicha Kaisera, ten si myslím, že zahral životnú rolu. Ja som ho takto dokonale ešte zahrať fakt nevidel a i keď hral s legendami, tak ich normálne zatienil, tým strhujúcim a pôsobivým výkonom. Som naozaj rád, že sa mi táto zapadnutá Československá paráda dostala do pozornosti a aj keď na plný počet tomu ešte niečo chýbalo, tak silné 4* si určite zaslúži. ()
Adaptace knihy Budda Schulberga, která shrnuje autorovi vzpomínky na spolupráci s Francisem Scottem Fitzgeraldem při psaní scénáře filmu Winter Carnival. Kreativní neshody mezi Fitzgeraldem a producentem MGM Walterem Wangerem vedly nejen k útlumu Fizgeraldovy scénáristické aktivity, ale také k obnově jeho alkoholické závislosti. Česká televizní verze skutečný průběh událostí dost zjednodušuje a trochu překrucuje (k čemuž patrně došlo už v knižní předloze) a staví především na hereckých výkonech představitelů nejednoznačných hlavních postav. Nejlépe si z nich vedl Rudolf Hrušínský v roli producenta Milgrima - alter ego Wangera- a to dokonce natolik, že po většinu stopáže (do scény "veřejné dramaturgické porady") je jeho figura nejsympatičtější ze všech. Scénář i předloha se snaží producenta vykreslit především negativně, Hrušínský ho hraje jako dominantního, ale přístupného manažera, pro jehož stritknost lze mít pochopení. Luděk Munzar je skvělý v úvodní části, kdy jeho Fitzgerald je evidentně nejistý z toho, na jakou práci v Hollywoodu se nechal najmout. Jakmile ale sáhne po láhvi, je nesmělost ta tam a zatímco na jevišti by Munzarovo expresivní ztvárnění alkoholických extempore určitě bylo působivé, před televizní kamerou je trochu přehnané. Právě opakování opileckých výstupů začne být po chvíli únavné a je největším záporem inscenace jdoucím na vrub režiséra, který v těchto momentech neměl pod kontrolou herecké vedení a nesáhl častěji ke střihačovým nůžkám. Dobrou práci odvedli Oldřich Kaiser (který ztvárňuje Schulebrgovo alter ego) a Jiří Kodet a je příjemné v malé roli zahlédnout Helenu Friederichovou. Hudebnínmu doprovodu by vzhledem k dobovému zasazení slušelo méně elektronické aranžmá. A o největší pobavení se postaral diskokej Miloš Skalka ve vedlejší roli konferenciéra soutěže královny krásy, když vyvolává finalistky jmény tehdejších hvězd country-music: "Dolly Partonová", "Wanda Jacksonová". :) Téma střetu tvůrčí svobody s komerčními požadavky showbusinessu je sice zajímavé, nicméně považuji trochu za drzost a pokrytectví, že na ně s kritickým ostnem vůči Hollywoodu poukázala normalizační ČST, vůči níž musela řada tvůrců ve své době udělat ze své vize daleko větší ústupky. ()
Měl bych-li tipovat, proč nám, dvaapadesáti hodnotícím, stálo za to “dotlačit káru” Rozčarovaní, nenápadný televizní film Jiřího Adamce (se scénářem klasika české scenáristiky Jiřího Hubače) ze začátku osmdesátých let, až k pětaosmdesáti procentům, procentnímu zisku vpravdě mimořádnému (k 29.4.2023 nejlépe hodnocený film J. A.), tipl bych, že za tím stojí projevené sdílené povědomí o obecných podmínkách života lidského, jež nás většinově nutí duševně se prostituovat, mrzačit se - což nám je pochopitelně co? Což nám je pochopitelně nepříjemné! Pročež se vůči tomuto chceme aspoň pod pláštíkem iluze vzepřít. Abych tuto úvahu rozvinul, resp. zkonkrétnil, jistě jste si stačili všimnout, že peníze nerostou na stromě a že to bez nich v životě jaksi nejde, a teď ruku na srdce, kdo z nás se pro ně, pro jejich zisk nikdy nepřetvařoval? Kdo z nás má to štěstí, že nikdy nešel vydělávat mrzký peníz s vědomím, že si činí škodu, že ukrajuje za své autonomie, že se v podstatě stává novodobým nevolníkem? Nejspíš málokdo! My ostatní pak uzavíráme komplicitní vztahy s těmi, kteří se proti systému tomuto bouří, rvou se, jdou klidně i na hranici sebezničení, aby si zachovali vlastní tvář, tyto vztahy uzavíráme dokonce i tehdy, jsou-li tito rebelové – a Fitzgerald v tomto konkrétním díle je jedním z nich – bytostně odporní a nesnesitelní jedinci. A je-li toto drama (zápas o možnost nepodmíněného sebe-kladení) znásobeno nadstandardními hereckými výkony (Munzar, Kaiser, Hrušínský), nelze mu odolat… 80 % ()
Tuctový příběh jako z čítanky. 1) Nejdříve se podívejme na to, jak moc je příběh autobiografický, resp. jak moc jde o zobrazení osudu Francise Scotta Fitgeralda. Ano, tento dlouholetý alkoholik trpěl depresemi ze své ženy (opakovaně léčená schizofrenička), závratí z úspěchu (ve dvacátých létech slavný představitel ztracené generace, jak je známe z výborných líčení například Ernsta Hemigwaye), nedostatkem financí (léčení ženy, školné dcery, menší zájem o jeho dílo po hospodářské krizi) a dalšími zdravotními problémy. Skutečně podepsal smlouvu s MGM jako scenárista a v souvislosti s tím se v roce 1937 (jako jednačtyřicetiletý) přestěhoval do Hollywoodu (předtím žil na různých místech v USA, v Paříži, na francouzské Riviéře, v Římě)._____ 2) V roce 1950, kdy je Fitgerald už 10 let po smrti, vydává 36letý Budd Schulberg svou třetí knihu (v USA velmi úspěšnou) The Disenchanted. Nevím, jestli ho znal osobně, ani jak moc věrně Fitgeralda zobrazil. Tuto knihu přeložil 46letý František Vrba (vyšla česky v roce 1966) a tu pak upravil 53letý Jiří Hubač. Nečetl jsem ani originál, ani překlad a tak mohu vyjít jen z Hubačova scénáře. Věc pak režíroval 34letý Jiří Adamec. I méně pozorný čtenář tohoto komentu jistě chápe, že si kladu otázku po autentičnosti díla. Vlastně je mi fuk, jestli hlavní postava je skutečná anebo není, pokud nebudu označovat inscenaci za autobiografickou, a to nebudu._____ 3) Spoiler. Alkoholik Fitgerald (46letý Luděk Munzar) bojuje s démony v sobě a nepříliš přesvědčivě kecá o morálním kreditu umělce, kreditu, který už dávno prochlastal a prošustroval svým životem na vysoké noze. Nebere ohled na své okolí ani na své závazky. Jeho smluvní partner, producent v MGM, dělník na poli nejlidovějšího umění (62letý Rudolf Hrušínský) představuje typického podnikatele v umění, kterému jde o zisk a o nic jiného. Nejasný je Shep Stearns (27letý Oldřich Kaiser), u něhož nevíme, jestli talent a schopnosti má anebo nemá. Je ochoten k jakýmkoli tvůrčím kompromisům, aby se prosadil. Jeho závěrečnému gestu moc nevěřím. Jasný je očividně dobrý vyjednávač, schopný umělecký agent (45letý Jiří Kodet), který upřímně připouští, o co mu jde. I profesor Connolly (59letý Čestmír Řanda) uhlazeně a jednoznačně nabízí titul za finanční podporu školy. Všeobecně pochmurné dialogy, jak je u Hubače obvyklé, rozjasňuje snad jen sekretářka Peggy (35letá Regina Rázlová) se svým lehkým (velmi lehkým) nadhledem nad věcí._____ 4) Snímku bych normálně zvláštní pozornost nevěnoval. Píši však tento koment jako příspěvek do diskuse na téma Virtuální retro kino na výzvu Willy Kufalta, a tak cítím jakousi povinnost své dojmy zdokumentovat a vypsat. Příběh má typické rysy dobové televizní inscenace (nejzábavnější je dnes studentské veselí na universitě), což podtrhuje rutinní režie a nepříjemná hudba. Nelze však upřít špičkové herecké výkony všech hlavních postav, za což budiž jejich ztělesnitelům věčná sláva. ()
Pro diváka musí být určitě lepší, když zná osudy spisovatele Fitzgeralda, podle nichž Jiří Adamec tuhle inscenaci natočil. Člověk rozhodně lépe pochopí jeho náročnou povahu, spojenou s alkoholickými výjevy. Co říci k hereckému obsazení? Špička, co jiného. Luděk Munzar, jako svou hrdostí posedlý Fizgerald působí tvrdošíjným dojmem, ve své podstatě však oprávněně. Jeho proslovy a myšlenky v opojení démona alkoholu kolikrát zabrousí do hodně silné hloubky. Oldřicha Kaisera mám strašně rád a že dokáže kromě svých opiček zahrát i silné charaktery vím už dávno. Zde v roli scénáristy, který byl přidělen k ruce Fitzgeralda. No a o Rudlovi Hrušínským, hrajícího filmového producenta Milgrima nemá cenu debatovat, stačí jen pohled do jeho tváře a máte jasno, co je zač. Regina Rázlová byla v paruce mikáda rozhodně netradiční :). Občas mě přišlo úsměvné ztvárnění Hollywoodu a Ameriky třicátých let po česku, nebo chybné rekvizity v záběrech, následujících bezprostředně po sobě (flaška alkoholu, co chlastal Fitzgerald v kupé vlaku), ale cením např. detaily filmových plakátů, které byly zavěšeny v kancelářích studia. Někdy jsem měl pocit, že některé scény jsou za sebou nesmyslně unáhleny, jestli to byl záměr scénáře Jiřího Hubače nebo docházel rozpočet netuším, ve výsledku vše zachraňuje zmíněná herecká elita. Věřím, že kdyby se to hrálo na divadle, byla by intenzita prožitku ještě účinnější. Synťáková hudba bratří Ormů je opravdu zvláštní, nicméně atmosféru v patřičných chvílích skvěle vyplňuje. Abych to shrnul, docela se divím, že komušský režim tuto televizní hru vůbec povolil, aby se dostala na televizní obrazovky, když všude byly americký vlajky, na druhou stranu možná byli rádi, že je tvář Ameriky ukázána veskrze negativně. Každopádně velmi zajímavý počin, který se po revoluci v televizi snad už ani nereprízoval. Budu se asi opakovat, ale musím znovu říci, že Jiří Adamec byl v osmdesátých letech na špici. ()
Já vždycky u těch Československých filmů, které se mají odehrávat v USA či jinde v zahraničí mám ten problém, že nikdy nevím, nakolik jim to dokážu věřit. Ano, tehdy to rozhodně nešlo natočit jinak, ale nemůžu si pomoct, vždycky je pro mě divné vidět, že v USA všichni mluví plynně česky a všichni mají americká jména... Prostě se s tím musím smířit a když se mi to nepovede, nedá se nic dělat. Tady se mi to naštěstí povedlo, i když jsem v určitých místech zaváhal (třeba v sále plném amerických vlajek, to už se snažilo působit americky až moc), jestli mě to zase neopustí, ale naštěstí nikde ne úplně. Mimo tohle mi to ale přišlo povedené, zahrané je to skvěle snad všemi (i když se tu sem tam najde u každého moment, ve kterém svoji repliku nepodá zrovna nejlíp, ale to vem čert), námět je vedený dobře včetně toho uvažování nad tím, zda-li se zaprodat či nezaprodat a jestli zůstat svérázným umělcem, když je hluboko do kapsy a docela se mi líbila i kamera (na úroveň televizního filmu, samozřejmě), která mi místy přišla promyšlená s tím, kdy co a jak ukázat a kdy kam střihnout, ale taky má místa, kde je strašně obyčejná a bez invence. Ono to pro mě bylo celé takové rozporuplné, někdy mě vyloženě bavila atmosféra toho a jindy jsem si zase říkal, že to trvá zbytečně dlouho nebo že se to dlouho motá okolo Fitzgeraldova alkoholismu. Mám to přesně na 3,5*, takže si to ještě nechám projít hlavou, ale zatím dám vyšší hodnocení, protože bych neměl problém to vidět znova a taky mi to přišlo jako jeden z těch lepších televizních filmů. Ale zatím to není definitivní, je možné, že to ještě přehodnotím. Slabé 4* ()
"Muzes mit strach, ale nesmis se bat!" Ty nekolikrat rychle odvypravene scenare, ktere se nedrzi zadnych realnych zakladu jsou vyborne. Stejne jako skvely Munzar v roli slavneho spisovatele a jeho mlady asistent. Ale herecky zaujal nejvice Hrusinsky v roli uspesneho filmoveho producenta. To, ze se film tocil u nas v roce 1982 mu dodava neopakovatelnou atmosferu, ktera by dnes sla sotva napodobit. Oproti ostatnim se mi libila i hudba. Vedle vyborneho scenare, hereckych vykonech stoji tento televizni film na dialozich. Skoda, ze je tento skvost v nasi televizi opomijeny. ()
Předlohou příběhu se stala autobiografická kniha stejného názvu od spisovatele Budda Schulberga. Děj se odehrává ve 30-letech v Americe. Hrdinou příběhu je odepsaný spisovatel Fitzgerald bojující s démonem alkoholu, který se s tušením své smrti snaží za každou cenu dopsat svůj román, který má být mementem jeho života. Aby ale mohl psát, potřebuje mít z čeho žít. Dostává nabídku z filmového Hollywoodu nastoupí do této falešné továrny na sny z které je znechucen. V hlavních rolích příběhu účinkují: Fitzgerald (Luděk Munzar), Stearns (Oldřich Kaiser), Magnát MGM Milfgrim (Rudolf Hrušínský). ()
"Když padáš dolů, tak jsi vždycky sám..." Scott Fitzgerald (famózní Luděk Munzar) je možná "pozer, ožrala a zoufalej ztroskotanec". Přesto v rozhodujícím okamžiku střetu se samolibým filmovým producentem (Rudolf Hrušínský v té nejlepší formě) v sobě ještě najde jiskřičku hrdosti, aby si mohl vážit sama sebe. Jiří Hubač napsal skvělý scénář s bryskními dialogy, v nichž je přes všechno to životní zoufalství prostor i pro ironii a opilecký humor ("Zebou mě nohy, tady v týhle jeskyni by omrzli nohy i jeptišce"...."Nesu, nesu koledu, scénář máme u ledu."), a celé to herecké trio (včetně mladičkého Oldřicha Kaisera v místy hodně vypjaté poloze), v určitě ne rutinérské režii Jiřího Adamce, to skvěle sehrálo. Za jedinou vadu na kráse považuji ne vždy úplně příjemnou hudbu bratří Ormů. Ač jsem místy v hudbě slyšel náznak něčeho, co se pak naplno rozjede v seriálu Sanitka. Jinak ještě malá poznámka na okraj. Nevěděl jsem že průpovídka "to je blbý, to se bude líbit", má hollywoodské kořeny. Já ji znám z forbín Wericha s Horníčkem. Každopádně tato neznámá inscenace se může líbit, i když není ani za mák blbá... ()
Rozčarovaní se mi muselo líbit už jen kvůli tomu, že budu vždycky fandit umělcům, kteří svou duši odmítají zaprodat ďáblu (ať už tomu komerčnímu anebo ideologickému) a jdou si tvrdošijně za svým, třeba až k sebezničení. A nic na tom nemění fakt, že postava ožralého, arogantního Fitzgeralda na první pohled nevzbuzuje moc soucitu. Herecké trio předvádí excelentní výkon, což se u Munzara i Hrušínského popravdě nějak předpokládá. Vlastně ani Kaiser mě až tak nepřekvapil, vždycky jsem měla pocit, že na náročné role má, jen je škoda, že zůstal uvězněný ve škatulce roztomilého tajtrlíka. ()