Andor

Možné SPOILERY. Předtím, než jsem se vůbec k Andoru dostala, na mě ze všech stran pršely oslavné ohlasy na první sérii, která byla údajně, jak se mnozí fanoušci nebáli připomínat, 100x lepší než takový Kenobi. A právě to mě upřímně v prvních týdnech po uvedení seriálu odrazovalo od toho vůbec Andorovi dát šanci. Kenobi series pro mě totiž představovalo sentimentální a emocemi nabitý návrat k postavám a hercům, které jsem si ve SW světě oblíbila už od dětství, takže ona kritika pro mě byla mířená přeci jen poněkud osobně. Po zhlédnutí Andoru samozřejmě musím dát za pravdu, že budget byl v seriálu využitý pro potěchu oka fanoušků (zvláště v rámci interiérů a kostýmů), takže Kenobi (kde budget šel primárně do herců, tudíž se přistoupilo k levnější variantě - dřívější green screen technologii, dnes tedy nahrazené VFX) se v porovnání s Andorem zdá jako levná splácanina. Tohle všechno uznávám. Co nechápu je ono neustálé shazování ostatních projektů za cenu toho, aby hodnota Andoru byla plně doceněna. Myslím, že každý rozumný divák, který seriál sleduje, sám uzná, že kvalitou scénáře, herectví, kulis, detailů a kostýmů je Andor na velice vysoké úrovni. Tečka. Dále myslím, že není třeba tento projekt více komentovat či srovnávat s projekty jinými, protože se jedná o tak rozličnou směsku žánrů (Book of Boba Fett se zaměřením na tradice a kmenové soužití, Kenobi jako vztahová, emocemi nabytá záležitost založená na vlně sentimentu, Andor jako špionážní thriller, Mandalorian jako rodinná westernově laděná podívaná a Ahsoka ve stylu samurajských filmů), že srovnávání opravdu není zcela na místě. Jistě, lze porovnávat herectví, kulisy, detaily, ale zároveň je třeba brát v potaz to, kam vlastně budget "musel" jít v projektu jako je Kenobi, v porovnání s tím, kam šel v Andoru. A hlavně je myslím na místě uznat hodnotu takových atributů seriálu, jako je emotivní hodnota či sentimentální feeling projektu.  Když jsem se tedy plně vybouřila z hlediska kritiky, můžu se plně přesunout k příjemnější náplni - hodnocení seriálu Andor. Čím vůbec začít prvně? Je toho tolik, co chci vychválit a k čemu se vyjádřit, že upřímně netuším, co by si vysloužilo první místo v této mojí "recenzi". Snad charaktery a postavy, které se v seriálu mihnou? Začněme tím. Hlavního hrdinu, Cassiana Andora, známe z Rogue One v jeho "zlaté éře", takže najít ho v první sérii jako tak trochu hamižného hrdinu, který touží uniknout ze slamu jeho domovské planety a užít si trochu toho luxusu, aniž by bral větší ohledy na přátele či rodinu, je přeci jen trochu rána. Samozřejmě je to výchozí bod, ze kterého se jeho charakter nutně bude posouvat dále, ale přeci jen je trochu těžké sledovat tento osobní vývoj, aniž by v divákovi Andor nevyvolal pocity nesympatií. Právě proto, paradoxně, byl pro mě osobně hlavní hrdina trochu slabším článkem seriálu, protože jsem se nijak nedokázala přinutit mu fandit, snad až v posledních dvou dílech první série. Věřím však tomu, že poté, čím si v první sérii Cassian prošel a co ho nutně změnilo k lepšímu, bude v druhé o dost sympatičtější postavou.  Co se týká dalších kladných postav, k těm téměř nemám výhrady. Luthen, Mon Mothma, Val, Maarva, B2EMO, Saw Gerrera (no, toho si zařaďte kam chcete, asi nesplňuje atributy zcela kladné postavy) zvláště tyto charaktery mě nejvíce chytily za srdce a nebýt jich, dost možná bych seriál hodnotila o dost méně. Ostatní postavy jako Bix či Kino, i když jak jsem zaznamenala velmi oblíbené, si mě zase tolik nezískaly. Nakonec tedy zbývají charaktery "záporné", a i když v kontextu Andoru se mi úplně nechce rozdělovat postavy černobíle na "dobré" a "špatné", přeci jen, přesně tohle se seriál snaží vyvracet (ani na jedné straně se nejede úplně čistě), pro zjednodušení zůstanu u této formy dělení postav. Scény ze štábu ISB, zvláště z hlavních shromáždění, kterým dominoval Partagaz, byly bez příkras hereckým koncertem. Během těchto chvil jsem byla upřímně schopná jen sedět, usmívat se a mít nastražené uši, protože ač jsem logicky nebyla schopná v kontextu pochytit vše (žádné zjednodušování divákovi, házení faktů v rámci těchto porad působilo naprosto přirozeně a tak, jak bych si to ve vysokém vedení Impéria dokázala představit), cítila jsem neskutečnou radost z toho jednoduše sledovat slovní přestřelky, které plynuly místností rychlostí blesku. V další sérii bych klidně uvítala více takových scén. Hlavní postavy "temné strany", Dedra Meero a Syril Karn, byli osvěžujícím přírůstkem do řad záporných postav, protože pokud vím, ambiciózní šplhouny kariérního žebříčku imperiálního systému jsme ve SW světě ještě pořádně neměli (pravda, až na Krennica) a upřímně dokázali nahnat více strachu než kterákoliv jiná postava, jejíž motivací pro špatné jednání by byli jednoduše pomsta či šílenství.  Co se týká kulis, scény z Coruscantu byly extrémně estetickou záležitostí a nejenom jim bylo věnováno obrovské množství péče. Vězení Narkina 5 bylo vytvořené nápaditě a dokonce i s ohledem na to, co víme, že z psychologického hlediska může způsobit pobyt v čistě bílých prostorách (což samo o sobě pro diváky, kteří si o této tematice něco zjišťovali dříve, přidalo další faktor bezmoci, který ze scén v Narkině 5 tak jako tak byl cítit i bez toho). Planetě Ferrix bylo věnováno také mnoho péče v rámci detailů a kostýmů (hodně mě zaujaly rukavice na stěně mapující návrat pracujících, stejně jako v reálné historii čelovky mapující to, kdo se vrátil ze směn v dolech). V rámci kulis tedy nemám absolutně co vytknout. A co se týká kostýmů, opět není třeba co dodávat. Skvěle zvolené, vystihující mnohdy i samotné charaktery postav a zvláště ona chameleonská změna charakteru, kterou Luthen prodělal v prvních dílech Andoru při změně kostýmu, byla skvělou třešničkou na dortu.  Dostáváme se tedy k posledním atributům seriálu - tempu a dělení na díly. Zde musím poněkud ubrat na chvále, protože i když ve výsledku seriál působí konzistentně a rozložení epizod dává smysl, nemůžu se ubránit pocitu, že by stačilo Andor stáhnout do maximálně 10 dílů a celý příběh by byl vyprávěn efektivněji. První 2 díly totiž byly dle mého názoru jedny z nejslabších a zcela upřímně jsem po jejich zhlédnutí váhala, jestli vůbec v seriálu pokračovat. Kdyby tento úvod byl stažený do pár minut, dost možná by projekt dokázal přilákat více diváků k obrazovkám. V dalších epizodách mi ovšem pomalejší tempo v žádném případě nevadilo, protože osobně oceňuji líné budování atmosféry a anticipace mnohem více než samotnou akci. V rámci akce ovšem Andor zabodoval na všech frontách i tak, osobně byla za mě nejsilnější epizoda 6, přinejmenším z hlediska akce. Střihy mezi scénami v seriálu byly dalším kamenem úrazu, v některých epizodách dávaly zcela smysl, někdy se však jednalo o zvláštní směsku scén, které konzistencí příliš nedržely pohromadě a zběsilý střih tomu příliš nepomáhal.  Co tedy zbývá? Pravděpodobně hudební doprovod. Zde musím opět vyjádřit spíše mdlou kritiku než chválu, nešlo o nic, co by mi zůstalo v paměti a co bych si broukala ještě týden po shlédnutí, na druhou stranu možná to byl i záměr samotné tvorby znělky, kterou v seriálu slyšíme. Koneckonců, Andor je příběh honby kočky s myší, zapomenutelného hrdiny, který v kontextu galaxie je jen zrnkem písku. A to pravděpodobně hudba vystihuje tak akorát.  S touto myšlenkou se dostávám na závěr své recenze a posledního atributu, ke kterému bych se ráda vyjádřila: jaký byl vůbec emoční dopad seriálu a byla atmosféra dobře vybudovaná? A bylo z toho všeho vlastně cítit Star Wars? Na poslední otázku musím odpovědět zcela upřímně ne. Andor z nějakého důvodu působí spíše jako chladnokrevný špionážní thriller, ve kterém se myšlenka naděje, která je typická pro SW, tak trochu ztrácí v překladu. Ale upřímně řečeno, vlastně mi to osobně vůbec nevadí. Věřím a zcela respektuji, že pro některé fanoušky má právě tento element určité pohádkovosti a nadějeplnosti příběhů SW i přes jejich depresivní nádech tu největší hodnotu, takže Andor jim vůbec nemusí sednout. A to je naprosto v pořádku. Ne všechny projekty ve SW jsou dělané pro všechny fanoušky, takže je pochopitelné, že nezaboduje u všech, i přes svoji vysokou kvalitu zpracování.  Mimo to však atmosféra Andoru působí velmi konzistentně a představuje mnohdy tragickou realitu války: ideály, které stály na začátku boje, jsou často v člověku pohřbeny za cenu vítězství. A protože je hlavní volit co nejefektivnější prostředky, ti, kdo rozhodují, ve výsledku musí volit bez svědomí, ať už stojí na jakékoliv straně barikády. A obětovat při tom nejen pěšáky kolem sebe, ale hlavně sebe samotné, je při tom samozřejmostí. (27.01.2023) (méně) (více)