Režie:
Antonín MášaKamera:
Richard ValentaHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Gabriela Wilhelmová, Dana Syslová, Evelyna Steimarová, Naďa Konvalinková, Zdena Hadrbolcová, Táňa Fischerová, Ondřej Vetchý, Leoš Suchařípa, Josef Somr (více)Obsahy(1)
Velkým zklamáním pro příznivce Antonína Máši byl ambiciózní snímek Skřivánčí ticho, který měl premiéru v květnu 1990. Režisér si v něm předsevzal postihnout osobní i uměleckou krizi jednoho umělce, skladatele vážné hudby, který odchází na venkov, aby si tam uspořádal myšlenky i načerpal inspiraci. Společenská moralita však vyznívá falešně, stěží dokáže přesvědčit jak o životnosti jednotlivých hrdinů, tak o uvěřitelnosti událostí, jimiž procházejí. Autorský Mášův projekt byl s rozpaky přijat již v době svého vzniku a časový odstup jeho nedostatky, zvláště samolibou sebevzhlíživost, ještě umocnil. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (23)
Do kůlničky napršelo. A obávám se, že to se stalo i režiséru Mášovi, a to nejen tím, že se krátce po dokončení filmu změnil režim, byla zrušena cenzura a najednou se ve filmu mohlo říkat a ukazovat cokoliv, což on ve svém konceptu vzniknuvším ještě před listopadem 1989 použít rozhodně nemohl... ()
Není to úplně drama, spíš tragikomedie, nebo alespoň já jsem zde našel několik vtipných momentů (úmyslných), přestože některé z nich vyzněly hodně hořce. Hlavní hrdina se nehodí do své doby, žije a snaží se uživit klasickou hudbou, na kterou není nikdo zvědavý ve městě a už vůbec ne na venkově, má kolem sebe partu hyen, které ho jen vysávají a hází mu klacky pod nohy, k tomu přítelkyni, která ho pořádně nepodporuje a věrnost jí moc neříká, doma zase povedenou rodinku, která ničí jeho hezké vzpomínky a zároveň ideály. Jistě, mnoho věcí je zde přehnaných, někdy až zbytečně, ale hlavní poselství docela funguje i v dnešní době. A co je pro mě osobně u tohoto filmu pozitivní, je závěr, který neskončí tak úplně, jak by divák možná očekával, a tím snímek zůstane věrný své myšlence, tudíž celkově hodnotím lepším průměrem. „Akce je dobrovolná, ale každý si svůj kádrový posudek píše sám.“ ()
Mášu mám hodně ráda, jeho Hotel pro cizince řádím k nejlepším šedesátkovým filmům. Film Skřivánčí ticho měl premiéru až po sametové revoluci a bohužel neměl čím zaujmout. Chybí nadčasovost, cokoliv, co by film povýšilo a udělalo z něj nezapomenutelný zážitek. Žel nefunguje příliš ani jako svědectví doby, byť nepostrádá úsměvné momenty. ()
Paní Wilhlemová svou osobností přebyje i horší příběh. ()
Zvláštní priority mají hrdinové tohoto filmu. Vznikl těsně před změnou režimu, a mě nejvíc zaujala krize umělce-skladatele, který neví jak dál, když není hrán, a tak se jede rozptýlit na rodný venkov, kde si žije po svém jeho bratr a umělec se pokouší pochopit jak to vlastně žije a čím. Vedle dramatické krize skladatele je to příběh o tom co dělat, když mají lidi peníze, kam je vrážet a jak shánět stavební materiál. ()
Antonín Máša natočil v 60. letech několik dobrých filmů, tenhle jeho návrat je ale trochu nemastný neslaný. Kdyby to vzniklo počátkem 80. let, mohlo to mít význam společenské kritiky, ale v těsně předrevoluční době už to nemělo ten efekt. Navíc film přišel do kin až po listopadu 1989, kdy lidi na něco podobnýho fakt nebyli zvědaví (srovnejme návštěvnost s druhým dílem Slunce, seno... ze stejného roku - čtyři milióny proti 10.000 diváků). Přesto bych Skřivánčí ticho úplně nezatracoval. Jako moralita na dobové poměry je to bezzubé, doplněné navíc o těžko uvěřitelné a zbytečně vypjaté scény (například když si Ladislav Frej sebedestruktivně rozmlátí hlavu o klavír), má to ale několik výborných komických momentů (stěhování kamen, vysávání na dvoře), kterých je škoda, protože celek zapadl do průměru a podařené humorné vsuvky tak zanikají. ()
Pan skladatel je sice psycho, ale film nádherně zobrazuje poměry v socialistické společnosti, což je stále velmi cenné. ()
Trochu křečovitý výraz obecné společenské frustrace konce 80. let aneb Semafor do každé vesnice. ()
Normalizacne filmy uz boli obsahovo vyprazdnene a nemali co ponuknut. Tuna navyse este filmu uskodilo, ze sa - teda oficialne - v 11/1989 menil rezim.... sametova revoluce . 30 % ()
Zvláští film, o jedné rodině či spíše dvou bratrech, jeden bydlí ve městě a je to skladatel vážný hudby a druhý žije na venkově a je předseda a žije si po svém. Buduje kde se dá, a všude leje beton či něco staví, což jeho brácha špatně nese. Zajímavý pohled jak se co dělalo , mnohdy platilo ruka ruku myje. Těžko to nazvat jen jako drama, spíš nepovedená moralita. Za zmínku určitě stojí trojice ožralých umělců co se chovají jak dobytek. Film je na jedno zkouknutí málo, na to aby se v něm člověk vyznal a lépe to pochopil. ()
Ani špičkový dramaturg J.Šašek nedokázal této nepovedené moralitce pomoci....Nezvládnutá režie se brutálně podepsala na úděsných hereckých výkonech, na kterých je vidět,že jim scénář fakt nejde z "huby ". ()
Vzniknout tak o deset let dříve, měl by tento film potenciál stát se kultovním. Nicméně výběr herců není úplně šťastný, Ladislav Frej není zrovna miláčkem národa, stejně tak Táňa Fischerová nebo Jan Schmid. Taky postavy nejsou tak prozaické jako třeba ve "Vesničko má, středisková". Je to syrové, absurdní a kraluje Petr Čepek v unikátní roli předsedy národního výboru. Některé pasáže se ovšem dokáží hluboko vrýt do paměti: Hlavou zeď neprorazíš, je betonová! ()
Rozhodne zajimava podivana. Satiricka tragikomedie, ktera vznikla bohuzel tesne pred revoluci. Byt to o deset let driv, mozna by byla dneska slavna... A Táňa byla kočka! ()
V tomhle kousku mně neskutečně štvala pí. Hadrbolcová, ta byla tak neskutečně vlezlá a uječená až hrůůza. L.Frej byl chudák ale strašnej sympoš. Příběh je trošku podivný ale film celkem ujde i se rvačkou mezi Frejem a raplem Čepkem. Pan Suchařípa se opět předvedl se svým hlasem který je strašnější než škrábání nehty o plech ale člověk se nad tím už jen zasměje. Velký kousek předvedl Jenda Schmid, který byl na zabití. Hodnotím kladně.:-)) ()
Poselství filmu tam bylo, vlastně docela očividné a pochopitelné. Jenže to zabředlo hlavně ve scénáři, postavy herci hráli. Zkažená příroda betonem a asfaltem dokreslila celou atmosféru toho proč skladatel plakal nad svým rodným krajem. Co mě tam štvalo nejvíc byly asi postavy skladatelových "přátel" v pozici uměleckých kolegů a otravných společníků s jejich volezlým smyslem pro humor a rádoby velkých slov. Mně se to vlastně docela líbilo, ale některé prvky jsem nechápal a jiné nepřekousl jako pravdivé. Čepkovi to sedlo. ()
Mášu mám hrozně rád, je to velmi nedoceněný autor, který měl osud ne nepodobný Krylovi. Když jsem viděl Byli jsme to my? byl jsem nadšen. Film měl své chyby a patetické momenty, ale reflektoval život za komunismu daleko lépe než smířlivé Pelíšky ( Ačkoliv jsou Pelíšky výborná komedie, to nepopírám.). Předpokládal jsem tedy, že Skřivánčí ticho bude stejně podhodnocené, ale není tomu tak. Je to opravdu dost špatný film. Z postav šustí papír, jsou to často vlastně karikatury. Například skladatelovi kamarádíčci, jejichž jedinou úlohou je znovu a znovu ukazovat jak jsou prohnilí a jak je hl.hrdina proti nim jiný a lepší. Svoji myšlence podřídil Máša naprosto vše a nad uvěřitelností se vůbec nezamýšlel. Nebo si vážně myslí, že lidé přestanou chodit do lesa, kde je asfaltka? Cyklisté, a nejen oni, by asi nesouhlasili. Navíc hl. hrdina typově totálně nesedí. Ladislav Frej hrával fyzicky zdatné důstojníky, když ho má Petr Čepek zmlátit, vypadá to opravdu směšně, když se pustí do takového o hlavu většího chlapa, který má být vychtrlým umělcem, ale není jím. Petr Čepek je asi jediný, kdo film drží nad vodou, jeho maloměstský funkcionář a despota je poměrně uvěřitelný. Ve filmu přímo zazní výrok "Vesničko má středisková", který odkazuje na Mezela. Navíc zde opět hraje Čepek. Svěrák s Menzlem do svého filmu také dokázali dostat vesnické problémy ( korupce, kamarádičkovské kšefty), ale udělali to jemněji. Možná proto, že jim chyběla Mášova odvaha, jenomže to se paradoxně ukázalo jako klad, protože ve filmu je někdy lepší, když motiv jen nezastřeně zazní, když příliš akcentuje, je z toho kreč a patetičnost- Mášův největší problém. ()
Režisér Antonín Máša měl ve své tvůrčí práci až neuvěřitelnou smůlu. Je jeden z mnoha režisérů, kterým byla politicky znemožněna kariéra a když se na režisérskou stoličku po mnoha letech opět dostal, film obsahově dle stanov režimu přišel do kin po roce 1989 a tím byl jeho osud zpečetěn. Příběh pojednává o životě skladatele vážné hudby mající otevřené zásady jak k hudbě, tak i životnímu stylu. Hlavně ke klidu, který hledá ve své rodné vesnici. A tam se dějí věci. I dnes vyvolává úsměv nápad vybetonovat dvorek za účelem pořádku či vyasfaltovat lesní cesty pro lepší pochůzku přírodou. A tak se tu střetává moralizační boj, jehož aktéři jsou bratři každý mající odlišný názor k dané věci. Zajímavé filmové role pro Ladislava Freje a Petra Čepka. Neotřelý příběh přináší dramatizaci, funkcionářskou politiku, nadhled a úsměv. Nebo přesněji spíše výsměch. Na svou dobu tradiční tematický snímek i dnes velmi těžkopádný ve svém konceptu. Je samozřejmě pozapomenutý a asi je to dobře. Tomuto by asi dnes málokdo rozuměl. ()
Československé drama pojednávající o tvůrčí krizi a celkové životní nespokojenosti skladatele vážné hudby Josefa Chvály. Autora majestátních hudebních opusů, o něž však v současné době už není zájem, zahrál svým intelektuálně-zádumčivým způsobem L. Frej, jenž se rozhodne odjet na venkov do obce Dubí za svými příbuznými nabrat sil po zklamání a uklidnit svou rozbouřenou mysl. Zde nalézá svého otce J. Pleskota, dominantního bratra, podnikavého starostu obce, jako vždy nespoutaně divokého P. Čepka a majetek schraňující sestru Z. Hadrbolcovou s jejich rodinami, avšak po zjištění místních poměrů a potyčce s bratrem (jenž je mnohem méně statný, avšak diametrálně temperamentnější) klid nenalézá. Naopak, nechtíc se definitivně odcizit od rodiny je nucen ustoupit a ponížit se. Snímek je zaměřen dosti ekologicky a varuje před neuváženou megalomanskou výstavbou demolující přírodu. V rolích Josefových přátel, či spíše známých z uměleckých kruhů se představili typicky výstřední L. Suchařípa, totálně nevychovaný a nechutný J. Schmid, poťouchlý křivák M. Pavlata a sexuálně nevybitý podivín J. Štědroň. Skladatelovu partnerku ztvárnila nevýrazná T. Fischerová. Soudím, že se zřejmě nejedná o nejlepší dílo skvělého režiséra A. Máši, spíše bych ho označil za jeden z nejlepších výkonů L. Freje, avšak o zklamání dle mého pohledu nemůže být vůbec řeč. Byť některé scény či postavy jsou lehce nedomyšlené, Mášovi snímky se mi líbí a jedná se opět o neprávem zapomenuté zajímavé dílo vzniklé v době politických změn a jako mnoho jiných filmů z této doby by si zasloužilo více pozornosti. ()
"Umění je proti tomuto teroru komerční tuposti téměř bezmocné... Nekonečný proud téhle bezduchosti v podobě televizních seriálů, různých show, videoklipů, filmového kýče se na nás od rána do večera valí ze všech masmedií světa. Já jsem přesvedčen, že tohle masové vymývaní mozků ohrožuje lidstvo stejně hrozivě jako AIDS, rakovina nebo zamořené prostředí." Ano, ano, ano. S tým sa dá len súhlasiť. Film ako celok poslabší napr. oproti Byli jsme to my, ktorý Antonín Máša natočil o rok neskôr, avšak už len tým, že poukázal na túto povrchnú komerčnú sračkorámu, ktorá sa na nás zosypala o mnoho rokov neskôr (a sype sa doteraz čím ďalej tým viac), si vyslúžil uznanie. ()
Donkichotský boj neúspěšného (?) skladatele a nepraktického člověka proti konzumní orientaci drtivé většiny společnosti. Bohužel umělecky nezvládnuto, což je s ohledem na téma škoda.50%. ()