The French Dispatch
The French Dispatch
Francúzska depeša Liberty, Kansas Evening Sun
The French Dispatch
The French Dispatch
The French Dispatch
The French Dispatch of the Liberty, Kansas Evening Sun
Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Benicio Del Toro, Adrien Brody, Tilda Swinton, Léa Seydoux, Frances McDormand, Timothée Chalamet, Jeffrey Wright, Bill Murray, Lyna Khoudri, Owen Wilson (více)VOD (3)
Obsahy(3)
Milostný dopis novinářům odehrávající se v detašované redakci amerických novin ve fiktivním francouzském městě 20. století, který oživuje sérii reportáží publikovaných v časopise „Francouzská depeše“. (Falcon)
Recenze (218)
Keby niečo tak prepracované vytvoril akýkoľvek iný režisér, hodnotil by som vyššie, v rámci Andersonovej tvorby mi to prišlo trochu málo úderné a trochu dosť repetitívne. Tiež by tomu viac slušela krátkometráž, teda tri samostatné minifilmy (povedzme za použitia uvádzača). Takto to vidím na 60%, 100% a 60%, s dodatkom, že rámovací príbeh mal dostať aspoň štvrťhodinku navyše. Bezprostredne po návšteve kina neviem z hlavy dostať asi len rôzne obmeny nahého tela Ley Sydoux. ()
Wes Anderson má svůj svět a v něm točí jeden film vedle druhého. To, že má neuvěřitelný přehled a podprahově do svých filmů sype nepřeberné množství informací, si zaslouží obrovský respekt. Jen mám pocit, že těm jeho filmům občas chybí, a to slovo jsem hodně dlouho hledal, zábavnost. Nápadů je zde kvanta, herců standardně kopa a všichni do jednoho jsou skvělí. Jenže námět, kde umře šéfredaktor časopisu a tak vydají poslední díl, ze kterého každou reportáž Wes zfilmuje do podoby tohoto filmu, je něco, co Vás (pro forma) uchvátí v prvních pěti minutách a po půl hodině už chcete konec. Možná těch nápadů je tak moc, že se to na první dobrou nedá zvládnout. Možná je to i kostrou příběhu, který není celistvý, ale rozptýlený do série malých, které baví čím dál tím méně. Těžko říct. U mě osobně ale jednoznačně stále zůstává Grandhotel Budapešť jako v rámci tohoto nespecifikovatelného žánru ten nejlepší, nejvtipnější, nejnápaditější, hudebně nejgeniálnější film režiséra. Prostě všechno to, co tomuto filmu bohužel chybí. ()
Po smrti vydavatele časopisu zjišťují redaktoři, že jejich magazín končí. A v posledním čísle musí vyjít krom nekrologu i nejlepší reportáže ze světa umění, politiky a jídla. Wes Anderson servíruje nepříliš zajímavé povídky o novinářích ve formě, která mu brání prodat to, v čem jsou jeho snímky obvykle nejzajímavější. ()
Wesova pocta Francii, francouzské kultuře a historii, krásným časům papírové reportážní žurnalistiky i závanům nostalgie. Formálně jde o rozvíjení stále téhož, pro Andersenovu tvorbu už ikonické poetiky a manýrismu. Wes Anderson se evidentně dostal do zajímavé fáze vývoje své tvorby - zjevně si může dovolit obsadit v podstatě jakoukoliv hollywoodskou star té nejvyšší kategorie i do úplného štěku, takže jsou jeho poslední filmy skoro až takovým filmovým orlojem hollywoodským hvězd a hvězdiček, má ovšem také pocit, že do svého filmu musí semlít a dostat co nejvíc, maximum aluzí, odkazů, myšlenek, vtípků i vnitřní interaktivity...a já jako divák začínám mít pocit, že jsem jeho stylem a formou vyprávění zahlcen až přehlcen... PS: Nanejvýš originální je Wesova práce s aluzemi uvnitř filmu - tak třeba hned v povídce první přebírá námět podle skutečné události, kdy za brutální vraždu odsouzený malíř naváže intimní poměr se zaměstnankyní věznice, v níž si odpykává doživotní trest, a ta mu pomůže v útěku - což už brilantně zpracoval Ben Stiller coby režisér ve skvělém seriálu Útěk z vězení v Dannemoře - Wes nejenže cituje tento seriál, ale do role uvězněného malíře obsadil i totožného herce - Benicia Del Tora! ()
Povídková pocta "staré dobré Francii a reportážní žurnalistice", která začíná zdaleka nejlepší povídkou (myšlena ta Seydoux/Del Toro nikoli ta představovací) čili ty zbylé kvůli tomu poněkud nefér působí do počtu. Dalším zádrhelem je, že jsou "na jedno brdo". Vadí to hned dvojnásob, jelikož jsou "jakože od různých autorů, kdy každý má svůj zcela ojedinělý svébytný styl psaní". Což se dalo zúročit v to, že jedna každá by měla svůj jasný vizuální ksicht. Jenže všechny jsou slepenec stylů (různé žánry, filmová období, animace) čili je jedna od druhé nerozpoznatelná. Jinak je vše typicky andersonovské; osobitá poetika, vypiplaná kamera, práce s načančanou mizanscénou, herecké výkony na hraně karikatur, ale bez sklouzávání k pitvoření. Celkově je to tak moc do morku kostí film Wese Andersona, že s absolutní jistotou dopředu víte, zda se vám bude (ne)líbit. Jediná otázka tedy je, jak moc se vám bude (ne)líbit, jelikož je to tentokrát film Wese Andersona tak trochu na volnoběh. ()
(3,5* vězení celkem laskavé) ()
Překvapuje mě, jak je Depeše přijata pozitivně, jak ochotně divácká obec naskakuje na další Andersonův zasněný vlak cestou k vlastním vzpomínkám, lítostem a tužbám. Chybí totiž onen pověstný krok směrem k divákovi, který mu takovou cestu obvykle usnadňuje skrz fantaskní svět Života pod vodou nebo hravou animaci pana Lišáka. Tentokrát se citují styly, uctívá se forma, střídají se povídky a tempo je vzhledem k proměnlivé délce a náladě jednotlivých segmentů až zrádné. Když se ale povede tenhle protivítr překonat, jde o nápaditou, ztřeštěnou i zamyšlenou mozaiku všeho a všech, ze které ale pod tíhou laviny různých podnětů začne v závěru téměř bolet v tu dobu již nestíhající hlava. ()
Čím novější Andersonův film, tím jsou panenky, se kterými si hraje, méně životné, ale zato obývají rozmáchlejší a načančanější pokojíčky. Paradox jeho pocty květnatě popisného a snobácky autorského stylu žurnalistiky spočívá v tom, že právě svým filmem zpřítomňuje její umělost a iluzornost. ()
Stylem je to klasickej Anderson, takze clovek tak nejak tusi, co muze cekat. Jenze zatimco prakticky vsechny jeho ostatni filmy jsou i pri urcity mire artovosti zabavny, tady to bohuzel neplati. Je tu par fajn napadu, par dobrejch forku, tradicne skvela sestava paradnich hercu a mila vizualni stranka, jenze ty jednotlivy pribehy jsou uz tak mimozni a artovy, ze je to proste opruz tak trochu o nicem. S pribejvajici stopazi me to bohuzel vic a vic sralo a musim to oznacit za Andersonovo nejhorsi film. ()
Fakt nevím. Líbí se mi, že někdo v mainstreamu oživuje formát povídkového filmu a Andersonův styl k anekdotickému vyprávění v tuhle chvíli navíc pasuje, ale určitá salónní mělkost toho všeho mě za nohu táhne dolů. Všechny hlavní povídky jdou vnímat jako alegorie na uměleckou činnost (v případě první dokonce ne alegorie, ale přímé vyjádření), aniž by to ale bylo aplikovatelné na samotného Andersona, který není utrápený neprivilegovaný chudák, revolucionář ani kuchař pátrající po nových chutích - je vlastně trochu smutné, že se mi zdá, že Anderson romantizuje typ umělce, který on nenaplňuje. Jenže jakkoliv nemůže změnit svou esenci, pořád může točit co a jak chce. Proč tedy točí film, ze kterého prýští umělecké nenaplnění založené na externích problémech, když veškeré problémy jeho tvorby mohou pramenit/pramení zevnitř? Působí to trochu jako hledání důvodů umělecké stagnace všude jen ne v sobě. Jako Wesi, nikdo to za tebe nevyřeší - tvůj problém není bezohledný producent, nepružný systém ani pokoření všech met! Francouzská depeše není v žádném ohledu špatný film, jeho obrazová složka je pořád vtahující (a sám nechápu, proč se mi to ještě neokoukalo), ale samotný Anderson tápe. A já tápu nad ním. Je toho hodně, co se mi uvnitř líbilo. (A rozhodně to je velký posun oproti Psímu ostrovu.) Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Anderson začíná nějak tušit, že by měl začít dělat něco jiného, ale místo aby to udělal, tak točí film implicitně o tom, že nemůže, protože svět mu to nedovolí. 3 a 1/2 ()
V souvislosti s Francouzskou depeší se hodně mluví o tom, že ji ovlivnily filmy francouzské nové vlny nebo tvorba Jacquese Tatiho. Určitě to platí. Přijde mi ale o něco zajímavější uvažovat o Andersonově filmu jako o duchovním následovníkovi Občana Kanea. Stejně jako v případě Wellesovy klasiky jde o snímek na novinářské téma, ale - co je podstatnější - taky o film, který přímo pojednává o kontrastu (objektivní) fakticity a (subjektivní) zaujatosti. A stejně jako Občan Kane pro Wellese je podle mě Francouzská depeše pro Andersona jeho mistrovským dílem. Víc v textu na substacku. ()
Film mi způsobuje stejné utrpení jako většina povídkových filmů: moje srdce a hlava příliš bolí z napojování se na jednotlivé povídky. Jsem přehlušená. (Můj favorit: článek o malíři, samozřejmě. Za ten bych dala pět.) ()
The French Dispatch nebyla podívaná úplně pro mě. Místy tak komplikovaně napsané, až mi hlava postupně utekla do bezpečí vizuálních veletočů, než aby se soustředila na příběh nebo na to, co se snaží jednotlivé postavy sdělit. Pořád mě baví Andersonův systém, imaginace, celá plejáda cameií, ale příběhy jako takové byly tentokrát neskutečně utahané. ()
Terapie mizanscénou. Film Wese Andersona poznáte od prvního políčka. Respektive tentokráte tři filmy, díky čemuž je poetická kadence zhuštěná až na hranici snesitelnosti. Plýtvání úžasnými dvouvteřinovými kompozicemi, hollywoodskými hvězdami, slapstick, absurdita a Evropa evropštější Evropy - vše, co na Wesu Andersonovi máte rádi, tu najdete. Jen Alexandra Desplata si díky převaze nepůvodní hudby moc neužijete. *****,***,****. ()
Filmová reportáž Wese Andersona - úžasný film, který lze od začátku do konce sledovat s úsměvem, a to nejlépe v kině, protože právě kvůli takovým filmům kdysi kino vynalezli. Vizuální stránku a tu miliardu nápadů nejde neobdivovat, každý herec a každá herečka vás potěší, ať je jejich role sebemenší, a každý z příběhů má něco do sebe. Těším se, až tu rozkošnou kanonádu fantazie uvidím znovu, znovu a znovu. Do té doby budu patrně nonstop poslouchat Desplatův boží soundtrack. ()
Tři povídky svázané dohromady postavou Billa Murrayho. První: 70%, Druhá: 20%, Třetí: 30%. Od 2/3 mě film začal solidně nudit. Nemám rád povídky. A Francouzskou depeši, přestože i ona je zajímavě andersonovsky pojata považuju za nejslabší dílo tohoto režiséra. Závěrečný průměr tedy zní: 40% ()
Wes mi do krku narval trychtýř a pumpoval to do žaludku pod tlakem. Nevím, jestli jste tak někdy jedli, ale rozpoznat nuance chutí se při tom moc nedá. Možná že když si to příště pustím zpomaleně, tak zjistím, že to vlastně moc dobrý nebylo. ()
Zklamání. Vizuálně opět víc než excelentní, ale tak typická andersonova poetika tam není. A zběsilá kadence slov ji nemůže nahradit. Schází mi tam ta příznačná hravost a pohoda. Technicky dokonalé, ovšem prázdné a únavné - vzorové vítězství formy nad obsahem. Dokonce i ty camea mi přišly tentokrát nějak zbytečný. Viděl jsem téměř vše, co Wes natočil a nikdy nešel níž než na 4*, ale tady váhám i s tom trojkou. 2,5* ()
"Zajímavá freska." "Co že jste to kurva řekla? No to si snad ze mě dělá prdel. Ten hajzl tu píčovinu namaloval na zeď!" ________ Kdo si hraje, nezlobí - a u pana hračičky Wese Andersona to platí nejmíň trojnásob. Andersonův nejnovější celovečerní příspěvek, tedy poetická mozaika malebného městečka Ennui, kde sídlí pobočka magazínu 'Francouzská depeše' - po níž nese snímek i svůj název - je inspirován historií ikonického kulturního časopisu New Yorker, a stejně jako onen časopis je i příběh samotného filmu v podstatě leporelo novinových reportáží s anekdotickým charakterem...... Zdání ovšem klame, jelikož 'Francouzská depeše' skutečně není standardní povídkový film – jde o dílo, který je naprosto stvořeno k hlubší cinefilní analýze. Je totiž nesmírně mnohovrstevnatý, disponuje několika podzápletkami, fragmenty, a zprvu obtížně rozpoznatelnými detaily. Všeobecně vzato, to pojetí neskutečně rozmanitý fabule a struktury syžetu je ze scenáristickýho hlediska naprosto odzbrojující. Proto může kdekoho překvapit, jak moc je narativní kadence, jejímž prostřednictvím jsou divákovi poskytovány dané informace, neskutečně hektická. Nemluvě o extravagantní koncepci mizanscény, kde se neustále něco děje, nehledě na dvojrozměrnost či trojrozměrnost časoprostoru – proto je záhodno některé esteticky vypiplané scény, potažmo celej film, nutno vidět ihned několikrát po sobě, páč divák mnohdy nedokáže vše percepčně zaznamenat a následně vstřebat. Na tom - krom oné excentrické narace - má samozřejmě lví podíl i Wesův typicky manýristický vizuální perfekcionismus a inovativní experimentování s formou a stylem celkově. Divák si tak užije formát 4:3, širokoúhlé záběry, kombinaci vizuálně podmanivých černobílých i pastelově barevných scén, anebo animovanou pasáž ve formě komiksového stripu. Další unikátní devizou je bezesporu nespočet karikaturních postaviček, které si okamžitě zamilujete, a jichž se chopila pestrá plejáda hereckých hvězd - ať už v menších, větších, či zdánlivě nepostřehnutelných epizodních rolích (Waltz a Dafoe!). Z nich nejvíc září Léa Seydoux jako múza Simone, Benicio del Toro jako nihilistický malíř Moses Rosenthaler, Timothée Chalamet jako energický revolucionář Zeffirelli, a nehorázně sprostý Adrien Brody jako mazaný kupec Cadazio. Každý si zde jednoduše najde to své...... Jedinou vadou na kráse je tak jistá nekonzistence oněch groteskních povídek – první příběh o umělci cáklé školy se mi zdaleka líbil nejvíc, potom druhý příběh o revoltě studentů za sloučení chlapeckých a dívčích kolejí pro účel sexuálního uspokojení, přičemž nejméně poutavý je poslední příběh - kulinářská reportáž na pozadí únosu komisařova syna. To však nemění nic na tom, že 'Francouzská depeše' je brilantní pocta žurnalistice, esence arteterapie, a pro mě společně s francouzským trashovým body-horrorem 'Titane' zcela subjektivně nejlepší kinozážitek roku. Sledovat Wesovy filmy a objevovat půvab jejich originální fikční poetiky je čirá radost. Opojná to záležitost...... // VERDIKT: nejvíc wesandersonovský opus Wese Andersona. 9,4 redaktorů z 10 // () (méně) (více)
Související novinky
Chystaný film Wese Andersona nabírá obsazení
Ačkoliv zatím poslední celovečerní snímek Wese Andersona, komedie Asteroid City z loňského roku, patří k o něco rozporuplněji přijatým dílům tohoto svébytného režiséra, oblíbený hollywoodský tvůrce s… (více)
Wes Anderson chystá film pro Netflix
Režisér Wes Anderson (Život pod vodou, Grandhotel Budapešť) rozhodně nezahálí. Je to teprv pár týdnů, co do našich kin dorazil jeho nejnovější snímek Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun, a… (více)
Nový film Wese Andersona přibírá Margot Robbie
Ještě jsme se ani nestihli dočkat jeho několikrát odkládané komedie Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun, jež by měla mít v našich kinech premiéru nakonec začátkem listopadu, a už režisér… (více)
Bill Murray znovu u Wese Andersona
Po předchozích spolupracích na filmech Jak jsem balil učitelku, Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou, Darjeeling s ručením omezeným, Fantastický pan Lišák, Až vyjde měsíc, Grandhotel Budapešť,… (více)
Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Skrze odhalovaný mýtus šéfredaktora vypráví o moderních mýtech vyprávěných i spolutvořených jeho novináři. Každá ze tří hlavních povídek představuje odlišný přístup k prostoru, času i hře s vypravěčstvím, přičemž tvoří zvláštní formu sevřené seriality. Jistě, oproti jiným tvůrcům může andersonovská poetika působit jako soustavná replikace stále stejných postupů s minimem zásadnějších posunů. Ovšem co je na tom špatně? V jistém smyslu lze totéž říci i o Tatim, Ozuovi, Bressonovi, Tarkovském, Tarrovi či Jarmuschovi. Rozdíl by mohl být v tom, že jejich poetika holt mnohem víc pracuje i s každodenností, vyprázdněností a nenarativností, a tak jsou na rozdíl od Andersona na jedné straně nepřístupnější širokému publiku a na druhé straně (dnes) přijímaní jako modernističtí tvůrci, kdy se těmto rysům připisují další významy. Oproti tomu Andersonova poetika je na první pohled divácky atraktivnější, a proto snáze akceptovatelná jako roztomilý exces v mantinelech stále ještě populárního mainstreamového filmu. Je proto paradox, že když natočí konstrukčně mnohem komplexnější dílo, je z této perspektivy odmítnuto jako vyprázdnění postupů a vypravěčské selhání. Jenže FRANCOUZSKÁ DEPEŠE je zvláštní ne v tom, jak se pořád stejně liší od jiných tvůrců, nýbrž jak v kontextu Andersonových norem nabízí hru s odchylkami - jež vyplyne právě při srovnání konstrukčních, inscenačních a vyprávěcích rysů jednotlivých povídek. Mám za sebou jen jednu projekci a těším se na další, stejně jako na odhalení méně zjevných principů práce se stylem. Už z té jedné projekce ale bylo patrné, že každá povídka nabízí odlišnou práci s prostorem, s kauzalitou, s časem, s rolí vypravěče - i s celkovým prolínáním různých forem i úrovní příběhů a vypovídání o nich v rámci těchto povídek. Jedinečnost každé jedné povídky tak vyplyne s ohledem na postupy uplatněné ve zbývajících dvou, díky čemuž ta vězeňská volí nejpřímočařejší postupy... zatímco poslední si dovolí v závěru úplně přerámovat tematické těžiště a prozradit, že ve skutečnosti vyprávěla o něčem či o někom jiném, než se jevila vyprávět. Co si mě ovšem nejvíce podmanilo a na detailnější analýzu čeho se nejvíce těším, je tvůrčí zacházení s prostorem, a to jak tím dvojdimenzionálním s ohledem na rozložení prvků v rámu, která je pro Andersona typická, tak zejména oním trojdimenzionálním v rámu a mezi rámy. Každá povídka z němu totiž v určitých svých částech přistupovala značně odlišně, když nabízela drobné i větší alternativy vůči zbývajícím dvěma. Na první zhlédnutí mě okouzlily zejména rozmanité formy odhalování prostoru do hloubky v třetí povídce. Celý prostor navíc přebírá výtvarné vlastnosti animovaného filmu i s ohledem na textury či svícení... až nakonec do animovaného filmu přepne. Už sama volba povídkového filmu zdůrazňuje princip neustálé proměny vlastní organizace: skládání, rozkládání, skrývání, odhalování, přerušování, vkládání, zastavování do tableaxu vivants i groteskní zrychlování kreslených grotesek - a různorodé mody reprezentace. Oním principem, který prochází napříč povídkami, je totiž důmyslná hra s alternativami uvnitř alternativy. Vezmu-li navíc v potaz úvodní velkolepou poctu Tatiho snímku MŮJ STRÝČEK, nemohla mě v těchto pochmurných dnech FRANCOUZSKÁ DEPEŠE potěšit víc. () (méně) (více)