Režie:
Antonín MoskalykScénář:
Arnošt LustigKamera:
Jaroslav KučeraHudba:
Luboš FišerHrají:
Krystyna Mikołajewska, Bohuš Záhorský, Karel Höger, Martin Růžek, Noemi Sixtová, Jaroslava Obermaierová, Yvonne Přenosilová, Dana Syslová, Josef Abrhám (více)Obsahy(1)
Podle předlohy Arnošta Lustiga vznikl snímek, který se dotýká obtížného překonávání válečných traumat. Hrdinkou je židovská dívka, která přestála koncentrační tábory, ale zůstala na světě sama - nikdo z jejích příbuzných a blízkých nepřežil. Osmnáctiletá Dita, mlčenlivá a téměř úzkostně neprůbojná, se však jen stěží orientuje v poválečné společnosti, v níž opět raší bezohlednost a zištnost, kde na ni čekají jen opětovná zklamání, kde jejím pocitům nikdo nerozumí... Vznikla pozoruhodná psychologická studie, která má širší platnost. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (60)
Je to hezky natočené. To ovšem neznamená nijak moc zábavně. Zahrané je to ovšem hodně dobře všemi, až na hlavní hrdinku. Ta furt kouká jak robot a s tímto výrazem zvládne celý film. Scénář také není nic moc a posledních 10 minut možná víc je hrozně nastavovaná kaše. Závěr se dal čekat. Přesto jsem se nenudil, i když bych dle mnou výše napsaných řádků měl. 70% ()
Dita Saxová v tom koncentráku zřejmě hrála poker a natrénovala si naprosto dokonale tzv. poker face. V první minutě nasadí výraz, ze kterýho člověk nepozná jakejkoliv náznak emocí, a dalších 103 minut ani nehne brvou. Moc jsem nepochopil, co tim chtěl básník říci. Film nabídne takový útržky ze života holky, která přežila koncentrák, ale neni to nijak zajímavý, ani zábavný, ani dramatický, je to prostě nuda. Polská hérečka v hlavní roli sice má něco do sebe, ale byla zřejmě po lobotomii, protože to i Steven Seagal dokáže vystřídat aspoň 2 výrazy v obličeji. Navíc byl problém v tom, že musela bejt předabovaná, takže originální zvuk občas chybí. Třeba si tam přiťukávaj skleničkama a neni slyšet žádný cinkání skla a podobně. Ostatní herci hrajou celkem obstojně, ale nikdo tam nemá nějakou zásadní roli. Jinak jsem si ještě stačil všimnout, že Josef Abrhám má nesymetricky chlupatý záda. Má chlupy jen na pravý straně a vlevo téměř nic. ()
Kdepak, ani síla tématu mě nepřinutí jít na 3 hvězdičky. V první řadě v případě Dity Saxové selhal casting, protože Krystyna Mikolajewská po většinu času působí jak leklá ryba nebo spíš jak loutka. Snad to byl i záměr, ale v mém případě nepadl na úrodnou půdu. Film pak (ale nejen díky ní) působí chladně a odtažitě. Režie Antonína Moskalyka mi připadá mdlá a ani Arnošt Lustig si podle mého nevybral nejlepší den. Pár vedlejších postav podepřených osvědčeným herectvím Růžka, Högera a dalších to nezachrání. Snímek na mě působil tak nějak uměle a určitě se u nás najde celá řada filmů, které kinematografii 60. let reprezentují mnohem líp. Určitou přidanou hodnotou je vidět přední herce v době jejich mládí. Celkový dojem: 40 %. ()
„Život není to co chceme, ale to co máme.“ Dita Saxová, žena, kterou nikdo nechápe a žádný člověk se nestará o to, co ona cítí, potřebuje a skrývá uvnitř za krásným, ale neprostupným obalem. Je jiná než všichni ostatní, éterická bytost, jež jakoby ani nepocházela z našeho světa, stejně tak myslí, mluví a jedná. Nenachází to co hledá, nakonec se však dočká vysvobození. Výborný, i když velmi smutný film, do kterého není vůbec jednoduché proniknout a ještě těžší je pokusit se pochopit hlavní hrdinku, což se stejně divákovi může podařit jen částečně, proto chápu místní kritiku tohoto snímku, za mě jsou to však silné 4*. ()
Český předchůdce SOFIINY VOLBY upoutá výtečným zasazením do kontextu třetí republiky a vůbec svým civilním záběrem. Jakkoliv jsou tragédie plynových komor a etnocid hrůzné, jizvy a rány těch, kteří přežili, doživotně poznamenány, jsou ještě strašnější tím, že na první pohled nejsou vidět. Zdánlivě živí lidé jsou vnitřně křehcí, zranitelní, až překvapivě napadnutelní; tyto živé jizvy války musely být zvlášť patrné právě v prvních poválečných týdnech, měsících, letech. Konec války pro ně rozhodně nebyl idylou a drsnost veřejného i soukromého života té doby jejich ozdravování a návrat do běžného života neurychlovaly. Hledání citu, tepla, zázemí pro ně mohlo být i nadlidským úkolem. Čtveřice dívek, kombinace hereček i amatérek, se vzájemně dobře doplňuje a prorůstá. Je překvapivé, jak přesně byla ve filmu zachycena atmosféra útěků a emigrací před únorovým převratem. Jak literární předloha, tak režijní i scénáristické ztvárnění byly ve své době mimořádné a svou nevšednost vyzařují i po letech. ()
Pro mě film, který neupoutá moc příběhem, ale hereckým projevem hlavní hrdinky. Vyzařovala z ní magičnost, tajemná krása a chladnost. Ale pro film je to někdy málo. A dost často si vzpomenu na citaci Dity Saxové: "Život není to, co chceme, ale to, co máme." ()
"Život není to, co chceme, ale to, co máme." Obsahově opulentní, formálně naprosto nepřijatelné. Není možné se fakticky odpoutat od tak konkrétních prožitků, ukotvení v čase a prostoru a vyprávět jen o pocitech. Špatně uchopený koncept, přesto stojí za vnitřní analýzu. Méně dílčích selhání odkazujících na realitu roku 1967 a módní výstřelky a mohlo to být skvostné. ()
Přežít neznamená všechno. ()
Dita je pre mňa v rebríčku výrazných a charizmatických ženských hrdiniek neprekonateľnou jednotkou. Jej bytie je akýmsi neoduševneným a všeobjímajúcim pohľadom ženy, ktorá už je existenciálne niekde úplne inde. Nežijúca v živote, vnútorne mŕtva a letargická, schopná odoprieť si takmer všetko. Napriek tomu adorovaná ako bohyňa, neprístupná ako ľadovce Antarktídy. Herecký výkon poľskej herečky je z kategórie nadpozemských. Absolútne si dokážem vizualizovať, ako pred pár rokmi prešla bránou Osvienčimu smerom, ktorým sa to podarilo len málokomu. Smerom von, do života, ktorý sa po takomto zážitku už musí zdať len akýmsi bonusovým prídavkom od kapely po koncerte. ()
Hledá opravdovost, lásku ne jen jako manévr ke sdílení se, hledá zázemí, hledá půdu pod nohama, ale nenachází... ()
Napůl promlčená sonda do jedné mysli, pamatující dny, které rozhodně nikdo nechce zažít. Vtěsnám-li do třech hvězdiček veškerou úctu k tématu, trpělivý výraz Dity a pana Růžka, nezbývá mi bohužel nic navíc. Možná větší a preciznější prolínání vzpomínek s reálným dějem. Dita, ač se svět kolem ní chová, jako by se vůbec nic před tím nedělo, nedokáže plně navázat vztah, který by jí pomohl zapomenout. A když se na scéně opět objeví smrt, je rozhodnuto. ()
Preniknúť do hĺbky Moskalykovho psychologického filmu je podobne náročné, ako preniknúť do duše človeka, ktorý prežil iný typ utrpenia a ešte v rámci druhej svetovej vojny hroznejší, ako jeho okolie. Dita uňho hľadá pochopenie, priateľstvá a lásku. Všetko sa však zdá povrchné, závisť vzbudí aj obyčajná kúpa drahéhé náramku. Nechápavo pozerá na kamarátku, ktorá sa vydáva čisto z rozumu a divák v tom môže vidieť paralelu s koncentračným táborom, lenže v tomto prípade dobrovoľne zvoleným. Nielen o povojnovej spoločenskej atmosfére vypovedá tento film, nájsť spomenuté základné životné potreby je rovnako ťažké aj dnes, iba sa zmenili podmienky. Ale chlapi chcú napríklad stále to isté. ()
Polka Krystyna Mikołajewská sice byla opravdu velmi krásná, ale příliš odtažitá, aby to nakonec na mne mohlo nějak emocionálně zapůsobit. Zasazení do časoprostoru mezi koncem války a nástupem socialismu je zajímavé. Jinak jsem si uvědomil, že vlastně nevím o žádném jiném českém filmu o osudech Židů po skončení 2. světové války. ()
Poľská herečka Krystyna Mikołajewská je na jednej strane - atraktívna, ale na strane druhej, absolútne nič neponúka, čím by si ma mohla získať, okrem jej prvoradých predností, ktorými disponuje, taktiež nastavuje i zvláštny typ smutnej tváre. Jej postava Dita Saxová prežila holocaust, a teraz prichádza obdobie, keď sa musí vysporiadať s vlastnou existenciou, ako s ňou naloží. Sú dva roky po vojne, pričom momentálne žije v dievčenskom sirotinci, kde má kamarátky. Zdedila peniaze, za ktoré si kúpi luxusný, drahý šperk, a nedá sa povedať, že by trela biedu, pretože nemá núdzu o nápadníkov, ktorými sa to len tak hemží. Napríklad „český Alain Delon” , sa jej neustále dvorí a dvorí, či nesmelý, naivný fajčiar po nej túži, alebo do Salvádoru ju volajú, či aj ženatý zvrhlík, je moc náruživý, ale aj vo Švajčiarsku flirt sa blíži. I napriek tomuto je v kuse zádumčivá, jedna priateľka, so samovražednými sklonmi, ju trápi, ale nielen kvôli tomu je melancholická. Vymenoval som rôzne bezmenné postavy, kde to ani vôbec nevadí, lebo ma nemali ba ani čím zaujať. Možno ma maximálne interesovala kamera Jaroslava Kučeru, a to je asi tak všetko ? ()
“Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ Nádherně tragický příběh mistra Lustiga. Příběh o těžkém návratu do života. Do života, v němž ale nezbylo už vůbec nic. Do života, který by měl představovat naději, ale ta se jen rozmělňuje do zlatých plíšků. „To, co je teď, by mělo být vždycky ze všeho nejlepší....“ Je jen nicota, povrchní pusto a prázdno… Kdo je Dita Saxová? Povrchí lehkomyslná kráska? Hluboce trpící, tragicky prázdná duše? Lhostejná? Zoufalá? Těžko říci. Velmi těžko, protože Krystyna Mikolajewská nám svým výrazem odpověď nedává. Nevyznáme se v ní… Dobře či špatně? Ten stále stejný, studený výraz se však stále více stává nudným. Nedovolí divákovi, aby s hlavní hrdinkou jakkoliv soucítil. A to nejspíš nebylo záměrem…Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. ()
! Dita Saxová je trochu jako duše ze sféry Idiota, Antigony nebo Mušky. Nadto scény a epizodické vyprávění, zdá se, vymýšlel Fellini. Nejpúvabnejší herečka. Krásné, poutavé, do sebe ponořené ticho a strnulost. Skvělé tempo jež je známkou bezčasí, Skvělé dialogy jež mužou rýt do zlata. ...a ohromně se divim, co to tady lidi píšou. Holt, i zde platí, že svět není to, co chceme, lež co máme. ()
Přídavek od Moskalyka k české nové vlně. V kontextu neobyčejně originální a různorodé české tvorby šedesátých let nepříjemně průměrný vyprávěčský styl a unylé tempo. Zdálo by se, že Lustig podílející se na scénáři je jistotou, ale mám pocit, že to lehce skřípe i tam. Jakoby si nedokázal přesně ujasnit styl a obávám se, že mnoho diváků jeho apel nezachytí. ()
ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: ČST 1 = 27.4.1969 (18.2.2011) ()
"Jsem jenom tak, jak jsem." Překvapivě poněkud nepříjemný pohled na těsně poválečné období prostřednictvím díky vlastním prožitkům předčasně dospělé židovské dívky. Zatímco její kolegyně odevzdaně berou co je a vdávají se proto, že se to prostě tak dělá, nebo je svatba vrchlolem jejich života, ona sama neví, proč by to měla dělat. Dita je velmi zvláštní postava. Polská herečka Krystyna Mikołajewska v její roli podává opravdu skvělý výkon a ten její mnohými vytýkaný strnulý, ne moc měněný výraz ve tváři jen skvěle dokresluje její osobnost, charakter, historii, to, co prožila a ve filmu je jen matně naznačeno, i její aktuální náhled na věci kolem ní. Mě k té postavě i k příběhu prostě perfektně sedí. ()
Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… ()