Beats

Značně rozporuplná hodnocení vlastně i chápu. Kdosi si tu myslí, že jde o černošský film, jiný, že jde o film pankáčský nebo homosexuální a to je zajímavé, neboť nešlo ani o jedno z kritizovaného. Dotyční asi vypisovali, aniž by Beats viděli, co? Film je bělošsky skotský, pojednává o zakázané taneční party a chlapci jsou dva zoufalci, kteří si tak nějak zbyli, mají podělané životy a jsou kamarádi. Nemají to lehké, ale vyjde jim jeden parádní mejdan. Je pro ně určující. Devadesátky byly specifické a my, kteří jsme je zažili v plné parádě a Trainspotting nám tak nějak přirozeně pulzuje v žilách stále, asi budeme z černobílého, perfektně nasnímaného atmosférického snímku nadšení více, než borec s dekou allá Jarda Jágr, který chlastá lahváče a trip pokládá za největší problém ever. Asi nejlépe natočená taneční party, co jsem viděla, přes malinko rozpačitý začátek si mě film získal. Plus nadšení ze zaznění Orbital. (09.10.2020)

Devadesátky se staly konečně nostalgickým retrem a vzhledem k tomu, že jeden z jejich znaků bylo rapidní rozvětvení kulturních scén, tak se zajisté dočkáme v blízké době nejedné další filmové vzpomínky. Po Lords of Chaos, věnujících se norské blackmetalové scéně, Hillových Devadesátkách, které zase vzpomínaly na americkou skejtovou subkulturu či mainstreamově orientovaném Straight Outta Compton vyprdlo BBC upomínku na britskou techno/dmb/rave scénu, která byla obléhána zákonem, který ji prakticky znemožňoval existovat a tedy ji vrhnul do skutečného ilegálního undergroundu. Vzhledem k zadání jsem pak očekával nepřístupnou a přísnou antisystémovou jízdu, kde si protagonisti nebudou žádat sympatie a z přešvihlých beatů a kontrastních střihů mi bouchne hlava. Zkrátka něco jako Climax, Nachtmahr či Mektoub. Místo toho Beats servíruje skotskou verzi na Šteindlerovy Perníkové věže, která neustále připomíná, jak není schopná beze slov zprostředkovat pocit toho být součástí divokých let odporu pod reprákem tím, že o ní musí stále někdo nahlas mluvit. A samozřejmě proto tam musí být strašně záporná postava, aby se skrze ní vysvětlila celá myšlenka těchto akcí. Zkrátka takoví hodně špatně natočení techno Bakaláři s ambicí vysvětlit tuhle scénu vašim rodičům, možná prarodičům. Z dramatického oblouku se Spannerovým násilnickým bratrem je mi pořád stydno a Cristian Ortega jede jednoznačně nejhorší herectví tohohle roku. (10.09.2019)

V devadesátkách a pak ještě na přelomu tisíciletí vznikala nejlepší taneční hudba. Ne že by ta nová z poslední doby nebyla dobrá, ale dříve bývala taková vyzrálejší, komplexnější, ale zároveň někdy vskutku přelomová. Některé desky jsou čirá dokonalost od začátku až do konce, první dvě desky od Prodigy, Leftism od Leftfield, cokoliv od Chemiků, Underworld, a tak by se dalo pokračovat. I ty akce bývaly jiné než dnes, takové více spontánní a intenzivní. Strašně rád na to vzpomínám. I na to, jak jsem si užil ty tři své účasti na CzechTeku. To je něco, co člověk nikdy nedostane a ani nechce dostat z hlavy, na to jsou tam jiné myšlenky a vzpomínky. O svobodě plynoucí z lásky k hudbě je celý ten film, který má spoustu slabších chvil, ale zároveň to celkovému obrazu nijak nevadí. Je tam ta hudba, i ty staré Prodigy, je tam ta party, kdy i já nyní starší člověk (nebo jiným úhlem pohledu člověk v nejlepších letech) jsem zatoužil dát ruce nahoru, otočit se k laserům a nechat se vyplivnout za dvě hodiny a mít čistou hlavu. Potřeboval bych to. (01.07.2023)

Je to univerzální příběh o přátelství, rebelii a neodolatelné síle společného mládí. To vše zabalené do různorodého a vzrušujícího soundtracku scény, která dala vzniknout beatu. Beats nemá co říct více než předešlé filmy o taneční kultuře, ale se svým vlastním vizuálním stylem a výborným výběrem hudby vzdává poctu této éře v paměti těch, kdož jsou dostatečně staří. Pro někoho to může být pěkně osobní film. Já elektronickou hudbu jsem přestal poslouchat. Uvědomil jsem si, že si nikdy nikdo nevšimne, že hrají celý večer pořád tu samou písničku. A také hip-hop moc neposlouchám, je to teď zvykem u nejmladší generace, tak aspoň poslouchají poezii i když obhroublou. Píše se rok 1994, vláda vydává zákaz hudebních shromáždění „s opakujícími se údery“ a dva kluci ze skotského zapadákova poslouchají nadšeně z rádia právě muziku z černé listiny: „To je hukot!“. Historie se v milém černobílém filmu Beats prostě opakuje, každá přirozená vzpoura dospívání má svůj rytmus, i když generace rokenrolu může nad zbožněním elektronického ducduc kroutit hlavou. Podstatné je, že jsou mladí, jsou dva a jejich přátelství spojuje neurčitá touha po útěku, změně, zážitku. Oba jsou stejně nevinní a stejně vykulení, třebaže nejistotu zahánějí siláckými řečičkami. Film má autentickou, jímavě úsměvnou náladu. Vždycky znovu totiž okouzluje nadčasové iniciační téma, onen okamžik, kdy se dospělí jeví nebetyčně trapní a kdy je všechno poprvé. První droga, první polibek, první jízda za volantem, první střet se zákonem. Trvá sice, než kamarádi najdou odvahu k činu, nicméně čekání vyplňuje přesná charakteristika odbojné komunity řízené heslem „nejlepší systém je sound system“, k níž patří svérázné slečny, tlučhubové revoluce i jejich poskoci. Přesně se tady trefuje tónina rebelie bez programu, jenom pro opojný pocit sounáležitosti, kdy se zdá vtipné omluvit se z práce vlastním úmrtím. Dojem lehce kazí pouze trochu nadbytečná gangsterská linka připojená pro větší ohrožení, i když ve finále si významově také zahraje – podobně jako rodičovské dilema, a pak přechod do barev během hromadné extáze, což ve výjevech drogového opojení není už dávno nové. Hlavní zrada poté spočívá jako vždycky v tom, že nákaza společného zážitku je prostě nepřenosná, ať jde o legendární Woodstock, nebo okresní technopárty.Silné pouto sdílené absolutní svobody se zrodí jenom jednou za život; než udeří dospělost. (13.02.2020)

Don't Be a Slave, Come to The Rave!! Totiž, nejlepší systém je Sound System, již dlouhá léta jsem jednoho součástí a určitý druh svobody, kterou freetekno přináší, se stala nezbytnou součástí mého života, i když se underground spojený s touto kulturou změnil v trochu komerční záležitost, díky osazenstvu, které na party dnes jezdí, přijet na louku, rozbalit tam vybavení za stovky tisíc a zdarma bavit lidi, má stále punkový nádech, který z toho nikdo nedostane, možná v zimě, když jsme nuceni zalézt do klubů. Život přece není o jedné party, nebo ano? Ve Spojeném království v polovině devadesátých let to bylo klidně možné, neb politická moc zahnala tyto lidi k nám do Střední Evropy. Ona jedna party je pro dva nejlepší kamarády jakýmsi útěkem z klece, každý je uvězněn po svém a bez ohledu na důsledky chtějí tenhle pátek prostě jen pařit, být svobodní, což jim jejich životy tak nějak neumožňují. Vynikající psychedelická režie, Scottish English a naprosto dokonalá dobová atmosféra černobílého světa, ve kterém je jediným barevným bodem červené čidlo na rádiu, ze kterého se line výzva k poslední techno revoltě. Film ukazuje naprosto vše, co je s tímto světem spojeno. Je čas na party! [Filmový klub Citadela] (29.11.2021)