Akta X

1. série - 65% - Podívat se po těch letech na to, jak tajemní muži v pozadí naženou Scullyovou ke Strašidelnému Mulderovi do kanceláře, je pro mě téměř posvátný okamžik. Jenže ta "moje" Akta X začínají až v samotném závěru sezóny, kdy je už definitivně jasné, že za oponou něco není tak úplně v pořádku. A přestože mě Tooms i po letech děsí a díky Darkness Falls se mi do lesa navečer nikdy nebude chtít, zatím mi tu ještě něco schází. Možná to je tím, že tuto první várku servírovaly televize mnohokrát a já si ji nikdy nenechal ujít, takže ji mám v paměti zakořeněnou dost pevně a nedokáže mě po reprízách a při znalosti point už ničím překvapit. Naštěstí jsou scénáře několikrát natolik neprohlédnutelné, že si i první krůčky k Pravdě zaslouží jistou úctu. 2. série - 75% - Probuzení. Už od samého začátku Little Green Men je jasné, že jsme o úroveň výš. Mulder se vrací v ještě zavilejší formě (která graduje v mytologické bombě Colony+End Game a ještě markantněji ve finální Anasazi) a Scully je ve vztahu k němu už mnohem osobnější, což dává divákovi o poznání větší chuť se pouštět do dalších a dalších vyšetřování. A že jsme tentokrát v mnohem pestřejší sestavě případů. Ať už je to typická carterovka The Host, atmosférický vrchol Die Hand Die Verletzt nebo dokonale bizarní jednohubka Humbug. Škoda, že se pořád najdou epizody, u kterých divák sice netrpí, ale bohužel působí skoro až vynuceně. Jinak ale stoupající spokojenost a nadšení nad gradující příběhovou kostrou. 3. série - 85% - S kritickými úspěchy a vysokou sledovaností přichází samozřejmě i vyšší rozpočty a Carter a spol. toho dokázali jaksepatří využít. Hlavně v první polovině tak o zakrvavená či znetvořená těla a větší počet uvěřitelnějších efektů není nouze. Tím základním zlepšením je ale příběh. Z vládního pozadí se už definitivně stala neprostupná síť intrik a z mimozemských náznaků získáváme jasné stopy, které se hlavní linky jen tak nepustí. To, co nabízí velkolepá Paper Clip, paranoidní Wetwired nebo asi nejlepší z dosavadních epizod, legendární Apocrypha, jsou záležitosti, o kterých by se i v dnešní seriálové lavině mluvilo dlouhé týdny. Rutinérské až špatné epizody typu Oubliette nebo Hell Money jsou pořád přítomny, ale jako výplně mezi Kuřákem, černým olejem, dokonalou atmosférou nebo překvapivým humorem je rád odpustím. 4. série - 90% - Vítejte ve zlatém věku. Mytologie kraluje, samostatné případy srší originálními nápady a špatné epizody ani neexistují, to jen občas nějaký experiment nevyjde. Scully bojuje sama se sebou, Mulder se všemi ostatními a já se definitivně dočkal série, ve které není místo pro pauzu. Vzpomínky Muže s cigaretou střídá krutě realistická a zároveň hypnotická epizoda Paper Hearts, na dveře zaklepe znetvořená rodinka a možná přiteče i olej. Čtvrtá sezóna zkrátka jedné malé zapadlé kanceláři přála. 5. série - 90% - Krasojízda pokračuje a s ní i nepřeberná studnice tvůrčích nápadů. Tentokrát si vybere úplně každý - milovník paranoie v tísnivé Folie a Deux, příznivci akčnějších případů v lesní Detour nebo teroristické The Pine Bluff Variant a humornou náladu uspokojí špičková Bad Blood. Výtky tak skoro ani nejsou výtkami. Tak jako já musím stavět pomník za jednu epizodu (úvodní dvojdíl Redux si to v mém pomyslném žebříčku namířil až na úplný vrchol), jiní zase aplaudují těm, které nesedly mně (konkrétně Kingova nepřesvědčivá Chinga nebo až příliš rutinní Mind's Eye). I díky tomu jde ale snadno poznat, jak moc bylo myšleno hlavně na fanoušky. Díky za to. Fight the Future - 100% - Jako samostatný film je první celovečerní dobrodružství nejúžasnější dvojice v dějinách FBI bravurním napínavým zážitkem, ale až když jsem ho viděl jako součást většího celku, porazila mě jeho genialita plnou silou. Téměř bezprostředně po skončení páté série funguje Fight the Future jako hluboká katarze. Mulderovo břímě definitivně nese i Scullyová, Syndikát odhaluje prapůvod svého fungování a tím pádem se mezi řádky ukrývá ona Pravda, kterou celé roky hledáme. Filmová X Files tak fungují jako pocta seriálu, jako pozdrav všem fanouškům, ale i jako ta nejlepší návnada pro příští série. Srdce pravého shippera nemohlo plesat víc. 6. série - 90% - Úvodní epizoda šestého roku nese název The Beginning a nejedná se jen o nový začátek v dějovém významu, ale i v tom smyslu, že se štáb z nehostinného Vancouveru stěhoval pěkně na jih a na zápletkách je to hned vidět. Samé slunce, poušť a o třídu pozitivnější vizuální atmosféra. A co je nejdůležitější - kvalitativně jde stále o vrchol seriálu. V mimozemské story se leccos uzavírá (One Son) a v epizodických zápletkách se naráží na takové archetypy jako je výměna těl nebo časová smyčka. Stále tu máme brilantně napsané a pointované thrillery (Milagro, Field Trip), nostalgii (Three of a Kind a Duchovnym napsaná The Unnatural) a více než kdy jindy i humor. Vždyť každou chvíli se objeví epizoda, která si sice ze samotné premisy tak trochu utahuje, ale zároveň dává seriálu i něco navíc. Z tohoto soudku u mě vede jedna z vůbec nejoblíbenějších epizod How the Ghosts Stole Christmas. A jak naznačuje finále, stále je kam pokračovat a co rozvádět. 7. série - 80% - Krok dolů a hodnocení po menší úvaze také nostalgicky nadstřelené. Jak mi vždy vyhovoval systém sázení různorodých nápadů do epizodického dění, v sedmé sezóně je pár námětů nevšedních způsobem, který mi z principu nesedí. Hlavně ve druhé polovině se objevují témata, ze kterých přímo čiší, jak chtějí být za každou cenu na první pohled jiná a First Person Shooter, Theef nebo Fight Club jsou všechno, jen ne skvělé díly. Na ty se najednou scénáristé až nečekaně nadřou a vydařené případy jako Amazing Maleeni nebo Je Souhaite za sebou schovávají hodně potu. Takže proč osmdesátiprocentní série? Protože hlavní příběh, Samantha a finální Requiem. Všechno, kde se vyskytují postavy z pozadí všech konspirací a konfliktů, jsou dobrodružství ze zlatého fondu Akt X a poslední díl pak jedním velkým pokladem, který by fungoval dokonale i jako úplný konec seriálu. Mně se ale ještě končit nechce. 8. série - 75% - Jsem rád, že do tajných složek pořád mohu nakukovat, ale rozjezd nové éry ze začátku pořádně drhl. Agent Doggett jako nepřístupný tvrďák funguje dokonale, jenže návrat ke kořenům v podobě drsných epizodických případů mi moc nesedí. Jednotlivé záhady jsou těžce průměrné a i divácky oblíbené kousky jako Roadrunners mě z unavené letargie nevytrhávají. Naštěstí se nemění fakt, že mytologie znamená krok nahoru a skvělé Per Mannum nebo nervy drásající DeadAlive vrací sérii do jistějších sfér. Po jednom vymodleném návratu pak dokonce osmá sezóna zařadila rychlost doslova kosmickou a výsledné dojmy jsou tak pozitivnější než bych se někde v polovině odvážil byť jen doufat. Ústřední linka už je ale očividně vyčerpaná a nerad bych se svých oblíbených konspirací dočkal v podobě násilím udržované výplně. Proto je dobře, že konec a pravda už jsou hodně blízko. 9. série - 85% - S přehledem do cíle. Existovala sto a jedna odpověď na otázku "proč by se mohla poslední série pokazit" a je pro mě obrovskou úlevou, že se tak nestalo. Doggett si našel svoje trvalé místo a Monica Reyes se jako nováček prosadila už na konci minulé sezóny. Hodně samozřejmě dělají hluboké oči Annabeth Gish, ale ještě víc potěší fakt, že Monicu není na rozdíl od Scully nebo Doggetta potřeba přesvědčovat o tom, že může "uvěřit". Scénáře opouštějí koncept zbytečně častých temných epizod a nebojí se překvapivě úspěšně experimentovat (4-D, Audrey Pauley nebo nahláškovaná Improbable). Samostatné příběhy jsou tak až na malé výjimky (zbytečná Underneath a k smrti únavný John Doe) o úroveň výš než poslední dvě sezóny zpátky a série jako celek chvílemi pokukuje po stejném hodnocení jako zlaté časy od čtvrté do šesté série. O pohlavek níž ji ale posílá mytologie. Pořád se sice jedná o nadprůměrné nebo napínavé epizody, ale dvojdíly Nothing Important Happened Today a Provenance / Providence jsou bohužel z ústředního příběhu celého seriálu nejslabší. Naštěstí jsou přítomny i takové kousky jako dojemný William a dokonalá Release, ve kterých se zakončí téměř všechny vedlejší linky posledních let. Jedna velká odpověď na sebe však stále nechávala čekat. The Truth - 90% - Mnozí se během dlouhých let a stovek epizod vzdali jejího hledání, ale přesto je tady. Pravda se na samém konci ukázala v celé své kráse a dokázala jednu zásadní skutečnost - k Aktům X patří Fox Mulder. Samozřejmě nedám na Danu Scully dopustit a a zamiloval jsem si i Doggetta a obzvlášť pak Monicu, jenže ty nejzajímavější nitky kolem syndikátu, kolonizace, únosů, černého oleje nebo Samanthy zkrátka pasují k onomu nenápadnému geekovi se zálibou ve slunečnicových semínkách. Poslední díl ukazuje, že supervojáci nebo William bezpochyby uměli zaujmout, ale přece jen byli kvalitativně o schod níž. Samotná The Truth je ve své rekapitulující náladě napínavá, osvobozující a hlavně nostalgická. To množství známých tváří nepřestane překvapovat ani na samém konci, mě osobně nejvíc potěšil Krycek a nejvíc dojali Osamělí střelci. A k posledním minutám snad jako pravověrný shipper můžu říct jen Maybe there's hope.. I Want to Believe - 90% - Čistočistý dárek pro fanoušky, který se maskuje za film, který ocení i nezasvěcení či polozasvěcení. Neocení. Paradoxně právě ti, kteří seriál před lety sledovali a mají ho v paměti jako sérii případů monster z lesů, kanálů či polárních krajů, prokládanou mimozemskou naháněčkou, budou nejvíce zklamaní. Kdo si ale s Mulderem a Scully prožil oněch devět seriálových let a chápe tak jejich rozvinuté pouto či narážky na Williama, docení zimní odyseu o poznání víc. Temných epizod, kde paranormální jevy nebyly ústředním bodem scénáře, nabídl seriál několik. Tady je ale všechno o dvě třídy osobnější. Díky tomu je tak z podceňovaného snímku nejen napínavý thriller, ale v první řadě i duševní očista obou hlavních hrdinů. Zkrátka (doslovné) zamávání nezapomenutelnému fenoménu, které si seriál bezpochyby zasloužil. Vzpomínalo se krásně. O tom, jak Chris Carter našel inspiraci a nové diváky, si povíme zase jinde. (03.08.2008) (méně) (více)

Do poslední chvíle jsem nevěřil, že se v dnešní době, navíc po neslavných výsledcích druhého filmu, může povést celý projekt dovést ke zdárnému konci a o to víc jsem svítil nadšením po prvním promu. Seriál, který mě k televizním příběhům na pokračování přivedl, je zpátky a má v sobě úplně všechno, co se mu kdy před lety povedlo. Nejpozitivnějším překvapením je zjištění, že se bez okolků pokračuje ve stejné náladě, ve které se minule končilo. Veškerou původní lavinu otázek totiž uzavřel finální (a dnes již takřka legendární) dvojdíl The Truth a následující (fanoušky do jisté míry odmítaný) I want to believe není o hledání návštěvníků, konspirací a utajovaných skutečností, ale o hledání sebe sama. K mému nadšení je ale svou náladou novým příběhům nejblíž. Vlastní pochybnosti jsou totiž největším hnacím motorem celého revivalu a dostávají svoje místo překvapivě ve VŠECH epizodách. Divácky nejvděčněji z toho pro mě trochu překvapivě vychází Darin Morgan, jehož obě dílka, Founder's Mutation i Home Again, jsou dostatečně děsivé, ale v prvním řádu obestřené dojemnými rodinnými linkami, které dokazují, že dění kolem Williama z posledních sérií má nezanedbatelný a i po dlouhých letech neodvratně tragický nádech. Mezi Morganovy epizody nenápadně vplula divočejší Mulder & Scully Meet the Were-Monster, která u neznalých diváků zákonitě způsobila pobouření či nepochopení, zato u pamětníků legendárních vážně nevážných jízd typu Bad Blood nebo Jose Chung's 'From Outer Space' přivodí snad až nadšení. Tvůrci totiž kromě obvyklých vyprávěcích postupů vrátili i shazování sebe sama a to si užije opravdu jen ten, kdo před lety dával pozor a pamatuje si z původního seriálu víc než žluté Toomsovy oči nebo fosforeskující lesní hmyz. Kapitolou sám pro sebe ovšem zůstává Chris Carter. Zatímco pro překvapivě vysoké procento diváků byl dlouholetý příběhový podklad plný únosů, kolonizace nebo černého oleje do jisté míry nutným zlem, pro mě tyto příběhy redefinovaly slovo mytologie. Všechny linky (včetně mezi fanoušky nechvalně známých supervojáků) byly vždy, i ve slabších obdobích, něčím navíc, co mě pokaždé spolehlivě zmagnetizovalo. Právě proto mě šokovalo, když jsem po úvodní My Struggle musel uznat, že takhle slabý mytologický díl tu zkrátka ještě nebyl a o osud vymodleného revivalu jsem měl v tu chvíli pořádný strach. Když mě výše zmíněná trojice epizod vyvedla z omylu, přišel opět Carterem napsaný Babylon - a opět mi přivodil zklamání, protože stejně jako v předchozím případě fungoval v jednotlivostech (pouto hlavní dvojice, narážky, vtípky za hranou parodie), ale jako celek přežvýkával zoufale nezajímavou báchorku. Proto byl ten balvan, který mi po finální My Struggle II spadl ze srdce, těžký jak ten největší meteorit. Právě tady konečně vy-víte-kdo odhalí něco ze svých věčných plánů, právě tady hrozí další blízká setkání a mám o osud legendárních hrdinů pořádný strach. Na samém konci se nezlobím, že šestidílná nostalgie, původně zamýšlená jako poslední poklona, je nakonec řadovou sérií, která se pravděpodobně dočká pokračování. Nezlobím se, protože nálady při sledování se ani po letech moc nezměnily a do seriálu bez problémů zapadly. Vyloženě mě pak dojímá herecký výkon Gillian Anderson, která trochu překvapivě přehrává i jinak perfektního Duchovnyho. Zatímco on hraje Muldera jako pořádně omláceného člověka, jehož bezhlavá víra i zničující skepse si již vybraly svoji daň, Scully má úlohu litující, nejisté a do poslední chvíle doufající ženy pořádně těžkou a s postupujícími díly je čím dál jasnější, že z některých rolí se zkrátka nevypadává. A já chci věřit, že tohle je jen začátek něčeho většího. (25.02.2016) (méně) (více)

For so long, I believed. Několikrát jsem četl názor, že nejufňukanějším fandomem jsou Star Wars. "Pravověrní" milovníci staré trilogie označují prequely za moc romantické, jeden sequel za moc stejný, další pak pro změnu za moc jiný - a jsou proto tak trochu k smíchu. Souhlasím s tím, s jedinou výhradou. Ve fňukání jim patří až druhé místo. Profesionálními plačkami jsou totiž ortodoxní příznivci Akt X, kteří si pokračování vykřičeli nejspíš jen proto, aby na něj mohli neustále nadávat. Ať je totiž epizoda jakákoli, zaslouží si smáznout. Jeden se pak dozví, že vtipné epizody příliš často znevažují odkaz seriálu, temné se do současnosti nehodí, mytologické linky dnes už nikoho nezajímají, vzpomínky na staré zápletky otravují nové či zapomnětlivé diváky, moderní kousky působí směšně a stále dokola, ať už se původní nápad povede přetavit v libovolný výsledek. A zcela nepřekvapivě první vlnu kritiky chytil sám Chris Carter. Což o to, přinést zvrat z nejzásadnějších hned při první epizodě, to byl i pro mě slušný oříšek, ale zatracovat hlavního tvůrce s tím, že zničil seriál, bylo na můj vkus trochu moc. Tohle je jeho dílo a ať udělá cokoli, je to jen jeho vývoj, žádné ničení. Nehledě na to, že ránu na solar už jsme od něj dostali nejednou v původních sériích, kdy mě v šoku či slzách nechalo nejedno odhalení. On jen onu hru s divákem dohrává jako jeden z mála tvůrců do absolutního konce a ne každý na to má žaludek. Nic to samozřejmě nemění na tom, že My Struggle je pro oba (v součtu s předchozí sezónou pak všechy čtyři) takto pojmenované díly výmluvný název. Carter s novou mytologií bojuje, každou hlášku či posun potí v krvi a jak svého času dokázal vystřihnout za sezónu hned několik perel, je znát, jak strašně se na ně teď nadře. Snad o to radši je mám a právě finále celého seriálu (?) bych s klidem zařadil mezi nejoblíbenější díly vůbec. Do černého pálí ale i ostatní tvůrci. The Lost Art of Forehead Sweat je dokonale uvědomělou poctou v poťouchlém duchu, kterou docení opravdu jen ti srdcem zainvestovaní, Kitten dává vzpomenout na na Skinnera soustředěné pecky Avatar a Zero Sum. Nothing Lasts Forever zase připomíná devátou sérii, konkrétně moment, kdy se poslední epizodická zápletka (tehdy v případě Sunshine Days) věnovala jedinci, který neustále sleduje televizi a podle ní upravuje svůj okolní svět - a i přes krvavou tvrdost (tedy tu stránku, kterou mám na seriálu rád nejméně) sbírá body ve velkém díky adekvátní péči o hlavní postavy. A konečně téměř odtržená chuťovka s vyloženě trolícím názvem Rm9sbG93ZXJz, která nejvíc dokazuje posun, který seriál za své čtvrtstoletí prodělal. V začátcích totiž i tehdy aktuální případ zlobící techniky Ghost in the Machine působil úsměvně, zatímco dialogů prostý thriller už mrazivost, aktuálnost, černý humor ani nadhled nepostrádá - a zcela mimochodem si levou zadní podává celé slavné Black Mirror. Ze sezóny jako celku ale překvapivě často a překvapivě silně cítím nostalgii. Všichni, kteří mohli psát jednotlivé příspěvky i letos, jsou klidnější, rozvážnější, oproti desítce vědí více, na čem jsou, vědí, co si mohou dovolit, protože pauza tentokrát byla jenom dva roky a ne víc jak dekádu. V první řadě je ale ode všech cítit smíření se s koncem. Dostali šanci, jakou mnoho seriálů nedostává - skončit ještě jednou, poupravit to, co na původním konci třeba podle nich nebylo dotažené. A všechny emoce, které v nich při psaní mohly pracovat, cítím i já, nejen v posledních deseti minutách, které v duchu obří antické tragédie dovádí do konce dějové provázky, které vlály ve větru dvacet let. (18.04.2018) (méně) (více)