Přátelé

Nemůžu si pomoct, ale osobně mě Přátelé nikdy moc nechytli. Pamatuju si, jak jsme je sledovali někdy během hodin angličtiny v originálu bez titulků, polovina lidí tomu rozuměla a smála se, polovina nerozuměla a byla ticho a já jsem byla ticho, ačkoliv jsem jim rozuměla. Proč? Sama nevím, ale tenhle styl lehce pubertálního humoru mi nikdy moc blízkej nebyl a ani jedna postava mi nepřirostla k srdci. Veškerý to přehrávání scén bych ještě přežila, ale vtipy ve stylu "kdo ze sebe udělá většího idiota" mě skutečně nijak neosloví. Snad až s výjimkou Rosse se všichni chovají jako banda lehce přerostlých teenagerů, což je díky mému odporu ke všem teenagerským komediím snad ta nejhorší možná varianta. Stokrát radši se podívám na, u nás ne moc známého, Frasiera, protože mi jeho styl přijde přece jenom o něco vyzrálejší a inteligentnější. A nechtěla bych vidět, co by se stalo s Přáteli, kdyby místo svých devíti let pobyli na obrazovce 20 let jako Kelsey Grammer v roli výše zmíněného psychologa Frasiera Crana. Už i tak se na poslední epizody nedalo skoro dívat... Dobře, musím uznat, že jsem k Přátelům asi až moc kritická, ale skutečně tenhle seriál mezi moje oblíbené nepatří. (24.06.2006)