poster

Náhrdelník melancholie (TV film)

  • USA

    Necklace of Melancholy

Krátkometrážní / Hudební

Československo, 1968, 22 min

Režie:

Jan Němec

Scénář:

Jan Němec

Kamera:

Jaromír Šofr
(další profese)
  • evapetra
    *****

    Výtvarnici Ester Krumbachové se pod taktovkou režiséra Jana Němce podařilo vytvořit vizuálně slušivé a nápadité pozadí k recitálu, náhrdelníku, složeného z perel známějších i méně známých písní Marty Kubišové. Černobílý formát a zimní období, ve kterém se recitál natáčel, se k melancholickým písním zpěvačky skvěle hodí.(22.7.2014)

  • LeoH
    ***

    Ačkoli měla „Kubiška“ v předzákazových dobách dar udělat svým hlasem a projevem ze sebevětší blbiny málem hlubokomyslnou záležitost, opravdová vychutnatelnost jejích nahrávek hodně závisela na tom, komu se dostala do pracek autorsky – nedá se říct, že by si vždycky vybírala s vkusem, hlavně pokud jde o textaře. V pár případech, kdy se zadařilo, ovšem vznikly věci patřící k tomu málu, co na českém popu opravdu stojí za to. V jejím prvním recitálu jsou takové kousky bohužel jen dva, asi ne náhodou oba s Vrbovými texty: Denně čekám dál a Lampa; zbytek zmizel v propadlišti dějin víceméně poprávu. Obrazové zpracování je poplatné klipově-průkopnické době a Němcově zálibě v povrchní atraktivitě honosných prostředí a společenských extrémů – to jsou vám samé hrady, zámky, kočáry, milionáři nebo zase pražská galerka, většinu času bez pořádného nápadu, atmosféry či aspoň vtipu (jiného než křečovitě chtěného). Hvězdička za Martu, druhá za ty dvě dobré pecky a ještě půlka za Šofrovu kameru. Kvůli historické hodnotě zaokrouhlím nahoru, ale mluvě o historické hodnotě – pokud se vám dostane do ruky DVD Příběh, určitě si projeďte nejen Němcovy recitály, ale i to ostatní; takový Rezavý svět, lehce po juráčkovsku pojednaný mně absolutně neznámým režisérem Františkem Látalem, ukazuje, že ani v roce 1968 nemuselo spojení s obrazem písničku shazovat, ale naopak jí mohlo pomoct k větší přesvědčivosti.(23.5.2012)

  • Autogram
    ***

    Celkom neznáme pesničky Marty Kubišovej, všetky z nich som počul úplne prvýkrát. Radšej som ich počúval ako pozeral, lebo ten nesúlad medzi jasným a zvučným spevom a takmer neotvorenými ústami v obraze bol neznesiteľný. Okrem poslednej (Lampa), kde to bolo nahrané asi naživo, zase na úkor kvality zvuku.(20.8.2018)

  • Fingon
    ****

    Černobílý, a přesto lepší než pozdější Proudy. Písně paní Kubišové jsem poznal až v devadesátých letech, kdy si otec slavnostně koupil LPíčko a sem tam si ho přehrál. Protože mám přirozenou, generačně podmíněnou nedůvěru ke všemu, co se líbí mým rodičům, nějaký čas jsem tuto zpěvačku strkal do stejného pytle se "stálicemi" českého hudebního nebe spolu s Gottem a Vondráčkovou, ale už tehdy ke mně některé z jejích písní promlouvaly. Dnes, kdy už je to přece jen nějaká doba, co jsem překonal dvacítku a tak nějak reviduji své dětské a mladické názory, musím říct, že Marta Kubišová je o několik řádů lepší než tihle zmiňovaní. Teď už k samotnému televiznímu filmu/recitálu/sérii videoklipů. Více než kvůli Kubišové nebo Němcovi jsem jej chtěl vidět kvůli Ester Krumbachové, přestože dle mého názoru její kostýmy lépe působí v barvě a nebyl jsem zklamán. Přestože jsem znal pouze první a poslední skladbu, textově a většinou i hudebně mě zaujaly prakticky všechny, zvláště však u druhé písně předkamerová realita dost zaostávala za zvukovou stopou. Výsledný dojem z celého bloku je i přesto velmi dobrý.(3.6.2009)

  • Radko
    *****

    Kubišku mám rád, ale v tejto prepojenej sérii siedmich piesní jednoznačne dominuje spôsob zachytenia nálady piesne obrazom, kostýmy ako postáv. A tiež scény v ktorých sa dajú zachytiť vtipné momenty v pozadí na spôsob nápadníka v klube, kurizujúceho svojej spoločníčke spokojným spánkom pri kaviarenskom stolíku. V jazyku nie rozhodujúci spev (ani jedna nestala nejakým masovejším hitom), ale slová a scénaristická Němcova linka. Všetko na motív končiacich vzťahov s rôznymi variáciami nespokojnosti ženy. Veľké dielo zriedkavejšie používaného typu filmu - recitálu.(23.8.2015)