Tváří v tvář

Motto: "Všichni hrajeme svou divadelní hru. Učíme se repliky. Víme, co lidé chtějí, abychom říkali. Lžeme. A nakonec už o tom ani nevíme." Tak jako Marianne ve Scénách, předcházejícím filmu-seriálu, nežije Jenny život svůj, ale život druhých lidí. Vždy dělala jen to, co se očekávalo, že bude dělat. Jednoho dne se však stane cosi (je Bergmanovým žertem, že jedním z násilníků je Birger Malmsten, který hrál v jeho prvotinách milovníky-slaďouše), co postaví realitu v tváří v tvář. Krize - to je velké bergmanovské téma. Čas rozhodnutí, kdy se zahodí buď persona nebo zakrývané. Někde jsem četl, že u Bergmana se sebevraždy málokdy vyvedou, nicméně jsem jich doteď napočítal třináct (Po natočení spolykání prášku Ingmar prohlásil: "To bychom měli. Teď si aspoň nebudu muset vzít život já." O pár dní později dodal: "Cítím se zase klidný. Už mě život přestal mučit." Erland to komentoval slovy: "Kéž by to byla pravda. Nemuseli bychom sem chodit páchat sebevraždy, trpět a zahanbeně stát v koutě." Viz autobiografii Ulmanové jménem Proměny, v jejímž závěru se věnuje natáčení filmu Tváří v tvář.). Ještěže tady sebevražda nedopadne, jinak bys přišel o parádní scénu "citového invalidy" Ullmannové s hlasem svým, holčičky i babičky-ježibaby. A taky Erlanda: "Přeju si, aby mě něco zasáhlo natolik, že se stanu skutečným. Opakuju si to znovu a znovu. Že jednoho dne budu skutečným. (...) Slyšet lidský hlas a vědět, že patří člověku jako jsem já. Dotknout se lidských rtů a v té chvíli vědět, že se dotýkáš lidských rtů." Asociace: Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků (20.05.2013)

...jeden z období mistrovy krize. Chtěl jsem to vidět, protože o natáčení Ansikte obšírně píše Liv Ullmann ve své knize Proměny. Námětem je film srovnatelný s jinými Bergmanovými sondami do narušených duší - Jako v zrcadle, Persona, Ze života loutek. Ze jmenovaných pro mne nejslabší - zejména komfortním a unaveným stylem "Podzimní sonáty", stylem dotýkajícím se podle mě až sebeparodie. Vše je perfektně vycizelované, ale nemá to moc opodstatnění - kostra bez obsahu (respektive je obsah trochu nuda) - pokud začneme bez silného příběhu (anebo aspoň "ryzí transcendentály") rovnou s šílenstvím, velkými emocemi a hysterií, je to samožer - ať v Hollywoodu anebo v letním Stockholmu - ten je mj. jedním z největších pozitiv filmu, vedle jak o život hrající Liv. (13.12.2010)

Tváří v tvář je osobitý psychoanalytický rozbor duševního zhroucení jedince a existenciální nesoulad při hledání odpovědí na nejzávažnější otázky života. Tradičně silnou stránkou Bergmanovy filmové konstrukce jsou obrazové kompozice, roztěkaně stísněná nálada strachu a sugestivní náhled do zmučené lidské duše. Lidské charaktery získali své extravagantní odchylky od běžného normálu ze strachu z osamělosti a útěkem před prázdnotou smrti. Soukromý běs je zasutým traumatem dětství, jeho nenadálé probuzení nevyznává racionalitu a vnitřní pocity štěpí svou skutečnost ve změti rozporuplnosti. Láska je neuchopitelným ideálem, citová okoralost je ochranným výsledkem vlastních bolestí a strachů. Hlavní postavou filmové psychoanalytické studie je Dr. Jenny Isaksson (pozoruhodná Liv Ullmann), úspěšná psychiatrička. Následky drsného prožitku proměňují všechny dosavadní jistoty v nesrozumitelné stíny, vnitřní pocity dostávají jiný rozměr strachu a pochybností. Skutečnost přestává ubíhat po rovině a samovolně překračuje i do dalších dimenzi a niterný strach si připomíná své zapomenuté kořeny. Pochopení je nedostatkovým zbožím, osamělost lidské duše marně v popředí událostí hledá klidný kout k opětovnému nabytí odolnosti i důstojnosti. Hlavní mužskou postavou psychologického dramatu je Dr. Tomas Jacobi (sympatický Erland Josephson), lékař ve vlastním strachu osamělosti. Termín láska je potřebou i zbytečným luxusem, před kterým se v nepochopení utíká. Důležitou postavou je babička (příjemná Aino Taube), nejstarostlivější příbuzná Jenny, přesto nic není pouze černobílé a vzpomínky strachu náruživě zasazují krvavé rány uvědomění. Výraznější postavou je také Jennyin dědeček (zajímavý Gunnar Björnstrand), uvězněný v rozrůstající se nemohoucnosti nekompromisního stáří. Z dalších rolí: neuchopitelní Jennyini rodičové (Marianne Aminoff a Jan-Erik Lindqvist), rozporuplný herec Mikael Strömberg (Gösta Ekman), událostí zmatená Jennyina dcera Anna (Helene Friberg), smířený Jennyin kolega Helmuth Wankel (Ulf Johansson), jeho vystrašeně požitkářská manželka Elisabeth (Sif Ruud), rozpačitý Jennyin manžel (Sven Lindberg), či Mikaelův kamarád Victor (Göran Stangertz). Tváří v tvář zkoumá psychologii člověka, nešetří cynickou krutostí souvislostí. Psychiatři nebývají duševně vyrovnanými vzory života moderního člověka. Neosobnost přísné výchovy je v rozporu s humanistickou představou boží spravedlnosti. Působivě naléhavé filmové zobrazení osamělosti a strachu. (11.02.2019)

To, co předvádí Liv Ullmannová v tomhle psychologickém, místy až hororovém snímku patří k učebnicovým příkladům mistrovského herectví. Její depresivní výjevy, šílenství a změny nálad, to vše ve dlouhých záběrech beze střihu je opravdová genialita. Klobouk dolů, hltal jsem každou její grimasu nebo pohyby. Úplně mě rozsekaly její haluze a hrůzostrašné sny po tom, kdy se pokusila o sebevraždu. Strašlivá jízda, která nemá daleko k Polanskému filmu Repulsion. Ve svých snech tak hlavní hrdinka odkrývá svoje traumata nejen z dětství a na spoustu otázek hledá odpovědi, které divák musí hledat zároveň s ní. Bergman je fakt třída!!! Zajímavostí je, že film vznikl v produkci Dino de Laurentiis, jenž je zaměřen na odlišnější žánry. (30.07.2019)

Kdyby na mě celý film udělal tak silný dojem, jako jedna z posledních scén setkání matky po pokuse o sebevraždě s dcerou, asi bych udělil plné hodnocení. Ale on mi po většinu času tento snímek tolik silný nepřipadal, jako spíše pouze depresivní. Obsahuje několik scén, které dávají filmu do jisté míry i vztahový ráz, ale jinak jsem měl z větší části pocit, jakoby ty vztahy netvořily tolik důležitou část filmu, který se soustředil spíše jen na samotné nitro jedné ženy po znásilnění a během pokusu o sebevraždu. ​Některé filmy od Ingmara Bergmana jsou pro mě nesmírně fascinující, podmanivé, z toho minimálně Sedmou pečeť a Pramen panny bych se dokonce neváhal označit za napínavé a divácky poměrně atraktivní. Tváří v tvář je pro mě ale příkladem Bergmanova filmu, kterému cokoliv z toho chybí a víc než cokoliv jiného je v první řadě depresivní. Dost jsem se u sledování této zdlouhavé sondy do nitra nešťastné ženy trápil, sledovat několik minut nekonečné vzlyky a hysterické výlevy jedné postavy mě pocitově vyčerpalo, aniž bych vedle toho byl obohacen o další silné emoce. Přesto musím ocenit poměrně zdařilou atmosféru, která na mě zejména v druhé polovině zapůsobila, s ní i několik podmanivých surrealistických scén, a především znamenitý herecký výkon Liv Ullmannové. 60% (02.04.2021)