Přidej se k nám
The Band Wagon
Obsahy(1)
Tony Hunter, slavný filmový zpěvák a tanečník, se cítí zneuznaný a starý. Jeho přátelům se jej ale podaří přemluvit k účasti na malé broadwayské show. Avšak věci se jim lehce vymknou z rukou po příhodu "velkého umělce, špičkového producenta a skvělého režiséra" Jeffreyho Cordovy a jím protěžované primabaleríny, kterou Tony nesnáší od prvního setkání. Na place zavládne napětí a show je kvůli neústupnosti aktérů málem zrušena. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (31)
NFR 1995, Oscar 3 nominace: Kostýmy, Hudba, Námět a scénář ()
Přiznaný návrat do minulosti, k prvním filmovým muzikálům, které se odehrávaly převážně v divadelním prostředí (ve stejné době jako ony měla premiéru stejnojmenná broadwayská předloha filmu). Film ale tradiční backstage schéma modernizuje zakomponováním prvků z pozdějších, plně integrovaných muzikálů a dovoluje hrdinům, aby si párkrát zatančili sami pro sebe. Množství obsažených klišé je částečně odůvodněno staromódní povahou zápletky, v níž je návrat k osvědčeným postupům, třebaže za přispění mladé krve, obhajován. Nevyčítal bych proto filmu nízký stupeň originality, přebírání populárních písní ze 30. let a kopírování vyprávěcích vzorců z hudebních komedií s Ginger a Fredem (sblížení skrze nevraživost) i z filmů o umělcích různých generací (cestou k úspěchu je sloučení tradice s inovací). Řekl bych, že onu archaičnost si uvědomoval jak Minnelli, nabízející divákům optimistickou, barevně rozjásanou protilátku na všechny realističtější poválečné filmy (což dobře ukazuje muzikální „přemalování“ konvencí hard-boiled detektivek v nejvelkolepějším tanečním čísle) i Astaire, na jehož přítomnosti je film víceméně založen a který s nečekaným nadhledem reflektuje svou vlastní pozici v šoubyznysu. Podobně jako celý film a podobně jako Judy Garland o rok později v podstatně sžíravějším Zrodila se hvězda. Konečně trhák! není tak sebereflexivní film jako Zpívání v dešti ani stejně vizuálně úchvatná podívaná jako Američan v Paříži, přesto požadavky na muzikál z produkce Arthura Freeda nejen naplňuje, ale minimálně parodickým číslem Girl Hunt, svědčícím o tom, jak brzy si v Hollywoodu začali uvědomovat některá žánrová klišé (třebaže úplně původní inspirací byly pro Roger Edense Spillaneho detektivky), jde daleko za žádaný standard. Tvůrci si na ploše nějakých dvanácti minut utahují z tajuplnosti a ostentativního fatalismu filmů noir i z drsného voice-overu vypravěče (I hit hard - And I hate hard) a díky sladěné choreografii akčních a tanečních scén to celé funguje jako muzikál i jako krimi. Dovolím si kacířsky tvrdit, že málokomu se kdy podařilo tak elegantně vystihnout esenci filmů noir. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Anderton ()
Právě toto období Freda Astaira moc nemusím. Začátkem 50. let viditelně procházel krizí středního věku. Jako by se v rolích nemohl rozhodnout, zda ještě stojí za to udržovat při životě image „věčně mladého“ kozlíka, nebo začít s ublíženeckou maskou „patřím do starého železa,“ kterou by se chránil mladší konkurenci a burcoval příznivce k projevům loajality. Na Přidej se k nám se mi líbí, že na rozdíl od Královské svatby z toho dělá součást hry. Fred hraje vyhasínající hvězdu šoubyznysu, která se v dekádě boje filmu s televizí cítí jaksi nepatřičně. Doba náhle posunula muzikály od komorních swingových k pestrobarevným spektáklům a Přidej se k nám tomuto požadavku vychází vstříc a současně ho paroduje. Tím si vytváří účinné alibi proti logické námitce, že je to do očí bijící plagiát Zpívání v dešti. Celá struktura filmu je jako přes kopírák, číslo po čísle. Místo Make ´Em Laugh se zpívá velmi podobná píseň That´s Entertainment, diletantské pokusy natočit zvukový film s „němými“ herci nahrazují scény zkoušení ambiciózního muzikálu, po boku Kellyho Broadway melody se staví Astairův příběh v příběhu, taneční mikroparodie na film noir, atd. atd. Zkuste si ty dva filmy pustit po sobě a přesně pochopíte, co mám na mysli. 70% ()
Nepopsatelná genialita tanečních čísel, pár sebereflektivních vtípků, to vše zasazeno do banálního a nepříliš zajímavého rámce - jako u Astairových muzikálů tolikrát. Škoda, že spolu byli s Charisse už skoro o generaci od sebe - je nepochybně Astairovou nejlepší taneční partnerkou (vlastně nevím, kdy jindy jsem viděl, aby byla vedle Astaira dominantní jeho tanečnice, ale v mramorové dokonalosti Cyd našel konečně sobě rovnou), bohužel jeho věk už mu nedovoluje vyvádět jako o dvacet let dřív s Ginger - přesto kdykoliv, když začne hudba, absolutní radost a krása, filmový eskapismus v plné čistotě. Když hudba nehraje... dá se to... ()
Barevná nuda bez jakéhokoliv chytlavého songu. Na vyžilého Astaira nebyl zrovna nejlahodnější pohled, Cyd Charissová působila mnohem zajímavěji - ovšem jen v tom posledním čísle, muzikálové variaci na chandlerovské detektivky. Asteirův voice over "She was bad and dangerous, but she was my kind of woman..." a Charissové femme fatale bylo tím nejlepším, co mohl Minnelli v tomto svém počinu nabídnout. Jenže přetrpět celý film jen kvůli posledním deseti minutám? To je skoro mučednictví... ()
Fred Astair v úlohe zostarnutej niekdajšej hviezdy kabaretných vystúpení i filmového plátna. Jeho warholovských 15 minút slávy je dávno zapadaných prachom. V tomto smere je skvelá úvodná časť filmu, ktorá ukazuje premenu niekdajšej ulice divadiel, kín a estrádnych domov na uličku jednoduchých prvoplánových atrakcií. Kvalita filmu klesá v ústrednej časti, ukazujúcej prípravu ambiciózneho, vážneho predstavenia na spôsob Goetheho Fausta na podklade scenára zábavnej tanečnej show. Prepálene ambiciózneho a katastrofou končiaceho. Takže späť k poctivému tanečnému zábavnému speváckemu kabaretu. Všetko zlé je na niečo dobré, a tak sa záver nesie na vlne úspešného ťahu naprieč štátmi, a ako čerešnička na torte je tu aj veľká láska. 72% ()
Vsechno by to bylo otřelé, mockrát viděné, neoriginální - kdyby nebylo Freda Astaira, který zde hraje téměř sám sebe ve své tehdejší životní situaci. Ať mu přičteme jakékoliv nectnosti a nedokonalosti, tak tenhle tanečník se pod 80% dostane málokdy. ()
V 50. letech se muzikálové filmy častěji točili. Najdeme tu energické komediální příspěvky od Nanette Fabrayové a Oscara Levanta, kteří vystupují v rolích alter ega scénáristů Betty Comdenové a Adolpha Greena. Škoda že trochu sráží zábavu větší nevyrovnanost poutavosti děje. [6/10] (MGM) (Technicolor /// Produkce: Arthur Freed /// Scénář: Betty Comden, Adolph Green /// Kamera: Harry Jackson /// Hudba: Arthur Schwartz (písně) /// Nominace na Oscara: Betty Comden, Adolph Green (scénář), Mary Ann Nyberg (kostýmy), Adolph Deutsch (hudba)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Muzikál, ktorý svojim posolstvom o potrebe "entertainovať" na javisku vytočí asi všetkých intelektuálov. Ale ide o to, že Astaire nič iné, ako skvele baviť nevedel, a keď sa má tváriť ako Faust, musí jeho snaha vychádzať ako gýč. Čiže lepšia skvelá zábava, ako falošná hra na umenie. Film je občas veľmi zábavný, pri čísle "Triplets" zase naopak dosť trápny, ale po tejto infantilnej vsuvke nasleduje dlhá pasáž paródie na film noir a to je jedna z najlepších tanečných a hudobných sekvencií v hollywoodskom muzikáli vôbec. Sú tu sympatické a pekné ženy, má to energiu a šlape to, je to pateticky americké (to je konštatovanie, či je to plus alebo mínus, keďže sa jedná o americký muzikál, je na divákovi) a Astaire je ako starší pán stále pred kamerou prirodzený. ()
Trochu mě to zklamalo. Jednotlivé scény v šou Band Wagon mi připadají být nekompaktní a vzájemně nenavazující. V průběhu posledního "gangsterského" příběhu jsem měl také pocit, že toto se takto na jevišti předvést nedá. To k negativům. Pozitiva: Krásná Cyd Charisse (vždy, když je na scéně), dvě taneční scény s Astairem a Charisse (z toho druhá, "gangsterská" vyloženě úchvatná), skutečně pěkná trojčata, zajímavý vývoj vztahu mezi oběha hlavními představiteli. 75% ()
Pod taktovkou Vincenta Minnelliho vznikol zručne natočený jednoduchý muzikál s legendou muzikálového sveta. Jeden chytľavý song však nestačí na výraznejší úspech. ()
Band Wagon působí oproti starším astairovkám jako sežvýkaný kus žvance. Je neoriginální a ublíženecký, nemá zapamatovatelné melodie, děj většinu filmu tápe v různých polohách, aniž by se rozhodnul, čím vlastně chce být. Ani taneční čísla nestojí za mnoho, ovšem se dvěma výjimkami. První je scéna s pucováním bot a druhá je dnes již ikonická patnáctiminutovka na konci filmu, která je svéráznou parodií na film-noir a zároveň o třicet let později poslouží jako předloha jednomu z nejznámějších klipů všech dob - Smooth Criminal. ()
Nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale tenhle film je LEPŠÍ NEŽ ZPÍVÁNÍ V DEŠTI! Jistě, příběh je stejný jako u všech ostatních muzikálů téhle doby (vyjma Brigadoonu, ovšem), ale nic jiného by snad ani nikdo nečekal. Fred Astaire je perfektní, ale vzhledem k pohlaví a sexuální orientaci se mi mnohem víc líbila Cyd Charisse v roli baletky. Byla naprosto úžasná. Kouzelné je cameo Avy Gardner, která hraje sama sebe. Co tenhle film pozvedává nad jiné muzikály té doby je geniální TANEČNÍ SCÉNA VE STYLU KNIH RAYMONDA CHANDLERA včetně baletní přestřelky. K tomu přičtěte kupu hlášek ("Nehádáme se. Naprosto se shodneme. Nesnášíme se!") a získáte film, na který se nezapomíná. Super!____Curuníre: Omlouvám se, chtěl jsem říct "přišel mi lepší..." - i proto, že mám Astaira radši než Kellyho... ()
Nemá to ani chytľavosť muzikálov z 30. rokov, ani ( obsahovú ) farebnosť tých z rokov 50. Fred je trápny a zbytok sa snaží akosi sa mu vyrovnať, pričom padajú do toho istého bahna. A to som sa k tomuto snímku vyjadril ešte celkom zhovievavo. ()
Minnelli bol mágom muzikálneho žánru. The Band Wagon, čo sa týka gýčovosti a pestrofarebných technických kreácií sa nevymyká hollywoodskym štandardom, avšak silno zapôsobí praktickosťou života. Čísla vyjadrujú chod performatívnej náladovosti a odosobňuje sa v hermetickom kruhu výpovedných emócií, ktoré postavu zvierajú a dáva jej možnosť dostať to zo seba von. Záverečné noir vystúpenie je typickou majstrovskou ukážkou víťazstva imaginácie nad realitou a po kostrbatejšom úvode tvorcovský tím skrátka správne vybalansoval predstavivé odstredivé i dostredivé tendencie. ()
Ten romantický příběh je v tom takový trapný, ale jinak je tohle film, který mi učaroval svými nápady. Jsou zde výborná taneční čísla, která jsou neskutečně originální, především pak v rámci různých žánrů, kdy ten noir na konci je prostě parádní a jedinečný. Tohle stojí za podívání i jen pro tohle předfinále. ()
Muzikál kde F.Astaire ztvárnil sám sebe na mírném úpadku kariéry. Příběh sám o sobě je ale celkem zajímavý, možná v některých pasážích mírně naivní, ostatně tak jak u většiny muzikálů, ale zato tanečně a pěvecky má stále co nabídnout. Hlavně ve druhé polovině. Kdepak, Fred zde ještě nepatřil do starého železa. 75%. ()
Vyborny muzikal slusne dialogy v kvalitnych kulisach, rezisersky na urovni, Minnelli bol expert na muzikaly a spolocenske konzervacky, fakt silne a pamatne dielo. A nechapem, preco tu niektori uzivatelia tahaju tie smradlave hovna z filmovej teorie /pardon, vysoko odborne, fundovane terminy/ - vysoke hodnotenie davam aj preto, ze tu., v tomto filme nezaznel ani jeden odborny termin z tej odpornej zumpy zvanej filmova teoria : 80 % ()
Zábavný a nenáročný muzikál s kvalitním tancem a pozoruhodnou výpravou. Zábavná komediální revue vyhrává a válcuje jakýkoliv smělý pokus o ztvárnění vyššího druhu umění v tanečním provedení. A tak postarší tanečník Tony Hunter (zajímavý Fred Astaire), na pokraji zájmu, využívá své poslední šance, odhazuje smělý pokus o umění nadějného režiséra a vsází na starou klasickou populární všelidovou zábavu, slaví nadšený úspěch a návrat na výsluní popularity. Navíc potkává svou novou lásku Gabrielle Gerard (půvabná Cyd Charisse), svou partnerku na jevišti, se kterou překonávají společný a vzájemný odpor a nesympatie k sobě navzájem, zapříčiněné odlišností dělaného umění. Z dalších rolí: autoři představení Lester (Oscar Levant) a Lily (Nanette Fabray) Martonovi, kteří hlavní roli napsali na míru svému příteli Tonymu, ambiciózní divadelní režisér Jeffrey Cordova (dobrý Jack Buchanan), muž smělých plánů o velkém umění, ale také pokory při nezdaru, a hrdý choreograf Paul Byrd (James Mitchell), původní přítel Gabrielly, který od projektu odchází po jeho poklesu z umění na obyčejnou zábavní show. Film rozhodně nemá přehnaně velké nároky, až na snahu pobavit. Za samostatnou zmínku stojí zpívání a tanec tří nemluvňat v podání Tonyho, Lily a Jeffreye. A pak jazzové ztvárnění parodie noir filmů Girl Hunt, která by stála za samostatný projekt. Muzikál pobaví a dodá chuť se pohybovat tanečním krokem v normálnosti života. ()