Upír Nosferatu

Láska k černobílým obrázkům, které šeptají svá bizarní poselství a věštby do ticha. Pokroucený svět maniaka Caligariho a plíživá hrozba vampíra Nosferatu. Bezesporu nejsugestivnější zpracování draculovského mýtu – právě proto, že zlo nemůže mluvit, právě proto, že má jen dvě barvy. Nosferatu alias Orlock alias tajemný Max Schreck není jen filmovou stvůrou, je to dokonalé ztělesnění zla a zmaru, smrti, předtuchou budoucí zhouby německého národa. Tenhle film nemá slabých momentů. Neděsí intenzivně, ale je jedním dlouhým požitkem z filmařiny, která nepotřebuje drahé efekty, aby uchvátila diváka emocionalitou a atmosférou. Tohle je film ve své syrové podobě. Tohle je, dámy a pánové, Film. (25.01.2004)

Max Schreck (nomen omen) je upír opravdu k sežrání: dlouhý tenký nos, ostré odstávající uši, obří nehty - kam se na něj hrabe třeba Bela Lugosi. Co mi na Nosferatovi ale vadí je, že v první polovině nemá takový tah. Těch titulků tam bylo opravdu víc než dost. Od scény na lodi ale film už jede na plný plyn a děj konečně pořádně graduje. Ty čtyři hvězdičky jsou silné, žádné nadhodnocování z nostalgie. (18.08.2007)

75% - Upřímně řečeno, tak vysoké hodnocení dávám pouze za význam tohoto filmu v dějinách kinematografie. Co se týče mého zážitku, taková sláva to není... Filmu se nedařilo udržovat mě v napětí, což je u tohoto žánru asi zásadní problém. Příčinu mé slabé emocionální odezvy vidím především v nesmyslném zacházení s jinak dobrým hudebním materiálem. Uprostřed filmu jsem měl pocit, že hudba, jež dohrála do konce byla puštěna znovu od začátku gramodesky, bez ohledu na děj... Rád bych mluvil o něčem jiném, než o hudbě, ale u horroru hraje hudba příliš zásadní roli na to, abych mohl spekulovat o tom, jaké by to bylo, kdyby bylo více Maxe Schrecka, a méně přehrávaných výlevů Harkerovy ženy. Kde mám obavy, že to hudba zazdila, nemohu dále pokračovat podmiňovacím způsobem. (01.07.2006)

Občas už je člověk přesycen těmi nejrůznějšími variacemi na život hraběte Draculy. A možná proto je lepší, vrátit se na začátek, přesněji řečeno osmdesát pět let zpátky. Vidět, jak to všechno začalo. Beze slov (protože Dracula žádná slova ani nepotřebuje), jen s nepříjemně zneklidňující hudbou. Max Schreck nehraje Draculu (či Nosferata, jméno tady opravdu není důležité). On jím přímo je. Zapomeňtě na přitažlivého Garyho Oldmana z verze od Coppoly. Zapomeňte na Bélu Lugosiho. Tohle je Dracula ve své animální podobě, šílený a hrůzu nahánějící. A to vlastně platí pro celý film. Jedinečné zpracování, stíny a strach. A můj nejmilejší němý film. (15.07.2007)

Kdo by mohl tušit, že kinematografii v plenkách vyraší jako první zuby dva špičáky.. I když je Max Schreck na plátně jen necelých 9 minut, uzmul si film zcela pro sebe a jeho výkon (jestli se to dá tak říct) se stal po zásluze legendou. Atmosféru vydatně podporuje podmanivá hudba Hanse Erdmanna, v které evidentně našel inspiraci i Wojciech Kilar pro některé pasáže Coppolova Draculy. Ovšem… I přes to, že Murnau předběhnul dobu o spoustu let, poskytl obsáhlou lekci němčiny zdarma a jeho film se stal nezpochybnitelným mezníkem v dějinách kinematografie, zůstávám pevně přesvědčen, že kdyby si většina těch, co hodnotí Nosferatu lépe než třeba právě Draculu, měli vybrat, který film sledovat 5x za sebou, zvolí raději Oldmana než Orloka. Zkrátka, na parním stroji Jamese Watta můžete dojet jednou do práce, ale nebude tak jezdit celý rok.. (01.02.2010)