Pravda

Koreedovi svedčí Japonsko viacej. Chápem, že si chcel splniť asi sen a spraviť film s francúzskou elitou a s Ethanom Hawkeom, ktorý je jeden z najlepších hercov spoza veľkej mláky, ale poetika jeho filmov tu vyslovene naráža na iný spôsob herectva, tak typický pre Francúzsko. Príbeh sám o sebe nie je nejako zlý. Snaha o nájdenie si cesty medzi matkou a dcérou, ktorá je preplnená rôznorodými postavičkami a takmer bez dramatických scén pôsobí odľahčene a zároveň uveriteľne, ale výsledok je v zásade len v pohode. Film, ktorý skôr poteší fanúšikov hercov a režiséra než vyslovene konzumného diváka. Je fajn vidieť snahu o prerozprávanie osobitého príbehu v inej krajine a v inom štýle - hoci určité podobnosti s japonskou tvorbou, hlavne čo sa týka kamery - sa tu nezaprú. Je to síce film na jedno pozretie ale chápem motiváciám režiséra a oceňujem s akou gráciou dokázal vytvoriť realistické postavy, ktoré dýchajú, hovoria a majú zmysel. Len to nie je úplne moja šálka kávy. (16.03.2020)

Kore’edova tvorba se mi velice zamlouvá, proto jsem neváhala, když jsem narazila na jeho první produkci mimo Japonsko. Pravda je film, kterému nechybí myšlenka, má skvostné herecké obsazení hlavních rolí a úžasnou hudbu, ale v tom velkém množství dialogů se nějakým záhadným způsobem ztrácí podstata sdělení. Ačkoliv se snímek zabývá mezilidskými vztahy, chvílemi působí až překvapivě chladně. (65%) (22.02.2022)

Špičkový japonský režisér, skvělé francouzské herečky a Hawke navrch, tak jak to, že to na mě tentokrát nefunguje? Napadá mě vysvětlení, že si možná navzájem úplně nerozuměli při natáčení, a něco důležitého tak bylo ztraceno v překladu. Matka s dcerou si potřebují některé věci vyříkat, pročistit vzduch, jak se říká, což komplikuje fakt, že jedna je herečka, co neumí přestat hrát, a druhá scénáristka zas nedokáže nepilovat repliky. Pravda je bohužel spíš nudná, než komorní, tak zvláštně odcizená, naředěná, a jak nám ostatně sám film podsouvá (pozor, teď přijde velmi výstižná metafora) - studená jak Paříž v zimě. Jsem přesvědčen, že ve Skandinávii by to vytáhli výš, než na slabé 2*. (27.12.2021)

Pravda někdy bolí, ale tahle bohužel zrovna ne. Drama zabývající se nejednoznačností a relativizací pravdy a nespolehlivou pamětí, která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet, stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami a vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem. Postavy sice postupně odhalují víc a víc informací ze své minulosti, vzájemné spory ale nijak nevyřeší a spíš se jen utvrdí v nutnosti používat přetvářku, lži a manipulace, protože i to je podle nich funkční způsob, jak udržet rodinu pohromadě (rodinu iluzorní a jen zdánlivě soudržnou, jejíž členové v soukromí předstírají, že jsou rodina, a na veřejnosti pro změnu předstírají, že rodina nejsou). Sdělení snímku spočívající v obhajobě toho, že takovéto jednání je v pořádku a je dobré k němu vést i nejmladší generaci, pak lze označit za přinejmenším pokřivené. Navzdory citlivé režii a skvělým hercům tak po skončení Pravdy zůstává výrazně hořká pachuť, nejen ze samotného zpracování daného tématu, ale i z představy, o jak skvělý film by se mohlo jednat, kdyby se Hirokazu Kore'eda do problematiky vzájemných výčitek dominantní matky a její ukřivděné dcery pořádně obul. (30.09.2020)

Kore-edova sázka na tradiční japonskou romantizaci Evropy (hromadnej taneček před kavárnou) jakoby setřela to co ho dělalo silným ve filmech z japonskýho prostředí - finále civilně laděnejch dramat silně okořeněných deziluzí s otevřenými konci. Spoiler: poslední minuty filmu jsou doslova jak z jinýho filmu, jak vystřižený z Disneyovky, vytratí se tak závažnost jinak skvěle napsanejch a zahranejch dialogů. (22.04.2021)