Sånger från andra våningen
Sanger fra andre etasje
Sange fra anden sal
Piesne z druhého poschodia
Songs from the Second Floor
Režie:
Roy AnderssonScénář:
Roy AnderssonHudba:
Benny AnderssonHrají:
Rolando Núñez, Bengt C.W. Carlsson, Lars Nordh, Klas-Gösta Olsson, Gun Fors, Lars Finberg, Fredrik SjögrenObsahy(1)
Být člověkem není lehké. Každodenní chaos lidské existence má v podání švédského režiséra Roye Anderssona podobu jízlivé grotesky složené z absurdních anekdot. Třetí celovečerní film Roye Anderssona před diváky otevírá jízlivě absurdní výhled na útrapy lidských bytostí, které zůstaly lapené v každodennosti současného světa. Režisérova vize západní kapitalistické společnosti je vzdálená obvyklým obrazům kariérní hektičnosti, reklamní vymydlenosti a multimediálních ataků. V souladu s mnohokráte zaznívající mantrou ?Milován buď ten, kdo se usadí? ukazuje svět ve stavu odevzdaného spočinutí ve všeobjímajícím chaosu samospádem kupředu spějící civilizace. V městě stiženém fatálním dopravním kolapsem rozvíjí řetězec volně provázaných anekdot vystihujících prostřednictvím bizarních figur obyčejných lidí apatickou absurditu soudobé lidské existence. Roy Andersson započal svou tvůrčí dráhu již na přelomu 60 a 70. let, kdy se zařadil po bok řady tehdejších autorských osobností debutem Švédská lovestory, kde nastavoval kruté zrcadlo konformitě a hodnotové pokřivenosti středostavovské společnosti prostřednictvím kontrastující lásky dospívajícího páru. Po negativně přijatém druhém snímku Giliap z roku 1975 se dvacet let věnoval pouze tvorbě reklam. Na nich si vytříbil osobitý styl, jenž použil i ve svém přelomovém snímku Písně z druhého patra. Ten se vyznačuje striktní metodou pečlivě zkonstruované všednosti, kdy kamera v dlouhých statických záběrech snímá groteskní sekvence inscenované povětšinou v rozsáhlých studiových prostorách, které se tváří jako přirozené prostředí. (Česká televize)
(více)Recenze (79)
Zlatá Palma - výběr ()
Roy Andersson natočil nenásilnou, nepodbízivou moralitu. Film složen z více či méně souvisejících výjevů. Výjevů maximálně pochmurných, ale podobně jako Kafkova díla absurdních a vyvolávajících onen smutný smích. Nedokážu určit, jestli smích soucitu či smích pohrdání, každopádně jde o tu nejúčinnější prevenci proti zmagoření. Kdybych měl brát Písně vážně, neřku-li osobně, asi teď přemýšlím o nejméně bolestivých způsobech sebevraždy. V žádném případě to není zlý, zákeřný film, pouze – přes všechny ty náboženské a polosnové elementy prosakuje obrovský kus pravdy o lidech a o tom, jací jsou. A je to setsakramentsky nepříjemná pravda. Apendix: Můj nejoblíbenější „výjev“? Dav lidí, snad s vědomím blížícího se konce světa, tlačí na jakémsi nádraží za vypětí veškerých sil vozíky přetékající jejich hmotnými statky. Hlavně, aby nic nespadlo. 85% Zajímavé komentáře: Dan9K, Amarcord_1, Deverant, twerp ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $2,303║Tržby Celosvetovo $744,000║ ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. ()
Když jsem to viděl poprvé, byl jsem docela mimo. Jakási koláž absurdních statických scének, které jsem vůbec nechápal a které jsem neměl k čemu přirovnat. Vzdáleně mi to připomínalo snad jen japonský film "Chuť čaje" (modří už vědí), až na to, že jsem se vůbec nesmál. Pak jsem se zkusil někde dočíst, co jsem to vlastně viděl, a dočetl jsem se mimo jiné, že to byla komedie. Nedalo mi to a podíval jsem se na to znovu. A opravdu, s nově nabytými znalostmi už jsem se docela bavil. Takové hořké anekdoty z odcizeného světa konce 20. stol. Ty čtyři hvězdičky jsou hlavně za odvahu vyrukovat s dosti netradičním a k diváku nepříliš ohleduplným způsobem vyprávění a rozhodně doporučuji si před shlédnutím přečíst nějaké recenze. ()
Ještě někdo chce prudit s Allanem Svenssonem?! Film plný absurdních, groteskních a rozpačitých scén u mě nevyvolal depresi či zamyšlení, nýbrž postupně narůstající apatii (připadal jsem si jako ta nezaujatá paní, kterou nezajímalo bláznění ostatních z hýbajícího se domu). Což mělo zřejmě i za následek, že jediná scéna, u které jsem se upřímně zasmál, byla ta s dívkou „skákající šipku“. Ale ponechám stranou svůj cynismus (za ten se budu smažit v pekle), pravdou je, že jsem viděl řadu mnohem lepších filmů, které podobné myšlenky zobrazují poutavěji, vtipněji i úpěnlivěji (ostatně moralistní satira má mnoho podob). Tento snímek je pouze dost nezáživný. A také příliš nepomohlo, že osudy a nářky postav mi byly dost ukradené, jen to ubrečené a sobecké prase Kalle, co „schválně“ neumělo rusky, bych svěřil tomu, ehm „šikovnému“ kouzelníkovi (už jen za to, jak bezostyšně nechal čekat svého syna…). Ale konec jízlivosti, 2* za pár světlých míst (ala Ježíš na houpačce) bude až dost, s Anderssonem to napoprvé „tak úplně“ nevyšlo. ()
Nic podobného jsem doposud neviděl. Sled statických scének, skoro až povídek, které se spolu s osudy jejich představitelů vzájemně prolínají a dohromady dávají nelichotivý obraz o stavu lidství. Některé scény jsou geniální (Metro, Generál), některé trošku didaktické (Zastávka, Holčička) a osobně mě trochu míjí ta náboženská rovina filmu. Jestliže jsou filmy, které moralizují otevřeně až násilně ( Lars von Trier) tady si toho málem ani nevšimnete. Zato se jednotlivé obrazy díky své působivosti pomalu a nenápadně vryjí až do morku kostí a řeknu vám, není to v tu chvíli příjemný pocit být člověkem. ()
Vyextrahovaly-li by se ty nejlepší skeče z Písní a z Du levande do jednoho snímku, vznikl by můj nejoblíbenější film, jelikož styl obou, které jsou si podobné jako placenta placentě, je snad mým vysněným ideálem. Po různu propojované scénky plné situačního geniálního cynického, černého, lehce provokativního a zejména absurdního a vlastně někdy smutného humoru s naprosto úžasnými záběry statické kamery a nejlepším komparzem všech dob, co víc si přát? Snad jen, aby se v obou filmech většina geniálností nevypotřebovala hlavně v první půlhodině a pak se jelo jen na volnoběh s prokládáním jakýchsi filosofických kecků, neřeším pak už, jestli významných, neboť jsem nechápal, na co je dobré takovéto ubírání plynu. Je fakt, že v Písni jsou scénky rozloženy poněkud rovnoměrněji a i proto, že jsou i o něco lepší než v Du levande, dávám vyšší hodnocení. Ale to, jak jsem z počátku visel na každičkém, dokonce i neznatelném, pohybu a slově jakékoliv postavy a následně jsem se jim možná i bezdůvodně začal řehtat, postupem času víceméně vymizelo, škoda. Jen je zajímavé, jak scénky, i přesto, že měly dost často nějakous takous pointu, pokračovaly pokaždé i chvíli po pointě a skončily tak nějak nijak, což mi nedávalo moc smysl a měl jsem z toho jen hořkou pachuť v hubě, ale asi to byla jen provokace od Roye. Každopádně dost velká spokojenost, je to něco mezi Buňuelem, Monty Pythonama plus si ještě dosaďte tvůrce, na kterého si zrovna nemůžu vzpomenout. ()
Poměrně brutální černý humor, který velice dobře funguje. ()
75% - Tento film nám vlastně přibližuje pojem „skandinávská depka“. Málo světla, odcizení, neúspěch, výčitky, a osamělost člověka ve svých vlastních problémech. Stěžuje-li si někdo, poslouchající místo pomoci prohodí cosi o smůle a zmíní své vlastní problémy. Písně druhého podlaží je film plný symbolů s parádní výtvarnou stránkou (davové scény jsou neskutečné). Atmosféra vám zaleze pod kůži. Nemohu však dát vyšší hodnocení, protože jsem všechno úplně nepochopil. Pro všechnu tu šedou hloubku autoři možná zapomněli na formu, a celý film vlastně skončí tak podivně, jak začal. Jeho podivné leitmotivy mluví za vše: „Všechno má svůj čas.“ A „Milován budiž ten, kdo se posadí.“ Docela výzva, ne? ()
Jeden s nejsmutnějších, stylově nejucelenějších a nejčistších, nejpravdivějších, nejironičtějších, nejnadsazenějších, nejsymboličtějších a nejděsivějších filmů, co jsem zatím viděl. Ještě jsem zapomněl : jeden s nejlepších za posledních dvacet let. Mimo to film velmi zábavný a osobytě poetický a taky má pěknou hudbu. Taktéž obsahuje několik nezapomenutelných scén (houpající se Kristus, kouzelník a jeho oběť, porada s křišťálovou koulí, závěrečná scéna) ()
Dramatická línia podaná komicky a absurdne. Bohužial, pikantné anekdoty nefungujú, podľa môjho vkusu sú natočené absolutne nepútavo a nekompaktne. A ako celok to už vôbec nešlape. ()
Absurdnosť vo filme ako aj rôzne bizarnosti mám celkom rád, musí ma to však uhranúť, opantať a film musí niekam smerovať, čo žiaľ nie je tento prípad. Tak absurdné až to bolo hlúpe, čo je moc je moc. Keby tu bolo aspoň niečo normálne, tak mohlo ísť o fantastickú vec. Veď keď na niečo poukazujem, že je nenormálne a pokrivené, tak aspoň niečo v tom celku musí byť normálne. Ak je všetko bizarné, uletené a karikatúrne, tak aj pre celok v takejto sústave platí, že je to normálne a v tom prípade nemáme na čo poukazovať. Podľa mňa to bolo obsahovo zle koncepčne vymyslené. Nuda ako hrom, bizarný výkrik do tmy. 30/100 ()
Film připomínající těžkou noční můru, z níž se chcete co nejdřív probudit. Přitom je pozoruhodné, že celý ten šílený sled skličujících obrazů a absurdních dialogů není prostý humoru, naopak - místy je ten film neuvěřitelně vtipný. Celkově mi ale při jeho sledování moc do smíchu nebylo a zalévaly mě vlny úzkosti, většina postav zde kvůli svému děsivému makeupu a odevzdanému vzezření vypadá jak oživlé mrtvoly (které se ve filmu ostatně vyskytují též), a film tak žánrově nemá daleko (kromě dramatu a komedie) ani k hororu, ovšem velmi atypickému. Bytostně osobitý film, k němuž těžko hledat referenční filmy a který budete z hlavy dostávat velmi, velmi dlouho. Způsob, jímž graduje k šílené finální scéně, osobně shledávám jako soukromé divácké peklo roku. ()
Je málo filmů, které nemají hluchá místa, tenhle k nim bez diskuze patří. Tam, kam Luis Buñuel, nenašel odvahu ani otevřít dveře, Andersson vrazil s neskonalou vervou a anektoval obrovský kus území absurdního humoru. ()
Toto bol neuveriteľný hard core! Na mašľu... ()
geniálny film, milujem anderssonov ponurý štýl, jeho čierny humor, jeho šedivú a majstrovsky skonštruovanú víziu apokalypsy a úpadku kapitalistického sveta, štúdiu ľudskej hanby a poníženia, absurdnú esej zloženú zo 46 hopperovsky komponovaných obrazov, ktoré sa dajú čítať aj samé, vyňaté z filmu, aj v rámci komplexnosti tohto snímku, ktorý patrí k najpozoruhodnejším, aké boli v poslednej dobe natočené. andersson je vizionár. ()
Pre nezasvätených by som charakterizoval Piesne z druhého poschodia ako film, kombinujúci vnútrozáberovú montáž Orsona Wellesa a Williama Wylera s dadaistickými a surreálnymi postupmi 20. a 30. rokov minulého storočia, so symbolizmom pripomínajúcim Buňuelov antiklerikálny štýl. Ale natočené moderne na prelome tisícročí. K tomu ešte severská tragikomická atmosféra. Že to dáva aj zmysel, to môže byť pre niekoho iba príjemným bonusom, pre niektorých ospravedlnením zvoleného štýlu. Z Piesní sa toho môžeme veľa dozvedieť, môžeme sa baviť vlastnou všímavosťou, dôležité je totiž neustále pohybovať očami a všímať si, čo sa deje všade, ale úplne všade v priestore plátna. No a Piesne z druhého poschodia sa to volá preto, že to Andersson písal na druhom poschodí domu. Vážne. Nič viac v tom nehľadajte, je to z dôveryhodného zdroja. ()
Je zvláštní, jak často je tento film nazýván groteskou. Přestože se v něm nacházejí všeho všudy čtyři momenty, které by se daly považovat za humorné. Jinak je sledování této přehlídky ubožáků spíše úmorné. Divák aby si to po skončení filmu málem šel hodit. Buď jsem jen ztratil smysl pro humor, nebo to bylo nějaké umění. ()
Jsme v koncích... a kdo není? Tak pravil jeden ze zneuctěných životem v předvečer milénia v anonymním městě, které by se jednou mohlo stát i tím naším... stačí popracovat na všeobecné lhostejnosti a prohloubit otupělost. Možná už nastala ta chvíle - vyjít do ulic a bít se za lepší časy (neskutečně mrazivé scény s demonstranty), dřív, než se navrátíme k obětování nevinných. Oproti svému volnému nástupci je Píseň z druhého patra děsivou depresí, vyvolávající skřípavý smích, který nepřináší uvolnění, snad, že Andersson v mezidobí objevil nějaká ta pozitiva... ()