F. Lehár: Veselá vdova

Slavná opereta o třech dějstvích na libreto V. Léona a L. Steina. Snad nejslavnější opereta 20. století Veselá vdova Franze Lehára spatřila světlo světa spíše náhodou. Stalo se to tak, že Leo Stein se prohrabával knihovnou svého přítele Carla Lindaua a objevil tam Meilhacovu komedii L’attaché ambassade (Rada velvyslanectví). Původně zamýšlel své libreto pro úspěšného a tehdy velice módního autora Plesu v opeře Richarda Heubergera, ale protože mu připadala jeho valčíková zpracování těžkopádná, vyhlédl si mladého vojenského kapelníka, pětatřicetiletého Franze Lehára. Ten se s chutí pustil do práce a dokončil partituru v létě 1905 v Bad Ischlu... Budete sledovat záznam představení režiséra Helmutha Lohnera z Curyšské opery, kde se hudebního nastudování ujal Franz Welser Möst. Okázalou výpravu, s převažující rudě zlatou barvou, navrhl Anton Reitzenstein. Hlavní role Hanny Glawari a hraběte Danila ztvárnili německá sopranistka Dagmar Schellenbergerová a americký barytonista Rodney Gilfry.
Hudba Veselé vdovy je prostoupena vášní a dráždivou erotikou. Dokladem toho je i „pontvederská“ (odehrává se na velvyslanectví fiktivního balkánského státu Pontevedro v Paříži) lidová pověst-pohádka o krásné lesní panně Vilje, která omámila svým půvabem mladého myslivce natolik, že málem zešílel... Možná, že si kladete otázku, kde se vzala pařížská jiskrnost hudby u maďarského skladatele rakousko-českého původu, který studoval v Praze u Fibicha a Dvořáka. Vše prý počalo u Slavkova. Tady v roce 1805 padl do rakouského zajetí francouzský vojín jménem Le Harde. Podařilo se mu však uprchnout ze zajateckého tábora a schoval se někde na Moravě, protože tam žila obzvlášť pěkná děvčata. Přiženil se do selského rodu, naučil se orat, sít, starat se o domácí zvířata, a tak tu plně zakořenil, až se jednoho dne změnilo jeho jméno na Lehár s čárkou nad „á“. Takže jak vidno, Franz Lehár zdědil tu francouzskou veselost přímo po dědečkovi. (Česká televize)