Poslední štace

Poslední štace patří rozhodně k nadprůměru ve filmografii F.W.Murnaua. Již úvodní jízda kamery za prosklenými dveřmi výtahu diváka uchvátí, a co teprve později! Režisér tentokrát nechává promlouvat jen obraz, nezapomenutelnou hru stínů a světel, který je cele nositelem děje (obešel se i bez klasických mezititulků). Stárnoucí hotelový pracovník už není schopen nosit těžká zavazadla, a tak ho ředitel přemístí na místo uklízeče toalet. Tím ztrácí nejenom výsadní postavení, ale hlavně uniformu, která mu zaručovala autoritu a osobní hrdost. Tato uniforma zde hraje zásadní roli. Hrdina jí neváhá dokonce ani ukradnout, aby se vyhnul klevetám v místním domě a hlavně aby neztratil svůj celoživotní respekt, autoritu. V tomto autoritářství můžeme cítit i vidět stav tehdejší společenské situace v Německu. Emil Jannings v osobě portýra naplno vystihl, co se dalo. Jeho křečovité pohyby, zosobněná nešťastnost a mnoho dalšího vystupuje z jeho partu. I Karl Freund za kamerou tentokrát rozehrává ještě brilantnější um, než ve svých předchozích dílech. Jeho snové pasáže, pocity hrdiny a celková dramatičnost – vše je dovedeno k maximálnímu divákovu uspokojení. Ať se na tento film koukneme z jakékoliv strany, máloco mu můžeme vytknout. (25.10.2003)

Dokonalost odkazu Poslední štace kazí jenom drobnost - existence remakeu z 50. let, který celý příběh posunul někam úplně jinam. Zatímco tady je radost trávit čas s každým okénkem filmu. Někdo tvrdí, že skutečnou úlevu pocítil například na konci Resnaise, já jí pravidelně zažívám s Janningsovým Hotelportierem. (16.03.2012)

(1001) A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky. (26.11.2014)

Jo, Altersschwäche není hezká věc. Zvláště tam, kde důstojnost, vážnost a autorita jsou nejvyššími hodnotami. Geniální Murnau, naprosto strhující Emil Jannings a v neposlední řadě hudba Giuseppa Becce, která se dostává znovu do popředí po restauraci filmu v roce 2002. Happyend filmu vytýkat nelze, neboť ho Murnau vybavil takovou nadsázkou, že spíše pomáhá celkovému vyznění. (30.07.2005)

Velmi působivé dílo Fridricha W. Murnau o muži, který měl tragický osud. Vložený happyend neberu teď v potaz. Filmu dominuje výtečná kamera a herecký projev Emila Janningse. Jeho výkon bych označil za jeden z nejlepších v celé němé éře. Jeho herectví je dojemné, výstižné a osobité. Jeho pohyby a grimasy řeknou naprosto vše, dialogy nejsou třeba. Výborná je také hudba Giuseppe Becce. Celkový dojem tak kazí onen vložený nepravděpodobný šťastný konec. Film je přesně na pomezí 4 a 5 hvězdiček. Kvůli konci se nakonec nerad přikloním k té nižší také proto, že mě jiné němé filmy doslova unesly. (08.05.2009)