Aus dem Leben der Marionetten
From the Life of the Marionettes
From the Life of the Marionettes
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Rolf A. WilhelmHrají:
Robert Atzorn, Heinz Bennent, Martin Benrath, Toni Berger, Christine Buchegger, Gaby Dohm, Erwin Faber, Doris Jensen, Lola Müthel, Ruth Olafs (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Manželství Petera a Katariny je v troskách. Jako mnozí, kteří se navzájem odcizili, nedokáže ani tento pár komunikovat standardním způsobem. Frustrace a neschopnost uspořádat vlastní emoce přivede Petera až na okraj propasti a v nevěstinci pak neudržitelný duševní přetlak exploduje v brutální zločin. Následující policejní vyšetřování je analýzou soukromého života pachatele a jeho psychopatologických stavů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (29)
Poměrně zklamání. Závěrečná pointa je vyloženě trapná, ať už Bergman vědomě klamal, nebo (a to je můj názor) si prostě jenom odporoval. Možná je to jenom můj osobní problém, jak tak koukám na ta výborná hodnocení, ale já se nedokázal vcítit do hrdinů filmu. Jejich emoce třeba nakrásno vřely uvnitř jích samých, avšak já je necítil. Některé z postav mluvily, jak kdyby ani nebyly přítomné, nevyjadřovaly se k věci (případu), nýbrž si jen vylévaly srdce (zvláště Tim). Jednání hlavního hrdiny se těžko dalo jakkoliv vysvětlit, natož pochopit (hlavní motiv navíc zůstal zcela nedořešen). Ze života loutek není špatný film, ani snímek, u kterého by se člověk nudil, ale já jsem do něho prostě nedokázal proniknout a naladit se na jeho atmosféru. Za mě proto pouze průměr. ()
Televizní tvorba Ingmara Bergmana je pro mě zatím zemí neprobádanou. Po zkoušce je kus laděný spíš divadelně a nic jiného jsem dosud neviděla. Nechala jsem běžet televizi po jednom filmu a zaujala mě černobílá fotografie, usedla jsem a začala se dívat. Po chvíli se mě zmocnila zvědavost a já pomocí ovladače zjistila, že se dívám celou dobu na Bergmana!! Komorněji nasvícené interiéry s osvědčeným kameramanem a naprosto neznámý herci. Přesto starý Bergman, scény promyšelené do detail, vedení herců, příběh ...Bergman byl mistr, který dokázal ovládnou scénu ať už byla divadelní, točil v exteriérech nebo režíroval televizní tvorbu. I když nejsou Loutky tak dotažené jako třeba Mlčení, jsou bravurně odvedené a stravitelné i televizní diváky. ()
Myslel jsem, že mě Bergman už nemá čím překvapit - jak rád jsem se opět mýlil... Tento jeho "exilový" film mi, i přes zdánlivě odlišné motivace hlavních postav, silně připomněl Fassbinderova amokem posedlého pana R. Zpracováním i námětem se sice oba filmaři odlišují, výsledek však myslím míří do stejného terče. Bergman v tomto snímku provádí důkladnou dekompozici a následnou analýzu tragického činu Petera Egermanna. Postava to pro diváka není zcela neznámá, jelikož i se svou manželkou se objevil už ve Scénách z manželského života. Film začíná vraždou a nekrofilním sexuálním aktem (že by odkaz na freudovsky anální či frommovsky nekrofilní - rozuměj hromadící, neproduktivní - charakter moderní společnosti??) a končí trestem - obé v barvě. Mezi tím však Bergman tlumeně a černobíle kmitá v čase, aby nám zprostředkoval jednak psychologické důsledky manželské neshody Petera a Katariny, jednak následné vyšetřování činu a výslechy rodiny a známých. A obě časové poloroviny (+/- od vraždy) pojímá velmi intimním způsobem: Dlouhé důvěrné rozhovory objasňují nejen pohnutky Petera, ale odtajňují také myšlenky a pocity jeho známých - vrcholem pro mě byly scény s Timem, homosexuálem, jenž byl Peterm přitahován a jehož zpověď před vyšetřovatelem je obranně ofenzivní a v závěru až nesnesitelně hluboká. Jakousi pomyslnou průvodní postavou filmu je prof. Mogens Jensen - psycholog, který je rodinným přítelem Egermannových, ale který je současně přitahován Katarinou a tedy je přímo zapleten do rozpadajícího se vztahu. Jakoby tato postava měla svou profesí zdůraznit původ všech problémů, jakoby celý svět měl být položen na psychoanalytikův gauč.... ()
Podřadná techno hudba 80. let. „Jsem unavený,“ šeptá muž prostitutce. Řada rychlých střihů, lehká dívka leží mrtvá a obraz ztrácí barvu. Děj se vrací o 4 měsíce zpět, kdy se potenciální vrah svěřuje svému psychiatrovi, že má touhu někoho zabít. Líčí svůj výborný vztah s manželkou, jenže i ona se může stát obětí jeho potřeb. Záhy se ze skrýše ordinaci dozvídá, že psychiatr vede s jeho ženou tajný vztah, což manželství mnoho nepřidá. Bergman si stanovil rámec a jde o to, jakou cestou musejí protagonisté projít. To je samozřejmě voda na jeho mlýn, protože on je především výborný scénárista a díky jeho schopnostem se dá bez nadsázky říct, že postavy skutečně žijí. Může jít o sáhodlouhé dialogy, které známe ze Scén z manželského života, či hlubokomyslné hledání své vlastní identity a jsoucnosti, vše působí naprosto přirozeně. Díky režisérově skvělému vypravěčství a slušné kameře Svena Nykvista jsem měl při rozhovoru manželky s tchýní pocit, že jsem s nimi v jedné místnosti, ale ony o mně nevědí. Výbornou nepřímou charakteristikou se postavy vcelku logicky "nenásilně" vyvíjejí, a divák tak nemá problém s jejich určitým ztotožněním a pochopením. Příběh není servírován lineárně, ale vybírá si různé časové úseky – dobu před vraždou, ale i po ní. Samozřejmě se s ubíhajícím časem stále více přibližujeme oné tragické události, vztahy se vyhrocují a film graduje. Nenechte se mýlit – střihačovy nůžky konají svou práci stále ve stejném tempu, ale vnitřní náboj a hutná atmosféra je cítit všude kolem. Vlastně se po celou dobu snímek nese v jakémsi snovém oparu, kdy sami hrdinové pochybují, zda se jedná o realitu, či jejich pouhý sen (Čtený dopis psychiatrovi patří vůbec k tomu /nejen vizuálně/ nejlepšímu, co film nabízí) . A na závěr abych nezapomněl: Ze života loutek je určený dětem nad 18 let. No není se co divit, když v klubu rozevírá německá prostitutka stehna přímo proti kameře. Na druhou stranu se nejedná o nijak zvlášť erotický film, nahota zde pouze slouží svému účelu. ()
Zmenou krajiny som nadobudol dojem, akoby film nakrútil Bergman s Fassbinderom, avšak to je dané skôr niektorými podobnými témami, aké obaja velikáni riešili a napríklad aj témou homosexuality, ktorej sa Bergman inak nevenoval. Tentokrát je to skôr psychoanalýza jedného chlapíka, ktorý sa dopustil vážneho zločinu, než filozofická úvaha nad manželstvom, avšak ani tento aspekt Bergman nezanedbal. Je to iné, možno to viacerých hard core fanúšikov Švéda sklame, avšak opäť ide o vysokú kvalitu. Mimochodom mám podozrenie, že sa vo filme mohol čiastočne inšpirovať aj Ball pri písaní Americkej krásy. ()
Překvapivě celkem poslouchatelná Bergmanova konverzačka točící se kolem naprosto typického manželské odcizení. Sedl mi zvolený způsob vyprávění, který se jako mozaika skládal z událostí kolem onoho incidentu. Opravdu velice kvalitní psychologický rozbor nejen hlavního hrdiny. Dialogy byly natolik poslouchatelné a dávaly krásný smysl, že to bylo takřka až kontraproduktivní, neboť mi neustále někam odbíhaly myšlenky a přemýšlel jsem převážně o svém krásném životě. Stopáž velice rychle utekla. Byl jsem připraven na katastrofu nejhrubšího zrna a vcelku se mi snímek zamlouval. Bergman dokonale prokázal, že má mimořádně nastudovanou lidskou povahu. Z mé odborné strany tedy pálím slabší 4 kusy. ()
Kombinácia Bergman-televízia-Nemci ma nedokázala nadchnúť. Zaujať, to áno, ale na to, aby ma nadchla by som potreboval viac Bergmana a menej Nemcov. Nepociťoval som žiadnu empatiu k hercom (často prehrávali alebo naopak odrecitovávali určený text), ani k príbehu a je pravdepodobné, že na tento televízny film po krátkej dobe zabudnem. ()
Snímek se sotva rozeběhl a i mně svým stylem připomněl dílo Reinera Wernera Fassbindera. Psychologická sonda do neutěšeného manželského vztahu Petera a Katariny Egermannových. Pro jejich lásku je charakteristický neustálý boj o vůdčí pozici ve vztahu, promyšlené pohrávání si partnerem, snad znuděni jednotvárností hledají povyražení v nevěrách a v alkoholu. Z tohoto zkaženého podhoubí pak vyrůstá v Peterovi, navenek klidném, vyrovnaném a úspěšném chlapíkovi, obrovská touha svou ženu zabít. Svěří se kamarádovi psychiatrovi, ale ten Peterův problém nebere vážně, zlehčuje jej, protože nevěří, že by byl schopen naplnit své hrůzné představy...Další z filmových skvostů Ingmara Bergmana, tentokrát zasazen do prostředí Západního Německa. ()
aneb proč posedl amok pana E. ()
For ME 91% ()
Nelineární struktura vyprávění oscilující okolo fatálního okamžiku slouží nejen k oživení příběhu a prohlubování našich znalostí o charakteru postav. Stejně jako nabourává naše chronologické vnímání děje, narušuje a relativizuje subjektivní výpovědi zúčastněných hrdinů. Narážím zejm. na přítele-psychiatra, jehož na první pohled objektivní posouzení celé tragédie se až příliš snadno zamění za klíč k celému filmu. Léty dušená frustrace a komplexy z minulosti i tajené přirozenosti jsou hezké schéma pro vysvětlení některých krizí současného života, ale v tomto případě by se nemělo zapomínat ani na osobnější a podle mě hlavní linii příběhu hlavního hrdiny – jeho dysfunkční vztah s manželkou. Láska, snaha po splynutí dvou identit a touha po úplném nazření do druhého člověka na jedné straně, věčné puzení pryč, snaha zraňovat na druhé straně. A řešení? Odpověď najde hrdina ve svém snu (spoiler: "Otočila se k zrcadlu. Pozoruje mě v zrcadle. Je ponořená do svých myšlenek, ale dýchá těžce. Stojím za ní, v šikmém úhlu...a držím břitvu v pravé ruce. Celou tu dobu mě sleduje. A nyní mě opravdu vidí." A nyní mě opravdu vidí. Oba se mohli "opravdu vidět" jen za cenu smrti, kterou nakonec náhodou zaplatila nevinná oběť). ()
Pro mě obrovské překvapení - mistrovu pozdní tvorbu příliš nežeru. Může se samozřejmě diskutovat o tom, nakolik dokonalost formy vyprazdňuje obsah, ale uživatel Rapollo podle mě střelil úplně vedle - Němci samozřejmě dávají filmu trochu jinou atmosféru, než Bergmanův "klasický" team, ale pro mě to naopak bylo velmi osvěžující. Ze života loutek mi přijde po Šepotech a výkřicích naopak nejsilnější Bergman až do Fannyho - a to jsem k tomu přistupoval se značnou nedůvěrou - dobrá, motivy i postupy jsou viděné (...běl scén z polosnu je z Persony, výslechy z Obřadu), ale koho to zajímá?... Všechno šlape jak dobře namazaný stroj, mistr jde podle mne velmi hluboko, mnohem hloubš, než v Tváří v tvář i Podzimní sonátě - je to o temnotě v nás až k nepěkným okrajům - hrozně dobrá na tom byla absence soudu i rozuzlení - vlastně se nevědělo PROČ. A v hlavě mi i po roce a půl zůstává ta hudba ze začátku i ta běl i ten ubožácký buzerant... ()
Velm,i zajímavý Bergman a další netradiční háv pro jeho bytostná témata, která se nyní skutečně dostávají až na ostří nože. Postava vraha v mnohém souzní s Bergmanovými vlastními "démony" a až sebezničujícími sklony, což působí až jako mrazivá výpověď a velmi upřímné zahloubání sahající někam k podvědomým pudům a touhám. I přesto, že snímek hodně sází na psychoanalytické principy a je obtížné proklestit se jeho myšlenkami zasazenými v dialozích i monolozích někdy až v neprostupné hustotě, jde samo o sobě o zajímavý experiment i z formálního hlediska s řadou nádherných Nykvistových kompozic (hlavně eroticky drásavý sen v prázdnotě) a i po herecké stránce nemám co vytknout (výborný je hlavně sugestivní Walter Schiminger, ať už v arogantní masce či bez ní, vydán napospas nesčetným úzkostem vyjadřujícím absurdní směřování života). Zajímavé je, jak se Bergman dokázal sžít s pokleslým prostředím peep shows a agresivně zobrazovat ženskou nahotu. ()
Nejhorší Bergman vůbec. A ta němčina je fakt neposlouchatelná. V Bergmanově filmu je tento naprosto cizorodý prvek tak přirozený,jako ruština v Monty Pythonech. ()
4,5* Další vynikající Bergman, nikoliv však klasický. Už při úvodních sekvencích filmu mi blesklo hlavou jméno mého dalšího oblíbence - Rainera Wernera Fassbindera, a tahle vtíravá představa o jakési vzájemné kooperaci mne provázela po celý zbytek filmu. Jak vidno ze zdejších komentářů, nebyl jsem sám, koho to napadlo. Srovnání se nabízí už tím, že tenhle film Ingmar točil v Německu a s německými herci. Ale to zdaleka není všechno. Hovořit by se dalo i o tématické podobnosti s některými Fassbinderovými filmy, konkrétně se zaměřením se na psychiku jedince (Proč posedl amok pana R.) či hledání svého místa ve společnosti a hledání své nejen sexuální identity (V roce se třinácti úplňky, Třetí generace ). Co zůstává typicky Bergmanovské, jsou vynikající a občas filozofující dialogy a nádherná kamera Svena Nykvysta. Smutná otázka na závěr zní: Opravdu jsme všichni jen loutkami v rukou našeho podvědomí? Doufám, že ne. Ale občas se nemohu ubránit dojmu, že tomu tak je... ()
Klasicky depresivny Bergman, jeho zivot bol hodne brutalny, tazky a tuna ukazuje rozklad manzelstva, ti dvaja uuz ani neboli schopni komunikovat, bolo to rovnake ako u Gabina a Simone Signoret - tusim vo filme Kocka 1971. Toto je akasi Bergmanova Kocka, akurat bez Gabina a Signoret. Ingmar Bergman dokazal, ze bol majster dialogov a proste velikan svetovej kinematografie : 82 % ()
Rozporuplné. Nějak promyšlené po psychologické stránce to je, nějaké zajímavé myšlenky v tom taky jsou a v jednotlivých věcech se mi ten scénář hodně líbí, ale mám problém s tím, jak je to celé vystavené. V úvodních 10 minutách nám je totiž řečené skoro všechno, ať už o Peterových potlačovaných sexuálních úchylkách, tak i o jeho manželské krizi. A zbytek filmu v tom jenom utvrzuje + sem tam jde někde trošku víc do hloubky toho všeho (viz. potencionální milostný trojúhelník (který ve své době mohl být poměrně originální, ale v současnosti jen moderním klišé), ale skutečně jen občas a ne po celý film. Jsou i tam scény, kde se jen filozofuje, jenže s tím vším působí tak trochu jako pěst na oko, jelikož je to poměrně nahodilé filozofování na různá témata, které ale do celkového kontextu filmu zapadá buď jen trochu nebo vůbec. Rozporuplné dojmy ale nemám jen z obsahu, ale i z formy. Zatímco natočené a udělané je to naprosto skvěle (včetně sem se perfektně hodící (i když u Bergmana hodně nečekaně) techno hudby), po herecké stránce mě to moc nezaujalo a z postav mi nějak víc zajímavá přišla snad jen ta prostitutka - a přitom životné a promyšlené jsou tak nějak všechny. Když to porovnávám v kontextu všech artových filmů, minimálně ty slabé čtyři si to zaslouží určitě, ale když to beru v rámci Bergmanovy tvorby, cítím z toho menší zklamání a hlavně pocit, že to mělo určitě na víc. Hodnocení tak mám spíš 3,5* a pořád si nejsem jistý, jestli zaokrouhlím spíš nahoru nebo dolů. Nechám si to nějakou dobu rozležet v hlavě a pak uvidím, zatím tu nechám hodně slabé 4*. ()
Filmový předchůdce M. Houellebecqa. Filosoficky vychází ze Sartra a blíží se jeho trilogii Cesty ke svobodě. Sex jako zmocnění se druhého, který pro mě představuje peklo (viz Huit Clos), což je vyjádřeno bojem o dominaci v manželském soužití, nicota v bytí pozorující své tělo a pozorující jiná těla, která vzrušují jeho tělo (třeba v peep show), což je ústřední motiv Sartrovy Nevolnosti. Homosexuální Tim vypráví vyšetřovateli o dění ve své durée (Bergson), ve které nemůžeme odlišit jasně a zřetelně pravdu (heterogenní kvantita prožitku) a vidíme vždy jen jen její část. Shrnutí filosofie tehdejší doby. ()
Něco, co by možná býval rád natočil o dvacet let později Noé, ale nenatočil, protože Bergman na rozdíl od něj nesází na samotný pach krve a triviální pseudoartové obrácení toku událostí, ale na znepokojivost předkládaných myšlenek a nimravou práci s časovými skoky tak, aby dávaly přirozený smysl při postupném odhalování okolností „případu“. Okolo často zmiňovaný Fassbinder zas jen trefně ukazuje povrch, psychický rozklad hlavní postavy daný společenským kontextem, což nám Bergman sice jako jedno z možných vysvětlení nabídne taky, ale k tomu nás po svém dobrém zvyku vezme na dechberoucí exkurzi hned do několika zajímavých hlav (vlastně mám podezření, že jeho pohledem by to bylo zajímavé uvnitř hlavy kteréhokoli našeho spoluobčana). ()
Přepsáno v únoru 2019. Ze života loutek je intelektuální kriminálka, efektně využívající prvky psychoanalýzy. Ze života loutek je existenciální ztráta dosavadních životních hodnot, osamělost v bezvýchodnosti postupného odcizení se marně pokouší uchopit nějakou jistotu a záchrannou cestu přes nejvnitřnější Bergmanův běs. Středostavovské zvyklosti počítají s potřebou společenské masky i v intimním prostředí soukromí, bezprostřední projevení pocitů je nežádoucím vybočením z očekávaného vzorce běžného chování. Cynismus a obvyklé prostředky konzumního útěku nejsou věčnou ochranou vlastní psychické zranitelnosti. Každý běs zanechává hlubokou rýhu, prázdnota hodnot blahobytu se stává tíživou úzkostí. Hledá se pochopení, dráždí se strach, láska a nenávist ve vzduchoprázdnu nemají rozdílnou podstatu. Existence bytí se stává nesnesitelnou přítěží. Úzkost strachu se v pocitu ohrožení brání násilím. Středem psychoanalytického zájmu nečekaného duševního rozpadu osobnosti je Peter Egermann (velmi zajímavý Robert Atzorn), úspěšný obchodník moderní doby. Život má své stanovené linky provozu, skutečnost je pouhým zdáním a v kontaktu se rozpadá, každodennost nenápadně otupí bdělost smyslů, nedostatek vzájemné vstřícnosti hledá náhradní dotyky života v pulsující krční tepně. Černý mrak marnosti uzamkl svou kořist ve sklepní cele. Život nedává žádný smysl, krev se stává jedinou posedlostí. Hlavní ženskou postavou je Katarina Egermann (sebevědomá Christine Buchegger), úspěšná módní návrhářka a dominantně vrtošivá Peterova manželka. Strachu se vysmívá, i když ji partnerův běs vyvádí z míry běžnosti. Cynismus je stavovským předpokladem, jemná empatie ztratila orientaci. Život je hrou. Výraznou postavou je Mogens Jensen (zajímavý Martin Benrath), psychiatr a blízký přítel manželů Egermannových. Profesní zájem se proplétá s osobní touhou. Nestabilita je zřejmá, přesto její nástup překvapí. Důležitou postavou je Katarina Krafft (příjemná Rita Russek), prostitutka vyvedená z klidu a rovnováhy upřeným pohledem strachu bezmoci existenciální rozpolcenosti. K výraznějším postavám patří Cordelia Egermann (dobrá Lola Müthel), důstojná Peterova matka a bývalá slavná herečka. Žije v osamělosti a obyčejích třídní sekvence. Jeden ze základních pramenů Bergmanových běsů. Život je divadelním jevištěm. Zajímavou tváří existenciální rozervanosti lidské duše je Tim Mandelbaum (pozoruhodný Walter Schmidinger), Katarinin dlouholetý spolupracovník a opuštěný homosexuál. Nenaplněnost dychtí pro prožitcích, touha je nevyhnutelná, osamělost je nepříjemný aspekt moderního úspěchu. Z dalších rolí: Peterův kamarád Arthur Brenner (Heinz Bennent), vyšetřovatel jasného případu vraždy (Karl-Heinz Pelser), spolehlivá Peterova sekretářka slečna Anders (Gaby Dohm), či ochotný pracovník erotického podniku (Doris Jensen). Film Ze života loutek nabízí jedinečné obrazové kompozice, hmatatelně přibližují emoční vyčerpanost a bezradnost uprostřed ticha prázdnoty. Existenciální rozervanost života křičí ve svém strachu, panika úzkosti nerozeznává jasně každou hranici reality, noční můra proudí tělem. Ze života loutek je intenzivní filmový prožitek! () (méně) (více)