Dotek

Dotek je romantické drama, symboly dostávají lehký mystický nádech v předloženém významu přirovnání a předurčenosti, psychologie si všímá každé trhliny nedokonalosti soukromých obranných zdí. Spořádanost nevylučuje přítomnost pocitu osamělosti, smrt je varováním před pomíjivostí a ponouká snahy k pokusům utišení niterné beznaděje. Pokušení má omamnou moc, nezřetelná je hranice výrazu ženy mezi matkou a milenkou, pátrá se po prvku zodpovědnosti. Dotek je strachem z osamělosti, hystericky se třese hrůzou, nenasytně se domáhá pocitům vlastních práv a potřeb. Zlost a bodavý pocit zrady jsou vystřízlivěním z iluzorní představy lásky. Hlavní postavou existenciální romance je Karin Vergerus (pozoruhodná Bibi Andersson), spořádaná manželka lékaře a matka dvou dětí. Nevěra je pocitem náznaku svobody, je úkrytem před strachem a je také nejbohulibějším dobrým skutkem, který dává přednost životu před smrtí. Je bezbranná před mužskou tužbou, posvátná úcta k ženě není nekonečná a klade požadavky. Je obětí i prokletou hříšnicí. Hlavní mužskou postavou je David Kovac (velmi zajímavý Elliott Gould), archeolog, nadšený z překvapivého objevu severského kostelíka. Jeho osamělost se schovává za chmurným oblakem tragického traumatu vlastní historie. A před Thanatem se utíká k Érosu. Majetnictví je nakažlivou chorobou, citová rozervanost je v celkovém kontextu nejpřirozenějším vývojem vztahů. Důležitou postavou je Andreas Vergerus (dobrý Max von Sydow), uznávaný lékař a ušlechtilý Karinin manžel. Soucitná trpělivost je jeho předností i slabinou. Nevyrovnanost vztahů je pečlivě skrývanou bolestí pragmatismu. Z dalších rolí: jediná Davidova žijící příbuzná, jeho sestra Sara (Sheila Reid), Karinina zemřelá matka (Barbro Hiort af Ornäs), či Karininy děti Maria (Maria Nolgård) a Anders (Staffan Hallerstam). Dotek je psychologicky naléhavou romancí, která si pohrává s křesťanským symbolem v existenciálním nazírání na svět a život. Dotek je hledání cesty z osamělosti vnitřního světa. Dotek je uchopitelnějším Bergmanovým filmem pro vkus současného diváka, přesto se z běžnosti stále vymyká. (06.02.2019)

Nebudu tomu dávat čtyři hvezdy jen proto, že je to Bergman. Naopak si myslím, že tohle se moc nepovedlo. Je tam znát jeho typický rukopis a filmu se nedá upřít určitá snaha, v některých momentech se (samozřejmě) skrz herectví a celkem slušně napsané dialogy objeví kýžené napětí mezi postavami, jinak je to ale příběh postavený na klišé, a k tomu ještě působí "nedodělaně", protože od začátku k zápletce není děj nijak vystupňovaný. Není proto tak věrohodný, jak by mohl být. Nebýt Maxe von Sydow, jediné nepatetické postavě, tak dám snad jen jednu. (29.07.2014)

[3,5*]     "No one has done me so much good as you. No one has done me so much harm as you."     Typicky bergmanovská vzťahová dráma s výbornou psychológiou postáv. Film vyniká nádhernou obrazovou stránkou (spoľahlivý Sven Nykvist) a silným hereckým obsadením, najmä čo sa týka Bergmanových dvorných hercov - Maxa von Sydowa a pôvabnej Bibi Andersson s roztomilým akcentom jej angličtiny. Čo ale film trochu zráža v mojich očiach, je nevierohodnosť toho romantického vzťahu, v ktorom nie je až tak cítiť vášeň, ale skôr akúsi strojenosť ("Shall we take our clothes off and go to bed and see what happens?"). Obe postavy sa navyše chovajú veľmi divne, hlavne on ako úplný šialenec a sviniar, ale aj ona ako dosť bezohľadná potvora a sprostá krava, ktorej to nejako nedochádza (na jej obranu ale slúži fakt, že má chronický problém s rozhodovaním). Šteklivá atmosféra poblúznenia citov sa tak postupné zmení na silne znepokojivú atmosféru.     "Haven't you a picture of your wife nude?" "No. I'm sorry, David. I have to disappoint you there. You'll have to content yourself with my orchids." (21.08.2022)

Snad až na dvě scény v poslední půlhodině, které mi připadaly táhlejší, má toto psychologické drama obrovskou výhodu v tom, že se pořád posouvá kupředu a pokud i na chvíli zastane, visí ve vzduchu silné napětí. Navrch zde prosakuje i menší erotické dusno, kdy Bibi Andersson několikrát ukáže během filmu své vnady, ale všimněte si, že se nikdy neodhalí celá a Bergman jako režisér dokáže v erotickém motivu zachovat jisté půvabné tajemno, díky čemuž to má pro mě mnohem větší kouzlo oproti explicitní erotice v současných filmech. Bergman v rámci americké koprodukce svolňuje a pojímá svůj klasický vztahový film diváčtěji, což mi ale vůbec nevadí – hodně se mi líbilo i to, jak začal v naprosto uvolněné atmosféře rodinného kruhu, kdy dvakrát podbarvil pohodové scény i veselou hudbou v pozadí. Každá nová událost v prohloubujícím se nejdříve přátelském, posléze mileneckém vztahu směrujícímu k nevěře vnášela pro mě jako diváka silná očekávání, co se bude dít dál a nakolik se postavy na obou stranách se svým čerstvým prožitkem vyrovnají... snad jen u vyústění, ve kterém jsem se začal ztrácet v motivacích a složitých pocitech postav, jsem se neubránil boji s pocitem deprese. Nykvistova kamera zvláště v exteriérech si mě snadno podmanila, stejně jako u pana režiséra již tradičně vynikající herecké výkony. Potěšil mě zvláště charismatický Elliott Gould, coby další netradiční host v bergmanovském obsazení (po včera viděném Hadím vejci s Davidem Carradinem) tu působil příjemně cizorodě, zároveň se však neztratil ani vedle herecky ostříleného Maxe von Sydowa. Uzemňující drama. [85%] (01.07.2023)

Motto: "Těžko se o tom mluví, zvláště v cizí řeči." Důkaz toho, jak ne zcela povedený film, který svého času nemohl potěšit ani švédské fanoušky, ani americké publikum (premiéra filmu 14. července 1971 v New Yorku), může postupem doby nabýt shovívavějšího světla. Angličtina sice zůstává stejně upocenou jako u všech Neangličanů, kteří v zájmu lepších dnešků a zítřků opustí svou nevýnosnou mateřštinu, ale toho si netřeba všímat ve chvíli, kdy se Bergman rozpovídá a zahrne tě opravdu pěknými prohlášeními. Je to samozřejmě divné, v Mlčení (a částečně v Personě) nějakém řečem už moc nevěřil, aby v Doteku najednou promluvil k okolnímu světu. Říkej tomu, jak chceš. "Nevěřím, že zvyky, manželství a děti jsou nějakou pevnou ochranou před okolním světem." Jednodušší struktura Doteku připomíná jeho prvotní snímky, obdařené ovšem o nelaskavost a jistou nevyrovnanost provázející filmy z konce 60. let (závěrem se film blíží předchozí Náruživosti, přičemž jde opět o zpodobnění Bergmanova vztahu s Liv Ullmannovou, tentokrát zahrané její dvojnicí z Persony). Ne úplně sympatický hlavní hrdina je kopií Stiga z filmu Na radost, jenž měl pro Bergmana stejný terapeutický účel. "Znám skutečné důvody. Jsou tak zatraceně mizerné, jednoduché a zbabělé, že se je neobtěžuju vyslovit. Nepoznáváš ten vzorec, Karin? Vím, že to jsou lži." Skutečnou zápornou roli tu však hraje (ve svém třináctém a posledním filmu u IB) Max von Sydow. Kdo by si toho ale všiml, když to zní tak rozumně: "Nemluv se mnou o spravedlnosti. Nesnaž se dovolávat ohledů nebo porozumění. Převezmi svou odpovědnost a nes ji. Učiň rozhodnutí. A konečně nes následky. Tohle představení trvá už téměř dva roky. Už jsem unavený. Nechci zažít ještě jedno dějství. Utrpení musí jednou skončit. Nemůže trvat donekonečna. Nechci být otravován záští, nevraživostí. Nechci tě nenávidět." Klíčovými jsou obě monologové scény (ženská v kostele a mužská v zahradě), v nichž v podstatě mluví o tomtéž (avšak v jiný čas, což z nich dělá monology), a mezi nimi pasáž, kdy "jsou spolu". Karin: "Vím, že jsi ke mně připoután skoro jako já k tobě. Ale opustíš mě. A vím proč. Nenávidíš se. A proto nenávidíš i mě (...) Žít dva životy je možné. Snad je pomalu zkombinovat do jednoho rozumného a dobrého života, který by přinášel užitek a štěstí i druhým lidem. Ale nejde žít s tvou nenávistí k sobě samému." David: "Myslel jsem, že bez tebe můžu být. Myslel jsem, že je to možné. Že se budu moct vrátit do svého starého života. Nemůžu. Život bez tebe fyzicky bolí. Je to jako ustavičná bolest. Ať dělám, co dělám, nemůžu se jí zbavit. Netušil jsem, že to bude takhle. Netušil jsem, že jsem s tebou tak strašně svázaný." (09.05.2014)